[DOKONČENÁ | ☆] Old friends

Nikdy jsem se ani neodvažoval si jen představit, jaké to asi bude, až budu ženatý a budu mít rodinu. A najednou jsem zasnoubený a moje budoucí žena Seona je těhotná. Je to zvláštní pocit, ale nějak to pořád není to, co jsem chtěl. Ale, co jsem vlastně chtěl? Myslel jsem si, že to vím, ale když to mám, nejsem s tím spokojený, nejsem si tím vůbec jistý. Možná to chce jen čas, než si zvyknu…

„Zlato, pojedu už na letiště vyzvednout RyeoWooka, nepotřebuješ něco? Mohl bych se cestou někde zastavit. Nebo bych pro něj mohl poslat taxík, jestli se necítíš dobře.“ Zeptal jsem se Seone, své budoucí ženy a matky mého nenarozeného dítěte.
„Neboj se, zvládnu to! Jsem naprosto v pořádku a teprve ve druhém měsíci a ty děláš, jako by mi každou chvíli měla porodit.“ Usmála se na mě Seona.
„Ne, to já jen, že bychom se třeba mohli stavit někde do supermarketu, až pojedu s RyeoWookem z letiště do hotelu.“
„No, mohl bys koupit nějaké mléko, už skoro došlo. Ale stejně nechápu, proč RyeoWook odmítl bydlet u nás. Vždyť by tu nebyl na obtíž a nemusel by utrácet za hotel.“ Podotkla Seona.
„Já taky ne, ale asi si myslel, že by otravoval… Věř mi, takhle on přemýšlí. Znám ho přece skoro celý život!“
„Hmm dobře. Měl bys už jet YeSungu.“ Řekla Seona po chvíli a políbila mě na tvář.

Jen jsem se na ni usmál, popadl klíčky od auta a vyjel na letiště. Nemohl jsem se dočkat. Za pár chvil konečně zase uvidím RyeoWooka, mého dávného nejlepšího kamaráda. Bylo mi strašně, když se před dvěma lety odstěhoval do New Yorku. Tenkrát mi Seona byla velkou oporou. Byl to můj nejlepší kamarád to ano, ale když odjel, jako by s ním odcestoval i kousek mě samotného. Tak strašný pocit jsem ještě nikdy ve svém životě nezažil. Na mé svatbě ale prostě nemohl chybět. Byl jsem tak strašně šťastný, že ho zase uvidím. Hlavou mi lítalo tisíce myšlenek, jaké to setkání asi bude.
Když jsem dorazil na letiště, zjistil jsem, že letadlo z New Yorku už přistálo asi před pěti minutami. Věděl jsem, že ho za pár okamžiků uvidím a ta radost, která ve mně byla chtěla stále víc a víc ven. Natěšený jako malé dítě jsem pobíhal z jedné strany haly na druhou v naději, že ho tam snad někde uvidím, ale RyeoWook pořád nebyl nikde k nalezení. Zastavil jsem se na místě a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Netušil jsem, kde by mohl být. Letiště přece bylo tak obrovské. V té samé chvíli co mi ta myšlenka projela hlavou mi zazvonil mobil.
„Haló?“ řekl jsem, když jsem mobil zvedl, ale na druhém konci byl slyšet jen smích. „Kdo volá?“ Zeptal jsem se zmateně, teď už jsem vážně nechápal, co se to děje.
„Heh, vypadáš pořád stejně, vůbec ses nezměnil!“ uslyšel jsem pak v telefonu RyeoWookův hlas, který jsem slyšel i za sebou. Otočil jsem se.
„RYEOWOOK!!!“ zakřičel jsem a objal ho tak pevně, že upustil svůj mobil na zem, kde se roztříštil na pár menších částí.
„Strašně rád tě vidím!!“
„Ah, YeSung, já tebe taky!! Ani nevíš, jak strašně jsem rád!“ odpověděl RyeoWook, který si svého mobilu nevšímal a opětoval mi obětí.
„Jaká byla cesta?“ pořád jsem ho nepouštěl. Tak strašně moc mi chyběl…
„Příšerná! Ale za tohle shledání to teda stojí!“ Slyšel jsem, jak se pak trochu zasmál.
Mě to ale trochu vyděsilo. I když jsem na tyhle jeho řeči býval zvyklý. Konečně jsem ho pustil a prohlédl si ho od hlavy až k patě.
„Máš o něco delší vlasy.“ Podotkl jsem s podivem.
„To mám, ale ty máš pořád stejně nudný účes.“ Rozesmál se. To by snad ani nebyl RyeoWook kdyby si ze mě nedělal legraci, což vždycky bývala jeho nejoblíbenější činnost. Bavilo ho dívat se na můj už tak rozmrzelý obličej. Vždycky říkal, jak strašné mám grimasy, když se mračím.
„Háháhá, pořád stejně vtipný RyeoWook, přesně tak, jak si ho pamatuju. Radši tě zavezu do hotelu, ať se můžeš zabydlet a odpočinout si trochu po té cestě. A osprchovat se, strašně smrdíš.“ Popíchl jsem ho tentokrát trochu já. Byli jsme zase jako malí kluci, přesně tak, jako za starých časů.
„OK.“ Mojí poznámky si vůbec nevšímal „A pak pojedeme k tobě? Rád zase uvidím Seone, paní maminku YeSunga juniora.“
„Jak myslíš, ale počítej s tím, že ti vynadá, že nechceš bydlet u nás. A nebude to YeSung junior!“ Zašklebil jsem se.
„No né, tak to bude RyeoWook? To je hezký, že ho chcete pojmenovat po mě…“ nepřestával RyeoWook rýpat.
„Sakra, nedělej si ze mě prdelky, tak strašné jméno bych tomu dítěti v životě nedal!“ jen tak jsem ho odbyl a začal jsem se smát. „Víš co? Radši ti pomůžu s těmi kufry… Pořád jsi stejný vyžle, nejspíš by ses pod nimi zpřelámal, jako minule pamatuješ?“
„No jo, no jo, dobře, uznávám, vyhrál jsi. Vezmi mi ty kufry a jdeme kapitáne, směr auto!“
Cestou do hotelu jsme se pořád takhle popichovali a mezitím si i vyprávěli nejrůznější věci, co se nám za tu dobu, co jsme se neviděli stalo. Před hotelem jsem mu řekl, že ho za hodinu vyzvednu a jel jsem koupit do obchodu to mlíko, co Seona chtěla. Když jsem přijel zpátky k hotelu, hodina už skoro uběhla. Na recepci jsem se zeptal, ve kterém pokoji se ubytoval a šel jsem za ním nahoru.
-116, 117, 118- četl jsem si v hlavě čísla pokojů –ah, tady to je!- řekl jsem si, když jsem došel k číslu 119. Chtěl jsem zaklepat, ale všiml jsem si, že dveře jsou pootevřené. Myslel jsem si, že už byl asi na odchodu a něco si zapomněl, tak se ještě rychle vrátil do pokoje, tak jsem vešel dovnitř.
„RyeoWook?“ zavolal jsem do pokoje, jakmile jsem vešel, ale odpovědi se mi nedostávalo, tak jsem pokračoval malou chodbičkou dál. Když jsem vešel za roh do pokoje, RyeoWook stál zády ke mně, ale leknutím se otočil a v té chvíli mě přimrazilo a jsem si jistý, že RyeoWooka určitě taky. Stál tam totiž úplně nahý. Šokem se mi pootevřely ústa a jen jsem na něj zíral. Oba naprosto šokovaní jsme tam stáli asi minutu, jako přimražení k podlaze a zírali jsme na sebe. Tedy, musím se přiznat, že jsem očima trochu kmital nahoru a dolů, ale za tuhle věc jsem chtěl vyfackovat sám sebe. Najednou jako bych se probral a otočil jsem se k němu zády, a tak aby to neviděl, jsem si ještě protřel oči, jestli jsem vážně viděl to, co jsem si myslel, že jsem viděl.
„RyeoWook, je… je mi to líto, neměl jsem jít dovnitř bez zaklepání. Volal jsem, ale tys neodpovídal, myslel jsem že… teda, já ani nevím, co jsem myslel.. Vážně se ti moc omlouvám!“ začal jsem se svou omluvou a ani jsem nevěděl, kde mám pořádně začít. Slyšel jsem šustění, jak se RyeoWook začal oblékat.
„Né, v pořádku, to se může stát každému no ne? Já… asi jsem tě neslyšel, když jsi volal, právě jsem se chtěl obléct a předtím jsem měl pocit, že někdo klepal, tak jsem se šel podívat na chodbu a pak jsem asi pořádně nezavřel dveře. Není to tvoje vina.“
„Radši počkám venku na chodbě.“ Víc jsem už neměl co říct, tak jsem jen udělal tak, jak jsem řekl.
RyeoWookovi to netrvalo ani pět minut, jakmile opustil pokoj vydali jsme se společně do mého auta. Nikdo neřekl ani slovo celou cestu do mého domu. Já jen dával pozor na cestu a RyeoWook se díval z okna. Ani nevím proč to na nás oba tak zapůsobilo. V tu chvíli jsem si říkal, že na tom ale se svým přirozením není zrovna špatně. A právě tehdy, když jsem se přistihl, na co to myslím, jsem měl zase chuť se vyfackat. A byl bych to možná i udělal, kdybych zrovna neřídil auto a vedle mě neseděl RyeoWook. Nejspíš by mu přišlo trochu divný, co a hlavně proč to dělám.

