[DOKONČENÁ] Neopouštěj mě!

Goto down

[DOKONČENÁ] Neopouštěj mě!

Příspěvek  Nessi za Tue Sep 07, 2010 10:37 pm

by: Nessi
Snad mě za tuto slátaninu neukamenujete :056:

---
„HanGeng, ty a blond? Co tě to napadlo?“ diví se vedele mě Zhou Mi.
„No a co, když můžou korejci, můžu i já“ vypláznu na něj jazyk.
„No tak třído ztište se!“ okřikne nás třídní a všichni na ní pohledneme „dneska k nám přijde nový student, je až z Korei a čínsky neumí skoro nic, buďte k němu prosím vás schovívavý,“ jen co toto dořekla, vešel do třídy. „Toto je HeeChul.“
Prohlédl jsem si jej od hlavy až k patě, byl docela vysoký, na sobě měl růžové tričko vlasy měl blonďaté, ve tváři egoistický výraz a z úst mu trčela plastová tyčinka.
„Co to je?“ pronese potichu Zhou Mi a lidé kolem něj vybouchnou smíchy.
„No tak, nechte toho!“ okřikne je. „HeeChule, posaď se třeba, tam dozadu“ ukázala na lavici, kterou jsem měl po levici.
Pomalu procházel kolem lavic a já jej sledoval. Posadil se a poté se kolem sebe rozhlédl, všiml si mého pohledu a lehce se usmál. Zamrkla jsem a otočil se na Zhou Miho.
„Viděl jsi to?“ pošeptám jeho směrem.
„Co?“ nahne se ke mě.
„On se na mě usmál“ pokýval jsem HeeChulovým směrem. Naooko se tam podíval, ale on už se neotočil.
„Vážně?“ rozšířili se mu zorničky. „viděl jsi jeho výraz, když přišel?“
„Viděl, právě proto mě to udivilo.“
„Copak tu chlapci máte tak důležitého?“ stojí před námi učitelka. Opatrně pozvedneme hlavy.
„Nic“ odpověděli jsme jendohlasně.
„Jistě. Za to vaše nic, provedete HeeChula po škole.“
„Promiňte, ale já dneska nemůžu“ omluvně na ní pohlédne Zhou Mi.
„Tak to tedy HanGeng bude muset zvládnout sám“ usmála se.
„Ale..“
„Žádné ale, domluvila sem. Teď se věnujte učivu“ sjela nás přísným pohledem a odkráčela k tabuli.
„Moc ti díky“ pohlédl jsem na Zhou Miho.
„Promiň“ pokrčil ramemy a raději si zapisoval do sešitu.
Zakroutil jsem nad tím hlavou a pohlédl HeeChulovým směrem, neotočil se, ale viděl jsem ten jeho úsměv. Radši jsem toho nechal být a pustil jsem se do zápisků.

„A jak se s ním mám domluvit?“ ptám se Zhou Miho při balení věcí.
„Nevím,“ pokrčí rameny „skus anglicky, tu ovládáš jak rodilý mluvčí.“
„Och díky, to nevím jestli by mě napadlo“ usměji se na něj děkovně.
„Tak tedy hodně štěstí“ poklepe mě po rameni a odchází. Já se zhluba nadechnu a jdu k němu. Tváří se úplně stejně jako ráno když k nám přišel.
„Ahoj. Můžeme jít?“ Přikývl a zeskočil z lavice.
Prošli jsme asi čtvrt školy, když si povzdechl a zastavil se.
„Něco se děje?“ otočím se na něj.
„Jo. Už jsem měl být dávno jinde.“
„Aha, to jsi mohl říct hned, a nemusel jsi se tu se mnou trápit,“ byl jsem naštvaný, jelikož jsem už dávno mohl být doma.
„Promiň“ zasměje se nad tím „ale líbila se mi tvá snaživost.“
„Skvělé.“
„Nečerti se, to ti nesluší“ pohladí mě po tváři. Stojím jak přimražený k zemi a nevěřícně na něj hledím.
„Ehm, díky“ sklopil jsem zrak „snad cestu ze školy najdeš“ s našpulenými rty jsem se usmál a odešel.

Docela mě znervózňoval že šel stále za mnou a to i přes to, že jsme byly několik metrů od školy. Když jsme byl v půli cesty, zastavil jsem se a otočil se na něj.
„Proč jdeš stále za mnou?“ vychrlil jsem na něj.
„Promiň, jen se tudy dostanu domů,“ omluvně pokrčí rameny. S trochou viny jsem se otočil a pokračoval v cestě. Po několikaset metrech zašel do nějaké uličky a já v klidu došel domů.
„Na koho čekáš?“ optal jsem se mamky, když nervózně vykukovala z okna.
„Na toho kluka co bude bydlet dočasně s námi“ nervózně se usměje.
Zakroutím nad tím hlavou a po zabouchnutí dveří mého pokoje se svalím na postel a se sluchátkami v uších relaxuji.
„HanGeng! Vstávej už je tadyk, no tak dělej“ třepe se mnou máma a já neochotně otevřu oči.
„Uprav se a pak tam přijď“ přísně pohlédne a poté zavře dveře.
„A blázinec začíná“ protáhnu se, v zrcadle si upravím vlasy a výjdu z pokoje. V obyváku už slyším hlasy a neochotně tam vejdu.
„Och, už jsi tadyk“ usměje se „HanGeng toto je HeeChul“ vykoukne zpoza mámy kluk ze dneška.
„Ty?“ nevěřícně vyjeknu.
„Ahoj“ nevině se usměje.
„Vy se znáte?“ hledí z jednoho na druhého máma.
„Jo, chodí se mnou do třídy“ pronesu a nespouštím z něho oči. Raději to už nijak nekomentuje a po chvíli mu jde ukázat pokoj. Vejdeme do blízkého pokoje, který je vlastně pro hosty, které jsme tu nikdy neměli, ale nyní jsem rád že tu ten pokoj je.
Ani si nějak neuvědomím že když vyjdeme z pokoje, já otvírám hned dveře vedle něj a spokojeně si sednu do křesla.
„Cože?“ vyjeknu až málem spadnu na zem, když si uvědomím že vlastně pokoj pro hosty je hned za zdí.
„To jsem si tedy moc nepolepšil“ zakloním hlavu a abych přišel na jiné myšlenky vytáhnul jsem knihy a začal se učit.

„HanGeng, vstávej“ budí mě něčí hlas.
„Ještě chvíli“ zamumlám.
„No tak, vstaň“ naléhal stále ten hlas „nenuť mě to udělat“ pronesl zoufale.
Neodpověděl jsem, únava mě zbavila všech sil.
„Ach jo“ povzdechl a zachvíli jsem se nesl v něčí pevné náruči, zamžourám, ale ve tmě rozeznám jen jeho rysy.
„Tak“ šeptá si nějaká slova a pokládá mě do postele. Slastně vydechnu, když mě přikrývá peřinou.
„Dobrou noc.“ Ve tmě se lehce usměji, ačkoliv je mi jasné že to nevidí. S pocitem že už tam nikdo není, si přitáhnu peřinu až k hlavě a přehodím přes ní nohu.
V dálce uslyším šepot, myslím si že to už je sen, ale ty měkké rty, které se doutknou mých a nachvíly se jich zlehka dotýkají, mě přinutí si uvědomit, že toto není sen. Chtěl jsem se toho člověka dotýkat, uzmout si ještě jeho rty. Ale dříve než jsem se na něco zmohl, ty rty se mě už nedotýkaly a dveře mého pokoje zaklaply.

Ráno mě vzbudil zvuk budíku. Vypl jsem jej a neochotně otevřel oči.
„To my byl ale sen“ protáhnu se a posadím. Pohlédnu na svůj černý úbor ve kterém jsem spal.
„Proč mám na sobě školní uniformu?“ ptám se sám sebe nahlas a rozlížím se po pokoji.
Otevřené knihy leží na stole, taška je hozena v rohu a věšák na uniformu prázný. Nechápavě jsem hleděl před sebe a prsty si přejel po rtech.
'On to nebyl jen sen.'
„HanGeng, vsta... Och, už jsi vzhůru“ mluvila na mě máma „zase jsi se učil do noci? No vem si náhradní uniformu“ vejde do pokoji a ze skříně ji vytáhne a odejde.
Omámeně vstanu, hodím učebnice do tašky a vycházím z pokoje.
„Ahoj“ srazím se hned s HeeChul. Pohlédnu na něj, na tváři má ten roztomilý úsměv a oči mu jen září.
„Ahoj“ pronesu potichu a mířím si to ven z domu.
„Co snídaně?“ vykoukne máma ze dveří.
„Něco si koupím po cestě“ odpovím a jdu naproti Zhou Mimu.
„Ahooj“ volá už z dálky a rozeběhne se.
„Ahoj“ pozdravím jej s úsměvem, který se hned ztratí z mé tváře.
„Můžeme jít?“ Přikývl jsem a vydal se delší cestou do školy.
„Ach, dneska se budeme toulat?“ zaradoval se a následoval mě.
„Vzpomínáš, jak jsem ti říkal o tom klukovy co u nás bude dočasně bydlet?“ přerušil jsem naší neobvyklou tichou cestu.
„Jasně, kdo by mohl zapomenout“ uchechtl se.
„No tak už u nás bydlí.“
„Vážně? A jaký je? Je straší? Mladší? Povídej.“
„Jedním slovem, je to HeeChul“ ohlédnu se.
„Zhou Mi?“ udělám několi kroků zpět.
„Prosím, řekni mi že si děláš srandu?“ rozšíří se mu zorničky.
„Nedělám“ poklepal jsem jej po rameni a raději jsem vynechal to co se stalo v noci. „Pojď prosimtě, už teď jdeme pozdě“ uculil jsem se nad tím.