Ta cesta pro mě byla mnohem delší, než kdy bývala, ale když jsme dojeli k mému domu, jako by se ve mně cosi povolilo, opadlo to ze mě a už jsem se s ním dokázal bavit normálně, tak jako předtím a stejně tak i on se mnou.
„Páni, máte to tady vážně moc hezký.“ Řekl po té dlouhé odmlce RyeoWook, když jsme vystoupili z auta.
„Alespoň vidíš, o co jsi přišel, když jsi odmítl tu s námi na těch pár dní bydlet!“ Ozvala se Seona, která slyšela přijíždět auto a vyšla před dům, aby nás a hlavně RyeoWook mohla pořádně přivítat. Objala ho ze všech sil a vrazila mu malou pusu na tvář, i když nikdy neměla moc šancí ho pořádně poznat. Totiž, když jsem začala chodit se Seone a zjistil jsem, že je to opravdu vážný vztah, RyeoWook se rozhodl odstěhovat do Států. Udělal to tak z ničeho nic. Ani nevím, co ho k tomu vedlo, ale mě tím hodně ublížil.
„Ahoj Seone! Rád tě zase vidím.“ Konečně RyeoWook promluvil, když ho Seone pustila ze svého obětí, které zdaleka nebylo tak intenzivní a ani netrvalo tak dlouho, jako to moje na letišti.
„Radši bychom měli jít dovnitř, vypadá to, že každou chvíli začne pršet…“ přerušil jsem jejich obdivné pohledy, ale u každého na něco jiného. Seone si prohlížela RyeoWook a ten si zase prohlížel náš dům. Nejspíš teď vážně litoval, že se rozhodl ubytovat se v hotelu. A kdo ví? Kdyby byl na nějakou tu dobu u nás, možná by se stalo víc takových podobných situací, jako tam, v hotelu. Jakmile jsem na tohle pomyslel, sebral jsem se a vešel do domu s velkou rychlostí a musel jsem si udělat kafe, abych si trochu pročistil hlavu. Nevím, co mě to popadlo zase mít takovéhle myšlenky.
„Dáš si taky kafe?“ zeptal jsem se a RyeoWooka, když konečně dorazil se Seone za mnou do kuchyně a posadili se k malému kuchyňskému stolku.
„Ale jo, dal bych si, třeba mě to trochu probere. Pořád se cítím jako ve snu.“ Odpověděl RyeoWook.
„Jak to myslíš?“ otočila se se zájmem ve tváři Seone na RyeoWooka.
„Myslím to tak, že je vskutku neuvěřitelné, že jsem zase doma. Tedy myslím doopravdy doma, v Soulu.“ Odpověděl a přitom se rozhlížel po kuchyni.
„Vskutku? Co tě to v té Americe naučili za slova kamaráde? Tohle bych od tebe nikdy nečekal!“ trochu jsem se pousmál na kávovar, protože jsem se na ně nechtěl nebo spíš nemohl otočit. Něco jako by mi v tom bránilo a já ani za nic nemohl přijít na to, co to je.
„Náhodou jsem ale pomalu začal zapomínat pár korejských slov, protože jsem dva roky nemluvil jinak než anglicky. Bylo to zvláštní. Teď ale zase konečně můžu plně obnovit svou slovní zásobu mého mateřského jazyka!“ snažil se RyeoWook nejspíš trochu zachytračit.
„Oh, RyeoWooku! Ty už radši mlč…“ nevydržel jsem to, když mluvil takhle, přejížděl mi mráz po zádech. „Radši mi řekni, kolik chceš kostek cukru. To bude alespoň trochu užitečné.“
„Dej mi tam tři, ať je život o trochu sladší!“