Do třídy jsme vběhli chvíli před zvoněním. Uřícení jsme dosedly do lavic a vytáhli potřebné učebnice.
„Pěkná kondička po ránu“ vešla do třídy učitelka a pohlédla na nás. Citím jak se na mě všichni dívají a raději hypnotizuji lavici.
„HanGeng, slyšela jsem že včera jsi HeeChula neprovedl přes celou školu.“
„Omlouvám se, ale něco jsem měl a škola je poměrně velká“ pokrčil jsem rameny.
„Chápu“ usmála se a začala vysvětlovat nové učivo.

„Hele, a to bude s námi teď chodit?“ zeptal se mě Zhou Mi o přestávce.
„To nevím,“ ohlédl jsem se přes rameno „nevememe ho mezi nás?“
„Hele kluci, kde jste dneska byli?“ přiběhl do třídy Henry.
„Oh, promiň, šli jsme jinudy“ pokrčil Zhou Mi rameny.
„V pohodě, já si to myslel“ zasmál se a přitáhl si židly.
„Och vidím novou tvář“ vykoukne zpoza mě. „Jinak máte odpoledne čas?“
„No, bohužel ne“ řekneme se Zhou Mim jednoholasně.
„No škoda,“ pokrčí rameny „no kluci, já už poběžím, tak zítra“ usměje se a vypaří se tak rychle jak i přišel.
„Toto mě vždy pobaví“ uchechtne se a pobaveně nad tím zakroutí hlavou „tak kde jsme to přestali?“
Udiveně jsem na něj pohlédl „no..“
„Och, už vím.. takže ty by jsi jej chtěl opravdu vzít mezi nás?“ pozvedl pravé obočí.
„Tak je tu nový, a bydlí se mnou, tak by to asi bylo dobré, ne?“
„Asi jo, ale kdyžtak až zítra“ usměje se.
Přikývnu.

Domů jsem přišel trochu později než obvykle.
„Och, kde jsi byl?“ vykoukla máma z kuchyně
„Promiň, nějak jsme se zasekli se Zhou Mim v kavárně“ pokračoval jsem v cestě do svého pokoje.
Posadil jsem se do křesla a pozoroval krajinu za oknem.
„HanGeng?“ nakoukne do pokoje HeeChul.
„Ano?“
„Mohl by jsi mi s něčím pomoct?“ Přikývl jsme a následoval jej do vedlejší ložnice.
„Tak chápeš to?“ pohlédl jsem na něj, když jsme mu dovysvětloval něco ohledně čínštiny.
Lehce přikývl a hleděl mi do očí. Nedokázal jsem přerušit toto naše spojení.
„Já..“ vyšlo pouhé slovo z mých úst.
„Nemluv“ šeptl a políbil mě. Ty rty, ten polibek, tak povědomé mi to bylo.
„To jsi byl ty?“ odtáhl jsem se od něj.
Přikývl „nemohl jsem ti odolat“ chytl mě za šíj a pokračoval v tom co jsem ukončil.

„HeeChul, stávej“ třepu s chlapcem se kterým jsem strávil noc.
„No tak, rychle“ věnuji mu polibek na tvář a zbírám věci ze země.
Neochotně se posadí a blond vlasy mu trčí na všechny strany.
„HeeChul, prosím“ se psím pohledem na něj pohlédnu, usměje se a začne se také oblékat.