To odpoledne bylo jedno z nejlepších, které jsem kdy zažil. Měl jsem u sebe dva lidi, kteří pro mě vždycky znamenali víc, než ostatní. RyeoWook, můj nejlepší přítel, se kterým jsem se znal snad odjakživa. Pořád si ještě pamatuju, jak jsme spolu mluvili poprvé ve školce. Chtěl jsem si od něj půjčit červenou pastelku, protože jsem tu svou ztratil a chtěl jsem vybarvit obrázek kytičky, který jsem namaloval mámě. RyeoWook mi ji ochotně půjčil a od té doby jsme nejlepší přátelé. Je až neuvěřitelné, jak se mi tahle vzpomínka vryla do paměti, ale jsem za to rád. Byla to moje první vzpomínka na RyeoWook, první chvíle, kdy jsem s ním promluvil.
A Seone? Taky si pamatuju na první setkání s ní. To ale nemá pro mě takovou váhu. Bylo to teprve před dvěma a půl lety, kdy mě s ní jeden z mých blízkých přátel, DaeSung, seznámil.
Vůbec si nedokážu představit, jaké by to bylo, kdybych je vůbec neznal.
Na tohle všechno jsem vzpomínal, když jsem večer vezl RyeoWooka zpátky do hotelu. Bylo něco po deváté, protože Seona ho donutila zůstat alespoň na večeři. Byl tak unavený, že usínal už v autě, a když jsem zastavil u hotelu, všiml jsem si, že už vážně spí. Naposledy jsem ho viděl spát, když nám bylo 13 na letním táboře, kde jsme samozřejmě byli spolu i v pokoji. Najednou mi bylo líto, že jsem promeškal tolik možností vidět ho spát. V tu chvíli jsem si ale taky musel položit otázku, o jakých možnostech to přemýšlím? Že by snad…? Ne, to prostě ne, nebylo to možné, nepřipadalo to v úvahu. Prostě nemohlo. Radši jsem trochu zatřepal hlavou, snad jsem doufal, že mi pár těch myšlenek na chvíli vypadne z hlavy a začal jsem RyeoWooka budit.

„RyeoWook!“ začal jsem nejdřív šeptem „Vstávej, jsme u hotelu!“ už trochu hlasitěji a taky jsem s ním lehce zatřepal. Ale pomohlo to. RyeoWook se s menším trhnutím doopravdy probral.
„Cože? Já jsem usnul? Sakra, už toho na mě vážně dneska bylo dost.“ Řekl, když potlačoval zívnutí.
„Nejspíš jo. Hele co kdybych se pro tebe zítra stavil? Chvíli po poledni? Budeš už vzhůru? Mohli bychom zajet na naše místo, pamatuješ?“ zeptal jsem se s velkým nadšením v hlase.
„Naše místo? No to víš, že jo! Strašně rád se tam zase podívám! Tak domluveno, po poledni. Ale teď už dobrou noc.“ A s těmi to slovy a zívnutím vystoupil z auta. Pak už jsem se za ním jen díval, jak odcházel do hotelu.
Od té chvíle jsem nemyslel na nic jiného, než na nadcházející den. Když jsem dojel domů, pomohl jsem ještě Seone s nádobím a trochu uklidit a šel jsem se osprchovat. Pořád jsem se myšlenek na něj nemohl zbavit. Tak strašně jsem si přál, aby čas mohl uběhnout rychleji a já už s RyeoWookem jel na naše místo. Zažili jsme tam tolik věcí, dobrých i špatných. Na tom teď ale nezáleželo. Lehl jsem si do postele, ale usnul jsem až za pár hodin po tom, co jsem se tam položil. Tolik smíšených pocitů se ve mně od jeho příletu objevilo, že jsem ani nebyl schopen popsat, jaké druhy pocitů to byly.
Když jsem ráno vstal a sešel dolů do kuchyně, snídaně už mi ležela na stole. Vůbec jsem ale neměl hlad. Jen jsem tak seděl s vidličkou v ruce a přehraboval se s ní ve vajíčkách, které mi Seona připravila. Ta se na mě zvědavě podívala, ale nic neříkala jen se otočila a odešla do obýváku. Byla nejspíš zklamaná, že mi dneska moc nechutná. Řekl jsem si, že to nemá cenu a odešel jsem od stolu.
„Miláčku, nevíš kam jsem včera dal klíčky od auta?“ houkl jsem na Seone z chodby, když jsem uviděl, že nemám klíče na věšáku tak, jako vždycky.
„Nevím, ty někam jedeš?“ Podivila se, i když já nevěděl proč. Přece každé ráno touhle dobou jezdím do práce.
„No ano, jedu do práce zlato.“ Trochu jsem se zasmál, i když mi to připadalo hodně zvláštní.
„Aha, já jen že nemáš náhodou volno YeSungu?“ Připomněla mi.
„Já na to úplně zapomněl!“ Plácl jsem se do čela za svou zapomnětlivost. „Ale stejně by mě zajímalo, kde ty klíče jsou.“ Dohodil jsem, když jsem se škrábal na bradě.
Celé to ráno bylo něčím zvláštní. Strávil jsem ho tím, že jsem hledal svoje klíče. Ty jsem nakonec našel v kalhotách, které jsem měl na sobě předešlý den. Pak jsem se chvíli díval na televizi, ale ráno tam nikdy nic nedávají, takže jsem jen tak bezcílně projížděl několikrát za sebou pořád dokola všechny programy, které jsme chytali, a na konec jsem se rozhodl, že dnes, když už jsem po dlouhé době doma, stane se ze mě dobrá duše a pomůžu Seone s obědem pro nás dva. Musím se přiznat, že kuchařským umem zrovna neoplývám, ale řekl jsem si, že nějaké obyčejné nudle snad ještě zvládnu. Pustili jsme se spolu do díla. I tak mi ale stále čas ubíhal pomalu. Dokonce se mi zdálo, že ubíhá ještě pomaleji, než když jsem se “díval“ na televizi. Když už pak podle mě nastal čas, abych konečně jel za RyeoWookem, řekl jsem to Seone. Žádné námitky neměla, jen mě opomněla, abych jel pomalu, políbila mě na tvář a rozloučila se se mnou.
Cestou jsem si pak pobrukoval moji a RyeoWookovu nejoblíbenější písničku. Už jsem ji neslyšel strašně dlouho, ale její slova jsem si pořád pamatoval. Sama od sebe mi naskakovala v hlavě jako bych ji zrovna poslouchal.
U hotelu už bylo jen jedno poslední parkovací místo, které jsem mohl zabrat. Bylo sice trochu dál, ale trocha pohybu přece nikomu neuškodí. Jen ty schody do třetího patra se mi moc vyšlapovat nechtěly, tak jsem si raději stopl výtah. A tentokrát jsem na dveře pokoje číslo 119 jen zaklepal a počkal, až mi RyeoWook přijde otevřít. Když tak udělal, byl samozřejmě oblečený, ale pusu měl plnou čehosi nespecifikovaného. Rukou mi naznačil, že mám jít dovnitř. Pozorně jsem si ho prohlížel a snažil se zjistit, co to žvýká. Vypadalo to, jako by to zrovna narychlo narval do pusy.
„Co to probůh tlačíš do té hlavy?“ zeptal jsem se ho místo pozdravu.
„Ae nif!“ zaznělo z jeho přeplněných úst.
„Tys měl marshmellow!!“ vykřikl jsem, když jsem došel do pokoje, ve kterém jsem ho den předtím viděl nahého. Na posteli se mu totiž válel obal od těch dobrých bonbónů.
„Mee!“ snažil se mi lhát.
„Ty zrádče! Se svým nejlepší přítelem se nepodělíš! Radši je všechny spápneš naráz!“ Obvinil jsem ho s prázdným sáčkem v ruce.
„Tys mi to taky jednou udělal, tak mě tu moc nebuzeruj.“ Odsekl mi, když konečně polkl.
„Fááájn, jak chceš…“ Řekl jsem vážně stráášně moc uraženým tónem, když jsem si sedl na postel a dal ruce křížem.
„YeSungu, no tak… odpusť mi kamaráde můj nejlepší!“ Snažil se mě odprosit hlasem s hraným omluvným výrazem v obličeji. A pak udělal něco, co bych od něj nečekal. Sedl si ke mně a objal mě ještě pevněji, než předtím na letišti a položil si hlavu a mé rameno. Byla to zvláštní chvíle. Ty podivné pocity, které jsem od jeho příletu pociťoval se ve mně vzdouvaly ještě víc, než předtím. Tuhle chvíli jsem si chtěl navždycky zapamatovat. A nebo líp. Chtěl jsem, aby nikdy neskončila.
Takhle jsme seděli asi dvě minuty, dvě minuty, které mi připadaly jako celá věčnost, a pak jsem konečně jeho omluvu přijal. Zároveň jsem ale dodal, že až si koupím marshmellow já, taky se s ním nepodělím.
„To už bychom si ale nebyli kvit!“ Zaprotestoval RyeoWook.
„No a co? Tamto bylo už dávno, takže se to nepočítá.“ Řekl jsem jednoduše na odpověď.
„Hmm nebudu se tu s tebou dohadovat. Co kdybychom už šli?“
„Já bych radši jel. Je to moc daleko na to, abychom šli, nemyslíš?“
„Jo, jo máš pravdu jako vždy. Tak už se zvedej ty kůže jedna líná!“
Místo toho abych mu něco odsekl, jsem na něj vyplázl jazyk. Byli jsme vážně jako malí kluci. Nikdy jsme se nezměnili, jen to za ten čas v nás nejspíš trochu usedlo.

V autě jsme si pustili rádio a zpívali jsme písničky, které tam hrály a znali jsme jejich slova. Pravda, RyeoWook moc těch písniček neznal, protože byly poměrně nové a co já vím, tak v USA se moc Korejských písniček asi nehraje. Zatímco se můj jemně chraplavý hlas rozléhal autem se RyeoWook většinou díval ven z okna. Jeli jsme kousek za Soul, kde se rozprostíral minilesík. Byl opravdu malinký, ale v jeho srdci stálo to, kde jsme spolu trávily veškeré dny.
Zaparkoval jsem vedle malého stromečku a s RyeoWookem jsme se vydali úzkou a téměř zarostlou cestou.
„Jestli budu mít někde klíště, sám mi ho vyndáš! Je ti to jasné YeSung?“ začal RyeoWook hysterčit.
„Vyndám ti je s láskou, toho se neboj WOOKIE.“ Zdůraznil jsem na konci mé odpovědi. RyeoWook neměl rád, když mu někdo říkal “Wookie“, protože mu to přišlo prý hodně zženštilé, a pak to vypadalo, jako by byl zženštilý i on. Podle mě, na to aby tak vypadal mu nemuseli říkat touhle přezdívkou. Podle mě byl totiž dost zženštilý i bez ní.
„Auuuu!“ uslyšel jsem chvíli po tom za sebou, co jsem RyeoWooka předběhl, takže jsem šel první a razil jsem nám, teda hlavě RyeoWookovi cestu.
„Co se děje?“ otočil jsem se na něj.
„Něco mě kouslo! Kdysi to tu takové nebylo!“ Zasténal.
„Jestli to byl had, tak ti to i vysaju jestli budeš chtít! Jsi přece moje nejlepší kamarádka nebo ne?“ začal jsem si z něj zase utahovat. RyeoWook si ale jen uraženě ufrknul. Dneska asi nějak nebyl ve své kůži, aby si dělal legraci on ze mě a ne já z něj.
Po pár minutách jsme došli k malinkaté mítince, kde stála chata velikosti malého bytečku.
„Máš klíče?“ prolomil pak RyeoWook ticho, když jsme stáli a s němým obdivem se dívali na naše dávné dílo.
„Jasně že mám! Nikdy jsem ho nesundal z přívěšku!“ řekl jsem „Ty už ho snad nemáš?“ dodal jsem nakonec po další chvíli ticha.
„Ale jasně že mám, jen se mi je nechce vytahovat z kapsy.“ Pronesl s andělským úsměvem říkajícím ‘já jsem tady ten největší svatoušek‘
„Línější a línější.“ Povzdechl jsem si potichu, ale RyeoWook to stejně slyšel a hodil po mě jeho vražedný pohled. Místo toho, abych něco řekl, jsem se teď usmál nevinně já a začal jsem hledat klíček na mém přívěšku.
Kvůli rezu co se na dveřích usadil, jsme je museli otevřít společně. Ale podařilo se nám to a vešli jsme dovnitř. Vypadalo to tam přesně tak stejně, jako když jsme tam byli naposledy. Jen s tím rozdílem, že tam bylo o něco víc prachu než minule.
„Páni…“ řekl RyeoWook jen. Já na rozdíl od něj neříkal vůbec nic. Prošli jsme dál dovnitř, kde býval malý starý gauč, dřevěný stolek a provizorní krb.
„Je tu docela tma.“ Podotkl RyeoWook, když se rozhlížel po místnůstce. Hned na to vyšel ven. Při návratu držel v ruce trochu nasekaného dřeva.
„To jsi vzal kde?“ Zeptal jsem se s podivem.
„Ty si nepamatuješ? Jak jsme si tu nechávali zásoby?“
„Ah, ale jo! Divím se, že to ještě nezplesnivělo. Ještě by tu měl být někde papír.“ Řekl jsem a začal jsem se znova rozhlížet.
„No jo, hned ho donesu. Ale nejspíš se mi bude rozpadat v rukách.“ Povzdechl si RyeoWook.
„Ale čím to zapálíme? Nechceš doufat škrtat kamínky nebo třít dřívka se slámou, že ne? Zeptal jsem se ho s neskrývanými obavami v hlase.
„Vůbec ne, já zapalovač mám.“
„Jo, tak ty ses chystal na zapalování?“
„Ne, ale nosím ho u sebe pořád. To jsem ti neřekl, že jsem začal kouřit?“ Pokrčil pak RyeoWook jen tak rameny.
„Tak fajn, rozdělej oheň a já trochu vypráším ten gauč, ať si můžeme sednout, hm? Nebo já mám zapalovat a ty budeš prášit? A ne, neříkal jsi mi to. Neměl bys kouřit. Zbytečně ti to ničí zdraví.“
„Myslím, že radši budu zapalovat. Dneska se cítím jako pyroman. Hlavně mi tu nedávej přednášku co je zdravé a co není.“

„Tak to tu hlavě celý nepodpal, znáš se.“ Dodal jsem a zakroutil hlavou.
Pomalu jsem stěží táhl náš gaučík ven, abych neprášil vevnitř. Nejdřív jsem nevěděl, jak ho prorvat dveřmi, ale pak jsem si vzpomněl, že jsme ho museli trochu pootočit a naklonit, abychom ho dostali dovnitř.
Nebylo nic moc příjemného prášit tu prastarou sedačku. Nejdřív jsem si musel najít pořádný, dobrý klacek a pak mě to málem ještě přidusilo. Výsledek ale docela stál za to. Dalo se na něm sedět a ani jsme nemuseli být špinavý. Já ale pro případ vzal z domu deku, takže když se mi podařilo dostat ho zpátky dovnitř, vzpomněl jsem si na ni, tak jsem RyeoWookovi, který ještě oheň rozdělaný neměl řekl, že pro ni zajdu do auta, tak ať si laskavě neublíží. Zašklebil se na mě, ale pak se věnoval už čistě jen svému krbu. Cestou jsem na něj pořád myslel. Na to, že jsme v naší chatce, sami. Přesně tak, jako kdysi, ale teď bylo něco jinak a já nedokázal říct co.
„Fuj, máš tu ale teplo!“ řekl jsem, když jsem se i s dekou vrátil zpátky. RyeoWook mě už oheň konečně rozdělaný a místnost naplňovalo teplo, tak jsem si sundal mikinu. RyeoWook tam ale už dávno před mým příchodem klečel už jen v tričku. Nejspíš se zapotil už při tom zapalování.
Natáhl jsem deku přes gauč a konečně se posadil.
„Tak, a teď jsem doma!“ Řekl najednou RyeoWook. Zmateně jsem se na něj podíval.
„Teď? Jako myslíš tady?“ zeptal jsem se s podivem.
„Jo přesně tak, tady to pro mě vždycky bylo nejlepší. Jako můj domov.“ Odpověděl zasněně.
„To jo, hodně jsme tady toho zažili.“ Ještě jsem jen tak prohodil.
„A myslím, že ještě zažijeme.“ Řekl a zaklonil hlavu dozadu přes opěradlo.
„Máš na mysli to, jak tu sedíme a bavíme se o ničem?“
„Ne, mám na mysli úplně něco jiného.“ Odpověděl, když vracel hlavu do původního stavu a stočil svůj pohled ke mně. Nevěděl jsem, co bych mu měl říct.
„Vážně jsi mi moc chyběl.“ To byla ta první věc, která mě napadla, že bych mohl říct.
„Já vím. Ty mě ale taky, aby sis nemyslel, že jsi v tom byl sám.“ Pronesl, a pak mě znova objal. Jen tak jsem tam seděl s trochu vytřeštěnýma očima a nevěděl co dál. Nakonec jsem ho objal taky.
„YeSung! Tys mě taky objal!“ skoro RyeoWook vykřikl.
„No a? To nemůžu? Proč by ne, když ty jsi mě objal jako první?“ vůbec jsem neměl ponětí, kam tím směřuje.
„Já vím, ale tohle bych od tebe nečekal. Jako myslím, že jsi mě nikdy neobjal jen tak.“ Teď už mě držel jen kolem ramen a díval se mi přitom do očí. Zdálo se mi, že naše obličeje jsou si tak blízko. Stačilo by se jen trochu naklonit a…
Než jsem tohle však stačil domyslet, RyeoWook to udělal jako první. Byl asi myšlenkou napřed. Natáhl se ke mně a lehce mě políbil. Pak se po chvíli odtáhl a díval se na mě, jak budu reagovat.
„Zrovna jsem chtěl udělat to samé.“ Řekl jsem a RyeoWook se rozesmál.
„Čím to asi bude?“ zeptal se pak.
„Já nevím, ale chci to udělat zas.“ Řekl jsem mu a přitom jsem vůbec nemyslel.
„Tak na co čekáš?“
Po téhle otázce jsem už nečekal na nic. Přitáhl jsem si ho k sobě a začal ho líbat tak vášnivě, jako ještě nikoho. Cítil jsem se, jako bych konečně měl to, co jsem si vždycky přál. Vůbec jsem ale nevěděl, proč jsem se tak cítil. Pak jsem začal RyeoWooka líbat na krku, zdálo se, že mu to vůbec nevadí. Na té jeho zženštilosti nejspíš vážně něco bylo. Chytil mě za bradu a zvedl mi hlavu tak, aby mě zase mohl líbat na rty. Něco takového jsem ještě nikdy nezažil. Objal jsem ho kolem krku a přitáhl se blíž k němu. Dal mi ruce kolem pasu a pomalu zajížděl pod tričko, které mi hned na to sundal. Bylo mi čím dál tím tepleji. Líbal mě všude po těle a pořád víc a víc intenzivněji jako by konečně dostal něco, po čem tak dlouho toužil. A já se nechal, chtěl jsem to a líbilo se mi to. Pohodlně jsem se posadil a opřel se, zatím co RyeoWook mi začal rozepínat kalhoty a přitom mě líbal kolem pupíku. Vtom jsem si vzpomněl na jednu důležitou věc. A to na Seone.
„RyeoWook…“ řekl jsem potichu. „Ne, já nemůžu. Nech toho, prosím!“ začal jsem žadonit.
RyeoWook ale pořád nepřestával. Nic neříkal, jen mě líbal čím dál níž.
„Přestaň…“ začal jsem sténat. A pak už jsem žádné jeho polibky ani doteky necítil. Přestal. Zkoumavě se na mě díval.
„Seone.“ Řekl jen a já mu na odpověď kývl hlavou.
Odešel ven, a když se vrátil, držel v ruce nádobu s vodou, kterou nejspíš nabral v nedaleké studánce a uhasil oheň. Já se mezitím oblékl a srovnal deku.
„Zavezeš mě do hotelu?“ Zeptal se mě RyeoWook s pohledem zabodnutým přímo do země.
„Jistě.“ Na víc jsem se nezmohl.
Celá ta cesta autem byla trapná. Žádný z nás nepromluvil ani slovo. Já jsem jen přemýšlel, jestli jsem udělal správně. Ale jistě, že jsem udělal správně. Vždyť doma na mě čeká žena, kterou miluju, budu si ji brát a porodí mi dítě. Ani jsem neměl na vybranou, když se to tak vezme.
Vysadil jsem RyeoWooka před hotelem a s nepřítomným výrazem ve tváři jsem pak dorazil domů. Seone se hned ve dveřích zarazila.
„Kde je RyeoWook? A proč ty se tváříš jako na pohřbu?“ zeptala se hned, co jsem vešel dovnitř.
„Mmm, ale nic. Zajdu se vysprchovat.“ Odpověděl jsem a pomalu se šoural do schodů. Nemyslel jsem na nic jiného než na RyeoWooka. Jak se vůbec mohlo něco takového stát? Ptal jsem se sám sebe, ale odpověď jsem stále nenalézal. Seone jsem pak řekl, že jsem se s RyeoWookem pohádal, a že spolu teď nemluvíme. Neptala se proč, ale zdálo se, že mi to docela i zbaštila.

„Před chvílí volal RyeoWook.“ Řekla mi ráno u snídaně. Celou noc jsem nespal. Pořád jsem myslel na to jedno…
„Volal z letiště.“ Dodala pak a já hned zbystřil.
„Cože?“ zeptal jsem se nevěřícně.
„Rozloučit se, letěl zpátky domů, do New Yorku. Zrovna musel nastoupit do letadla.“ Tam ale jeho domov není, pomyslel jsem si. Bylo to zvláštní, bylo mi do breku a měl jsem chuť něčím praštit. Po chvíli jsem se ale uklidnil a Seone nic nepoznala. Odpoledne řekla ale jednu věc, která mi přišla zvláštní v tu chvíli a zamrazila mě.
„Hlavně že jsme s těmi, které doopravdy milujeme.“ Řekla. Mě ale došlo, že nejsem s tím, koho miluju. Já totiž miluju RyeoWooka a musel jsem mu to říct. Vyskočil jsem na nohy a popadl bundu.
„Kam jdeš?“ podivila se Seona.
„Musím za RyeoWookem! Musím se mu omluvit!“ vykřikl jsem.
„Ty chceš letět do New Yorku?“ bylo jediné co ze sebe vykoktala. Byla tak šokovaná, že tam jen tak stála a zírala na mě s pootevřenými ústy a já stál naproti ní a díval se na ni. Ještě jsem vůbec neměl vymyšlené, jak to tu pak s ní zařídím, ale teď pro mě byla ta nejhlavnější věc RyeoWook. Hlavně jsem nechápal, jak jsem něco takového mohl dovolit. Jak jsem mohl nechat odletět RyeoWooka zpátky do New Yorku. A jak mohl odletět on, aniž by mi to řekl? Nikdo jiný pro mě neexistoval. Vzal jsem mobil a chtěl jsem mu zavolat, tam se mi ale ozvala zpráva, že je nedostupný. Vzal jsem Seone za ruku a odešel jsem s ní do obýváku, kde jsem se s ní posadil a chtěl jsem ji vysvětlit… já ani nevím, co jsem ji to chtěl vysvětlit. A pak se to stalo.
„Omlouváme se, ale přerušujeme obvyklé vysílání kvůli mimořádné informaci.“ Ozvalo se z televize a já netušil proč, ale nějak jsem zbystřil a upnul svou pozornost na ni. „Dnes po jedné hodině odpolední se zřítilo na území Spojených států Amerických letadlo mířící ze Soulu do New Yorku. Na palubě letadla bylo 300 cestujících a nikdo nepřežil.“ Dozněla věta.
Já i Seone jsme seděli jako v mdlobách. To byl RyeoWookův let. RyeoWookův. Člověka, kterého jsem miloval. A on byl… byl mrtvý. Nechtěl jsem uvěřit tomu, že by se mohlo něco takového stát. On v tom letadle přece být nemohl! Něco takového jsem si nedokázal připustit. Najednou, z ničeho nic. Nic horšího jsem v životě nezažil. Sesypal jsem se tam na zem. S tupým výrazem jsem měl oči zabořené do televize, kde probíhaly záběry ztroskotaného letadla a po tvářích se mi řinula jedna slza za druhou. To nemohlo být možné. Vždyť já mu chtěl říct, že ho miluju. V tu chvíli mi došlo, že on mě miloval po celou tu dobu. Nechápal jsem, jak jsem mohl být tak slepý. A teď už je pozdě. Už není nic, co bych mohl udělat. Nemohl jsem to vrátit. RyeoWook zemřel s domněním, že ho nemiluju a já budu žít s vědomím, že už mu nikdy nebudu moct říct, že se mýlil. Že už nikdy se mu nepodívám do očí, už neucítím žádný jeho dotek, ani polibek. Bylo mi z toho tak zle, že jsem se rozběhl na záchod a tam to muselo ze mě všechno ven. Takhle zle mi v životě nebylo. Chtěl jsem taky zemřít. RyeoWook byl pryč, a já zůstal sám. Vybavovaly se mi najednou všechny naše šťastné chvíle, moje dobré vzpomínky. Jako by do mě ze všech stran bodaly dýky. Ležel jsem tam na zemi, zíral do stropu a brečel. Ty vzpomínky na něj, na nás, mě pronásledovaly. Byla to moje vina, kdybych se zachoval jinak, mohl tu teď být se mnou. Chtěl jsem, aby to všechno bylo jen zlý sen a já se probudil a vedle sebe cítil, jak tam leží. Sám jsem ale dobře věděl, že tohle není možné. RyeoWook byl pryč, a už se nikdy nevrátí. Ani si s ním už nikdy nezazpívám v autě. Už nikdy neuslyším jeho tenký hlas. A to mě zabíjelo samo o sobě.


O 6 měsíců později
Nejnesnesitelnější bolest na světě je, když přijdete o někoho milovaného. Ale cítíte radost, když vám do života přijde někdo, o kom víte, že ho můžete milovat.
„Je to chlapeček, JE TO CHLAPEČEK!!“ křičel jsem, když jsem asi po hodině vyšel z porodního sálu. „JÁ MÁM SYNA!“ Měl jsem tak obrovskou radost a s každým jsem se chtěl podělit. Když jsem později seděl u Seone, najednou jsem si uvědomil, že ještě nemáme jméno.
„YeSung! Ale já nemám žádný nápad!“ začala Seone.
„Mmm, já taky ne. Vůbec nevím. Myslel jsem, že to bude holčička!“
„To jsme si mysleli všichni…“ povzdechla si Seone.
„Co takhle RyeoWook?“ Zeptal jsem se najednou s trochu ochromeným obličejem.
„Ah, je to krásné jméno. Ale… nebude…?“ začala Seona a já věděl, co chtěla říct.
„Ne Seone, vážně nebude.“ Odpověděl jsem na její nezodpovězenou otázku.
„Tak ať je to RyeoWook.“ Dodala a podívala se na RyeoWook s láskyplným úsměvem.
Věděl jsem, že tenhle RyeoWook toho prvního nenahradí. Oba jsem miloval, každého ale jinak. Jeden Wookie byl můj syn, druhý Wookie byl můj život. A ten první tu pro mě vždycky bude žít. Navždy ho budu mít v srdci a nikdy na něj nezapomenu.
„Ano, ať je to RyeoWook.“ Řekl jsem nakonec a pohladil ho po jeho malinkaté ručičce.

nééé prosíím nepiš tohle...já chci šťastný konce .....já tady upe strašně brečim ...ale fakt hodně... bylo to strááášně krásný......jen piš dál,ale prosííím šťastný konce...jinak nápad to byl opravdu hezkej...fakt moc krááásný ....doufam, že máš rozepsa nou dalšíííí

No... od mojí třetí mám nadpis název a o kom to bude
Tak mi dovol ještě jeden NEhappyend prosíím
Když já už to mám tak hustě vymyšlený
Tahle bude B R U T Á L N Í

já už nechci brečet...néé samozřejmě že se na ní těšim, píšeš fakt skvěle...ae pak budeš psát s Happy End ok?? a o kom alespoň bude??

To snad nebude tak strašné abys brečela ... Myslím, že ted nikoho nezabiju
To už by asi bylo moc..
Jsem ráda že se ti líbí, jak píšu Teda.. myslela jsem si, že zklamu když tu nebylo žádný to.. em.. sexování
O kom bude? Tajemství
Jestli se mi bude chtít, začnu zítra psát Teda.. abych už začala přemýšlet jak to začne
Oh ale už mám nápad ... já jsem tak zákeřná

jéé ty tajnůstkářko... tak teda doufam že se ti psát bude chtít a že tě něco napadne...já bych nejradši už přepsala toho ShiChul, ale mam tenhle tejden nějak nabito se školou, snad si čas najdu.... ale ty prostě piš....se do toho dokážu úplně vžít do těch tvých povídek.. už se těšim na další...i když nemá bejt veselá,ale ty smutný maj zase v sobě takový nějaký kouzlo....

já už sem to vyřešila .. už vím jak to bude
jsem prostě king
pak mám nápad ještě na další ale co dál...? to už nevím

ty jo, kde bereš furt nějaký nápady ?? já nemam skoro žádnej

šak počkej.. až napíšu ty dvě co mám v plánu taky končím
fantazie stávkuje ani se ji nedivím
hej ale mě ty nápady na to vždycky tuknou ve škole nebo v tramvaji tak to taky zkus

no já teď taky přemejšlela ve škole a něco mě napadlo...jenže je blbí že mě třeba napadne jenom nějaká scéna, prostě i nějaká blbost, ale třeba se mi to líbí, jenže jak mam pak k tomu vymyslet celej příběh, to už je těžký...nedávno mě napadla nějaká scéna a tak se k tomu snažim něco vymyslet, a pak mě napadla další, tak se snažim napsat něco, aby se ty 2 scény pak dostaly dohromady... ale dá to zabrat....

Oh tak to tě docela chápu
Mě vždycky napadne téma, ale jak to mám celé rozepsat.. no to už je horší
Třeba s touhle RyeoSung mě to napadlo.. jako že ti dva staří kámoši a jeden má před svatbou a to bylo všechno.. ale já když prostě začnu psát tak to ze mě většinou leze všechn samo .. třeba u té první jsem napsala 5 stránek v kuse bo mi to všechno lezlo upe do té hlavy nebo spíš z hlavy ven.. ani nevím kde se to všechno ve mě vzalo

mě nějak včera napadlo něco na RyeoSung ....a .....jesti by ti nevadilo, kdyby to bylo napsaný tak trochu jako si to napsala ty...jako že to vlastně bude vyprávět ten Yesung
(to já právě ještě nikdy nepsala,sem tam měla furt nějaký ty dialogy a tak) a byla by tam taky tak trochu podobná scéna u ohně....jinak jako by to bylo jiný...tak jestli to zas až tak moc neva..

mě takový věci vůbec neva nechápu proč se mě na to ptáš
já ted na chvíli poslala RyeoSung k ledu
hele tím vypravováním se mi to píše o hodně líp... tu další už sem začla taky tak psát xD

to je dobře že neva to já právě teď mam rozepsaný 2 který nejsou jako vyprávění a právě jak sem si to tak četla tak se mi to vyprávěví líbí víc, tak jsem začala taky takhle...

tak přeju hodně štěstí a ať je co nejrychleji doděláš a dáš je sem

tobě taky... a taky se snaž co nejrychleji

jo jo jo zatím mám... hmm půl stránky

no já od toho RyeoSung mam skoro stránku...tak se pokusim trochu pohnout,ale dneska píšem z nj a zejtra z dějáku tak se snažim spíš učit se , ale prostě to nějak nejde a když mam chvíli čas tak si spíš sednu k tomu, než k učení

hej asi tak.. taky skoro vůbec nemám čas
a tenhle týden se k tomu skoro vůbec nedostanu páč na kompu furt sedí můj otec a nechce mě tu pustit

tak ho nějak ukecej....že mu dáš pak za odměnu, že tě tam pustí, přečíst co si napsala...

Ale on se se mnou nebaví a já s ním taky ne..
A předtím sem mamce říkala že píšu fikce ae neřekla sem jaké.. a ona: tak to dej přečíst češtinářce ve škole ne?
Sem se smála ještě dobrou půlhodinu po tom, co to řekla

no a učitelka na němčinu..protože já už měla hotovou nějakou práci a tak sem si vytáhla ty fikce a psala a ona prej co to píšu a já že nic, a kámoška že prej píšu takový příběhy a učitelka ať jí to prej přečtu tak sem řikala že nemůžu a že to je takový jako....a kámoška se začala smát a řikala že prej ať to radši nečtu že by si pak ta učitelka udělala o mě asi úplně jinou představu....a učitelka prej že sem nějaká erotomanka nebo co...já dělala že sem to přeslechla ale v duchu sem se úplně smála.... ...a nebo sem to řikala mámě že píšu fikce a ségra hned že bych mamce mohla dát inspiraci, tak sem jí řekla že to je jako jiný...že to píšu jako na kluka s klukem ale už ani nevim co na to řekla
ty jo sem se nějak rozepsala

se mi to ani číst nechtělo takový dlouhý xD
nejlepší bylo jak sem kámošce dávala dneska ve škole přečíst ty moje dvě fikce.. hej ta z toho nemohla byla červená jak rak když to četla a pak se mě ptala jestli nejsem nějak ujetá a co to mám za divný úchylky já ji říkala že to bude čít na vlastní nebezpečí ale ona prostě chtěla.... její problém