„No tak poběž“ držíme se za ruku a snažíme se běžet do školy, i když mi bylo jasné, že spoždění už je obrovské.
Proběhneme branami školy a mířime si to do třídy.
„Počkej“ zastaví mě, přitáhne k sobě a dlouze mě políbí.
„To mi nedělej“ krotím touhu v sobě a vejdeme do třídy, vůbec jsem si neuvědomil že se stále držíme za ruce. Jakmile vstoupíme dovnitř, všichni na nás udiveně pohlédnou a začnou se divně dívat.
„Na co koukáte?“ vyhrkne HeeChul, všichni si raději začnou hledět svého a my se posadíme do lavic.
„HanGeng?“ potichu vydechne Zhou Mi a nevěřícně na mě hledí.
„Pak ti to vysvětlím“ usměji se. Po cestě domů, jsem mu to vše vylíčil.
„To je skvělé“ vyjel, když jsem mu to vše řekl „ach, moc vám to přeju“ obejme mě a HeeChula také.

O několik měsíců později
„Tak třído, blíže se pololetí a tím i zkoušky, jak dobře víte“ usmívá se učitelka od ucha k uchu
„Nemůžeme je tento rok vynechat?“ zakuhrá někdo.
„Jak jste řekl nemůžeme.“
Spokojene jsem se na sebe s HeeChul podívaly a on si laškovně olízl rty. Přimhouřil jsem oči a poslat mu vzdušný polibek.
„Tak jak myslíš že dopadneme?“ přiběhne ke mě už se zbalenými věcmi a vyčkává.
„Doufám že dobře, víš jak, toto je pro nás důležité“ popadnu jej za ruku a vyjdeme ze třídy a poté i ze školy.
„To ano“ usměje se „zítra si ale musím něco vyřídit hned ráno, snad zvládneš cestu se Zhou Mim sám“ pozvedne obočí.
„No zvládnu, ale ne celý den bez tebe“ věnuji mu letmý polibek na tvář.

„HanGeng“ přiběhne ještě ke dveřím HeeChul než odejdu do školy.
„Ano?“ otočím se. On mi skočí kolem krku a tvář schová do školní uniformy.
„Miluji Tě“ sladce mě políbí a poté odtáhne, všimnu si že se mu v koutcích zaleskly slzy.
„Děje se něco?“ zeptám se jej se strachem
„Ne nic“ usměje se „uvidíme se ve škole“ ještě jednou mě obejme.

„HeeChul?“ vykoukla z kuchyně HanGengova matka „řekl jsi mu to?“
Blonďatý chlapec zakroutil hlavou „nedokázal jsem to“ slzy se mu kutálely po tváři.
Postarší žena k němu přišla a objala jej, netěšilo ji, že chce takto ublížit jejímu synovi, ale také věděla jak je to pro něj těžké a tohoto osudného dne se obávala.
„Řekněte mu, že to pro mě nebylo jednoduché a že jej miluji z celého srdce?“ zoufale na ní pohlédl.
Přikývla „měli bychom už jet“ setřela si pár slz z tváře a společně nastoupily do auta.

„Jsem doma.. HeeChul?“ vběhl jsem do jeho pokoje, který byl prázdný. Udělal jsem několik kroků zpět a vyděšeně se do místnosti díval.
„Co to znamená?“ zakopnu o svou vlastní nohu a sedím na zemi.
„Promiň“ obejme mě máma a slzy ji tečou prodoudem.
Stále koukám do prázdné místnosti a nevnímám že mě máma utěšuje a říká mi jak to vše bude zase fajn, nevnímal jsem nic, ani teplo, ani soucit svých dvou nejlpeší přátel. Uzavřel jsem se do sebe a s okolím nechtěl komunikovat. Jediné co jsem cítil byla zrada, od člověka, kterého jsem miloval a on mi nebyl ani schopen říci že odjíždí.

„HanGeng, máš tu dopis“ potichu vstoupila do pokoj máma a položila jej na blízký stolek.
Každý týden se toto opakovalo, dopisy se shromažďovaly na hromádce a já ani jeden z nich neotevřel. Nepotřeboval jsem si to připomínat jeho slovy, stačili mi mé myšlenky a vzpomínky.
Po domě jsem chodil jak tělo bez duše, matka se snažila mě navést na jiné myšlenky, ale vždy bez úspěchu. Po půl roku to vzdala, její útrápený obličej mi rval srdce, ale sám jsem ji ho nedokázal rozveselit, což mě tížilo a proto jsem se uzavřel do svého pokoje a nevycházel z něj.

„HanGeng, máš tu návšťěvu“ vstoupila jedno deštivé odpoledne máma do pokoje. Neotočil jsem se a pozoroval jsem kapky jak se rozprskávají o sklo a slzy mi tekly proudem.
„HanKyung“ vydechl povědomý hlas v mém pokoje. Stikl jsem víčka blíže k sobě a snažil se ten hlas nevnímat, stejně byl jen v mé hlavě.
„Odpust mi“ obejmou mě dvě silné paže a do trička se vsakují cizí slzy. Stuhnutím jsem nedýchal jen nevěřícně hleděl z okna. „Neměl jsem tě nikdy opouštět, jen obadva jsem se trápily.“ Jeho hlas mi zněl v uších jako rajská hudba, kterou jsem rok postrádal.
„HeeChul“ vyšlo jeho jméno z mých úst.
„Ano, už nikdy tě neopustím, nikdy“ chytne mou tvář do dlaní a nenasytně mě políbí.

Zbytek dne jsme proleželi v posteli a užívali si pozornosti jeden druhého jakoby to mělo být naposled. Sám sebe jsem překvapil jak rychle jsem mu dokázal odpustit, jak rychle mé srdce roztálo a svět jsem znovu viděl barevně. Ale kdo by se divil, on je můj svět, mé srdce a moje jediná láska.
Konec


Naposledy upravil Nessi dne Fri Mar 18, 2011 10:34 pm, celkově upraveno 2 krát
avatar
Nessi
→Monster ☆☆☆☆☆


Návrat nahoru Goto down

Re: [DOKONČENÁ] Neopouštěj mě!

Příspěvek  Katty za Wed Sep 08, 2010 3:32 pm

noooo...
vy vždycky všichni napíšete něco tak krásného a já už nevím jak to komentovat... :004:

takže : je to NÁDHERNÉ :29: :55: :heart: :55:
a když budeš chtít zase něco "zeslátaninovat" tak určitě nebudu proti ^^ :heart:
avatar
Katty
→Angela ★☆☆☆☆


Návrat nahoru Goto down

Re: [DOKONČENÁ] Neopouštěj mě!

Příspěvek  Lucishka za Fri Sep 10, 2010 12:03 am

suprrr... úúžasnýýý :heart: :29:
můj nej pairing... fakt povedený, doufám, že zas brzy něco napíšeš :083: :29:
avatar
Lucishka
→Monster ☆☆☆☆☆


Návrat nahoru Goto down

Re: [DOKONČENÁ] Neopouštěj mě!

Příspěvek  ...Lenny... za Fri Sep 10, 2010 3:46 pm

Líbilo se mi Úsměv sice se dali dohromady nějak rychle, ale nevadí :D
Moc hezký Úsměv :heart: A hlavně piš dál :052:
avatar
...Lenny...
→Shuper Girl ★★☆☆☆


Návrat nahoru Goto down

Re: [DOKONČENÁ] Neopouštěj mě!

Příspěvek  Markét za Wed Sep 15, 2010 1:40 pm

Lenny říká Ti něco láska na první pohled? xDD Tk asi tak, HanKyung a HeeChul prostě patří k sobě ** Nessi krásně napsaný příběh ze školního prostředí, prostě úžasné... ^^

_________________
[You must be registered and logged in to see this image.]

~~Loving him is my destiny ♥♥♥... Markét & NEL.LSM~~
avatar
Markét
→Sapphire pomocník ★★★☆☆


Návrat nahoru Goto down

Re: [DOKONČENÁ] Neopouštěj mě!

Příspěvek  ...Lenny... za Fri Sep 17, 2010 6:53 am

Markét napsal:Lenny říká Ti něco láska na první pohled? xDD Tk asi tak, HanKyung a HeeChul prostě patří k sobě ** Nessi krásně napsaný příběh ze školního prostředí, prostě úžasné... ^^

Dobře, dobře.. :057: už mlčím :057:
avatar
...Lenny...
→Shuper Girl ★★☆☆☆


Návrat nahoru Goto down

Re: [DOKONČENÁ] Neopouštěj mě!

Příspěvek  Sponsored content


Sponsored content


Návrat nahoru Goto down

Návrat nahoru


 
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru