[DOKONČENÁ|★] Good luck

Moje milé,

takže po mé het povídce tady máte slíbenou povídku KangTeuk. Zatím sem dávám to, co jsem stihla napsat... Doufám, že se bude líbit a nebojte se, takhle to rozhodně neskončí... Můj opětovný dík patří Kame, která fikci podrobila kontrole pravopisu... Saranghae Vás ♥

Good luck
Paring: KangTeuk
By: Markét

[You must be registered and logged in to see this image.]

„KangIne!!! Už jsi zase mimo?“ snaží se HanKyung o smysluplnou konverzaci se mnou a tím přeruší moje představy. Poslední dobou sním o Teukim ve dne stále častěji, ale tak co mi zbývá, když jsem se neodvážil mu zatím něco říct. Proč to všechno musí být tak složité? Odtrhnu od Teukiho svůj pohled a obrátím pozornost k HanKyungovi.
„Co se děje?“ prohodím smutně.
„Jen jsem se chtěl zeptat, jestli s námi půjdeš večer ven zapít naše nové album?“ zeptá se HanKyung, i když už nejspíš tuší, že nabídku opět odmítnu.
„Ne díky, nerad trhám partu, ale na oslavy poslední dobou nemám ani pomyšlení,“ zatvářím se omluvně.
„Myslel jsem si to, ale kdyby sis chtěl promluvit, tak stačí říct,“ povzbudivě mi stiskne rameno, zkoumavě se na něj zadívám, ale nezdá se, že by něco věděl. Podepřu si hlavu rukama a svůj pohled zaměřím na YeSunga s RyeoWookem, kteří nám před třemi měsíci oznámili, že spolu chodí. Kluci to akceptovali celkem v pohodě a zdá se, že ani LeeTeukovi to nevadí. YeSung právě drží RyeoWooka kolem pasu a něco mazlivého mu šeptá do ouška soudě podle toho, jak se Wookie chichotá. Na tváři se mi usadí mírný úsměv a s radostí ty dva pozoruji, jsou spolu opravdu roztomile krásní.
„Na co myslíš, můj milý?“ ozve se mi u ucha svádivý hlas, až mě zamrazí. Vyděšeně sebou trhnu.
„Děsíš mě?“ vyčtu mu vzápětí.
„Omlouvám se, to jsem nechtěl,“ zašeptá mi něžně do ucha a potom na něm ucítím jemný polibek.
„Zbláznil ses?“ vyštěknu, naprosto mě vyvádí z míry. Co to tak najednou dělá?
„Promiň, nechtěl jsem Tě rozzlobit,“ překotně se omlouvá, a když vstanu, obejme mě kolem pasu.
„Nezlobím se,“ zabručím a sevřu ho v náručí. Ach Teukie proč mi to děláš tak těžké? Po chvíli se vymluvím na únavu, rozloučím se se všemi a vyrazím do svého bytu. Teda vlastně ne úplně svého, bydlím společně s LeeTeukem a KyuHyunem.
Doma ještě oblečený zapadnu do postele a hned usínám. Poslední dobou se cítím vysílený a nevím, jestli to je tím, že jsem tak dlouho nevystupoval se Super Junior nebo LeeTeukem. Usínám s myšlenkou, že mu to vše už konečně musím říct. Pozdě v noci mě vzbudí zvuk otvírajících se dveří a následně zhoupnutí matrace na druhé straně postele. Co se to děje? Něčí silueta ulehne vedle mě na postel a zdá se, že okamžitě usne. Nakloním se blíž, abych zjistil, kdo si spletl můj pokoj s tím svým. Srdce mi poskočí, když poznám jemné rysy Teukiho tváře. Je tak blízko, tak moc, že neodolám a lehce si ukradnu polibek z jeho rtů. Teukie se ale i přesto mírně pohne, zatajím dech a snažím se vůbec nehýbat, bojím se, aby se nevzbudil, potom by po mně chtěl vysvětlení. Nevím, co bych mu řekl nebo bych se možná už přiznal. LeeTeuk ale moje dilema vyřeší za mě, přitáhne si mě do náruče a tím, že mě pevně objímá, mi znemožní ulehnout na místo, kde jsem spal před chvílí. Přestanu přemýšlet, co by se mohlo stát a pevně si Teukiho k sobě přitisknu. Uvelebí se mi v náruči a spinká dál, přehodím přes nás peřinu a spokojeně ho políbím do vlasů. Zavřu oči a s úsměvem na rtech usnu také.
Ráno se probouzím se zvláštním pocitem, že mě někdo pozoruje. Moje domněnka se vzápětí i potvrdí, když mi můj vyvolený popřeje dobré ráno.
„Promiň, nechtěl jsem spát v Tvojí posteli, ale byl jsem tak utahaný, že jsem si nejspíš spletl Tvůj pokoj s tím mým,“ omlouvá se mi.
„Nevadí mi to,“ podotknu a najednou mi dojde, že tohle je ten správný okamžik. Můj a Teukiho obličej dělí jen pár centimetrů, jemně zastrčím Leemu jeden jeho pramen za ucho.
„Víš, musím Ti něco říct,“ zašeptám. LeeTeuk jen kývne a mlčky vyčkává, co mu chci sdělit.
„Miluju Tě,“ vypadne ze mě a já zjistím, že se mi ulevilo. Už čekám jenom na verdikt, nemám co ztratit.
„Innie, víš, já nevím, jak to říct,“ nadechne se a je vidět, že je nervózní a hledá slova tak, aby se co nejlépe vyjádřil: „ jsi úžasný. Můžu se na Tebe spolehnout, vím, že mě kdykoliv vyslechneš, mám Tě rád, ale ne tak jak Ty mě. Jsi dobrý přítel, prosím, odpusť mi to.“ Z očí mu začnou stékat slzy a Teukie mě přitom prosí o odpuštění, nemůžu jinak, než že si ho přitáhnu do náruče a utěšuji ho. Svůj vlastní zármutek nevnímám, ale nechci vidět brečet svého milovaného.
„Ššš už je dobře, já to zvládnu, neboj,“ šeptám Teukimu do ouška. Nejradši bych ho utěšil jiným způsobem, ale to už teď nepřipadá v úvahu.
„Opravdu se na mě nezlobíš?“ upře na mě svá krásná uslzená očka a s napětím vyčkává mou odpověď.
„Ne všechno jako dřív jo? Zapomeň, že jsem něco takového vůbec řekl,“ utírám mu papírovým kapesníkem tváře mokré od slz.
„Dobře, omlouvám se, Innie,“ zaboří svou tvář kamsi do mé hrudi.
„Nic si z toho nedělej, půjdu udělat snídani okey?“ řeknu a vylezu z vyhřáté postele.

Od toho dne se k sobě s Teukiem chováme, jako by se mezi námi nic nestalo, jenom mně krvácí srdce. Tak hrozně to bolí, kdyby se láska dala naráz jedním tlačítkem vypnout, byl bych šťastný, ale člověk nedokáže přestat milovat ze dne na den. A navíc, když toho člověka má pořád na blízku, vidí ho každý den a tráví s ním tolik času, nedá se to silné pouto tak lehce zpřetrhat. Asi nejsem tak silný, jak jsem si myslel. Vyhlížím z okna naší šatny na ulici a pohledem zachytím YeSunga a RyeoWooka, jdou spolu za ruce a vůbec se nebojí veřejně svůj vztah přiznat. Proč taky? Jsou spolu šťastní a milují se, já bych se taky LeeTeukem chlubil, pečoval bych o něj jako o nejdražší klenot, ale to by mě taky musel chtít.
„Co tu blbneš tak sám?“ probere mě ze snění hlas YeSunga.
„Jenom jsem přemýšlel,“ obrátím k němu své uslzené oči. Mýtus o tom, že silní kluci nepláčou, není pravdivý. Já už nemám sílu, všechno uvnitř mě křičí jediné jméno.
„Nechceš se nám svěřit, hyung?“ přisedne si ke mně RyeoWook. YeSung se posadí za mě a oba dva mě obejmou, s nimi se cítím v bezpečí, což mi nejspíš rozváže jazyk.
„LeeTeuk mě nemiluje,“ vysypu ze sebe a následuje nový příval slz. YeSungův a RyeoWookův stisk ještě zesílí, oba mi přitom šeptají do ucha utěšující slovíčka.
„To bude dobré, časem to přebolí a Ty se znovu zamiluješ a mezitím tu budeme my,“ sděluje mi tiše Wookie a přitom mě jemně hladí po vlasech.
„Budeš v pořádku, ale myslím, že by ses měl od Teukiho odstěhovat, alespoň na čas,“ vysloví YeSung nahlas to, nad čím už přemýšlím delší dobu.
„Asi máš pravdu,“ podotknu smutně.
„Můžeš zatím bydlet u nás, jestli chceš,“ nabídne mi Sungie řešení. Otočím se na něj a zjišťuji, jestli si ze mě nedělá srandu, ale jeho vážná tvář mi prozradí, že vše myslí naprosto vážně.
„Budu moc rád, děkuju, že aspoň vy mě chápete,“ na tváři vyloudím jakýs úsměv.
„Fajn, takže dohodnuto a teď pojďme něco dělat, za chvíli tu budou i ostatní,“ zvedne se RyeoWook ze sedačky u okna a zamíří do zkušebny. Zkoušení proběhne v naprosté pohodě a poté se všichni rozejdeme za svým programem.
„Takže se uvidíme večer jo?“ domlouvám se ještě s klukama před budovou.
„Dobře, udělám nějakou dobrou večeři na uvítání,“ přikyvuje RyeoWook.
„Prosím, teď se neotáčej,“ ozve se YeSung a hypnotizuje mě očima.
„Proč?“ nechápu a otočím se. Hned uvidím důvod, proč jsem se neměl otáčet. LeeTeuk se kousek od nás nadšeně vítá s nějakým klukem, kterého neznám a spolu pak odchází neznámo kam. Začínám mít vztek na toho neznámého, tak to je ten, který mi ukradl mého milovaného.
„Nic si z toho nedělej, ani to nevypadá, že by spolu něco měli,“ soudí YeSung.
„Nebudu dělat žádný závěry, ať si dělá, co chce,“ potlačím smutek ve svém srdci, je čas začít znovu žít.
„Musíme teď dojet se Sungiem nakoupit, zatím se měj,“ loučí se se mnou RyeoWook.
„Dobře, takže večer,“ mávnu jim na rozloučenou a sejdu po schodech ke svému autu. Doma si sbalím pár nejnutnějších věcí do dvou příručních tašek a pár dalších věcí včetně tašek naházím do kufru auta.
Zamknu byt a sejdu po schodech do přízemí, zde potkám LeeTeuka.
„Jdeš ven Innie?“ zeptá se mě.
„I tak by se to dalo říct, nějakou dobu budu bydlet u YeSunga a RyeoWooka,“ povzdechnu si.
„Cože? Proč?“ zahledí se na mě zmatený čokoládový pohled.
„Musím si pár věcí srovnat v hlavě a to by tady nešlo, ale nájem budu platit dál,“ snažím se vysvětlit, proč to všechno dělám.
„Dobře, bránit Ti nebudu,“ zdá se mi to nebo jsem v jeho hlase zaslechl smutek?
„Mám Tě rád Teukie a vždycky budu,“ pohladím ho po tváři a zadívám se mu do očí. Po chvíli se vzpamatuju a stáhnu svoji ruku.
„Tak zatím,“ zamávám mu na rozloučenou a vyjdu ze dveří ke svému autu. Nemám sílu se ohlédnout, ale něco mi říká, že tam stále stojí a pozoruje můj odchod. Mechanicky nasednu do auta a rozjedu se směrem k bytu YeSunga.

wuaaaaa, brečím tady s Kanginem
no ale kdyby nebyl blbej, tak Teukieho přiváže k posteli a vy....á mu ty blbosti z hlavy

pokráčko! pokráčko!

to je krasne, perfektne napisane, zboznujem tvoje poviedky
a zahambene priznavam, ze som si poplakala s Kanginom. Teukie ho predsa nemoze nechat odist...
tesim sa na pokracovanie, ktore snad skonci happyendom???

Naprosto souhlasím s Mily
Je to moc krásný, ostatně jako vždy

Chudák Kangin
Žádný takový, že si Teukie odejde s bůh ví jakým klukem
Už se moc těšim na pokračování

No, i přesto, že bych se v současné době měla vykašlat na všechno ostatní a věnovat se přípravám na přijímačky na VŠ, tak tohle jsem prostě musela dopsat muhahaha xDD Zjistila jsem totiž, že bez psaní nemůžu žít, a tak když zrovna nemyslím na Nieho nebo nejsem v práci, tak pořád něco spisuju....
Co říct k druhé části... Asi to, že je tam opět yaoi (takže pro klid mé duše by to mělo být 18+ xDD), odpusťte mi, prosím, že to není dokonalé, ale mě to opravdu nejde přirozeně přes "ruku".... A v závěru je opět naznačen pairing, na kterém se vyřádím příště, i když je trochu netradiční.... xDD Takže have fun a KangTeuk forever ♥... Jo a leave coments xDD SARANGHAE Markét&NEL.LSM

Druhá část:

Několik příštích nocí probrečím, Sungie a Wookie jsou velice milí a snaží se mi pobyt u nich co nejvíc zpříjemnit. Wookie vaří samé dobroty a moje oblíbená jídla, ale já je nechávám netknutá. Nevšímám si ani jejich vystrašených pohledů, protože ani nepozoruji, že se něco děje se mnou samotným. Kdybych se podíval do zrcadla, viděl bych temné kruhy pod očima, neupravené vlasy, nešťastný výraz v obličeji a hlavně pohublé tělo, za těch několik dní jsem nejspíš ztratil hodně ze své původní váhy. Rozhodnu se projít, vylezu tedy z postele, oblečený už jsem, takže na sebe jenom navléknu bundu, popadnu klíče, obuju se a vzápětí už mířím po schodech ven. Zdánlivě bezmyšlenkovitě chodím po ulicích Seoulu, ale přesto si všímám, že mě to nejvíc táhne na místa, kde jsme byli s Teukim společně. Zastavím se na jednom místě u řeky Han a v nedalekém krámku si koupím jahodovou zmrzlinu. Jahodová, tu má Teukie rád, pomyslím si a vzpomenu si na okamžik, kdy jsme tu spolu byli naposledy. Já jsem mu právě tuhle jahodovou koupil a pak mu ji ujídal, Teukimu to ale vůbec nevadilo a navíc se šťastně smál. Tenkrát jsem ho mohl ještě objímat a vše bylo v pořádku, zase mě při té vzpomínce zabolí srdce. Chci na něj zapomenout, ale nejde to. Najednou sebou trhnu, když pochopím, že mi v kapse zavibruje mobil.
„Innie kde jsi? Máš být už půl hodiny na zkoušce,“ vyčte mi LeeTeuk.
„Mianhae, hyung, úplně mi to vypadlo z hlavy, hned tam budu,“ omluvím se.
„Nic se neděje, budeme Tě čekat,“ ozve se Teukie mileji než před chvílí a vzápětí zavěsí. Schovám mobil do kapsy a spěchám na zkoušku, na kterou doběhnu s třičtvrtěhodinovým zpožděním. Hned se vrhnu s ostatními do práce a snažím se nevnímat únavu, která na mě postupně přichází. Už jsem si zvykl, že jsem unavený, ale nikdy jsem nebyl takhle vyčerpaný. Oddechnu si, když je hlasová zkouška konečně u konce.
„Innie vypadáš příšerně. Copak vůbec nespíš?“ podívá se na mě vyčítavě LeeTeuk a chytne mě za ruku. Z jeho očí mu čtu starost. O co mu sakra jde? Vždyť mě nemá rád.
„Nespím, celé noci probrečím, když to musíš vědět. Já totiž nemůžu spát a nemůžu ani jíst,“ zlostně odsekávám jednotlivá slova a dívám se přitom Teukimu přímo do očí. Čtu v jeho očích, že je vyděšený.
„Ale Innie…,“ snaží se mi něco říct, ale neposlouchám ho. Podrážděně vytrhnu svoji ruku z jeho sevření a odcházím pryč, nevšímám si slz, které LeeTeukovi stékají po tváři. Všechno to tak bolí….
Doma se zavřu v pokoji a vrhnu se na postel, i já brečím, je to jako spirála. Jsem nešťastný a nemůžu se z toho vyhrabat a Teukie je taky smutný, ale proč? Vždyť je s tamtím klukem, měl by naopak být spokojený, tak proč vypadal zrovna tak špatně jako já. Co ho trápí? Usnu až nad ránem úplným vyčerpáním a vzbudím se teprve hodně pozdě odpoledne, když v mém pokoji zavoní káva.
„Co se to…?“ podívám se překvapeně na RyeoWooka a YeSunga. Každý sedí na jedné straně postele.
„Mysleli jsme, že bychom Ti mohli připravit… ehm… snídani?“ zářivě se na mě usměje Sungie.
„Proč?“ stále nechápu, co se děje.
„Měl by ses najíst a zesílit, Teukie Tě nebude chtít do postele tak pohublého,“ pronese Wookie a zacukají mu koutky úst.
„Co to plácá?“ obrátím se na Sungieho s tím, že jeho partnerovi nejspíš přeskočilo.
„Mluvili jsme s Teukim,“ řekne YeSung a dramaticky se odmlčí.
„A?“ vyhrknu nedočkavě, začíná mi svítat.
„Nooo,“ záměrně to protahuje a já bych teď svého hyung nejradši uškrtil, ale to by mi RyeoWook nikdy neodpustil. „Je nešťastný a dělá si o Tebe starosti, máš se prý vrátit domů.“
„A to je všechno?“ zatvářím se nespokojeně.
„Co bys chtěl ještě slyšet?“ pochechtává se mi YeSung.
„Proč mě trápíš, hyung?“ smutně se na něj podívám.
„Promiň,“ zvážní: „s tím klukem, co jsme je tuhle viděli, nechodí. Je to jen kamarád.“
„Vážně?“ všechno jakoby se najednou rozsvítilo.
„Jo, a sice nám chvilku trvalo, než jsme to z našeho milého leadra vytáhli, ale líbíš se mu,“ doplní YeSunga RyeoWook.
„Ne,“ zašeptám a padnu uvolněně zpátky do peřin.
„Jo a teď koukej zase normálně jíst,“ zlobí se na mě Sungie a strká mi pod nos tác plný jídla. Hladově se vrhnu na všechno, co na tácu je a začnu zase normálně jíst. Neregistruju, že si Wookie a Sungie vymění souhlasné pokývnutí hlavy.
Poté, co se konečně po dlouhé době pořádně najím, se přesunu do sprchy, kde ze sebe udělám nového člověka. Tak přece se na mě usmálo štěstí, teď jenom musím Teukiho přesvědčit o naší vzájemné lásce. Bude to ale chtít čas, ale já počkám, teď už mi to nebude vadit. Vymydlený od hlavy až k patě se vrátím do pokoje, a když můj pohled padne na postel, znovu zatoužím po spánku. Teď už určitě klidnějším, než za těch několik posledních dní. Vlezu si pod deku a s myšlenkami na LeeTeuka se nechám unést do náruče spánku.
V noci mě probudí zběsilé vyzvánění mého telefonu, který začal poskakovat po nočním stolku u postele. Mrknu na digitální hodiny na témž stolku, ukazují něco málo po desáté hodině večerní.
„Prosím?“ ozvu se rozespale do telefonu.
„Innie, to jsem já, prosím, přijď mi pomoct,“ šeptá do telefonu Teukie.
„Teukie, kde jsi?“ to šeptání mě vyděsí.
„V tom klubu, kde jsme byli posledně,“ šeptá vystrašeně.
„Děje se něco?“ začínám se o něj hodně bát.
„Je tady se mnou ten kluk, co jsi mě s ním viděl před SME, ale on mě obtěžuje, prosím přijeď,“ brečí mi do telefonu Teukie.
„Už jsem na cestě, ale radši odejdi z toho klubu,“ radím mu, co má dělat. Víc mu už ale nestihnu říct, protože najednou uslyším z dálky něco jako “co tady děláš!!“ a potom nějaký šum.
„Rychle prosím,“ zaslechl jsem ještě zoufalý hlas LeeTeuka a poté telefon ohluchl. Několik vteřin mi trvalo, než jsem pochopil, co se děje, poté jsem vyletěl z bytu jako střela. V té rychlosti jsem si stačil nazout jenom boty a vzít klíčky od auta, za moment už jsem se řítil ulicemi nočního Seoulu. O hodně jsem překračoval povolenou rychlost a modlil jsem se, abych nikde nepotkal policajty.
Zaparkoval jsem auto na prvním volném místě na parkovišti u klubu a už jsem se hnal dovnitř. Prohledal jsem celý klub, ale Teukiho ani toho kluka jsem nikde neviděl, dokonce jsem byl i na záchodcích, už jsem začínal být zoufalý.
Vyběhl jsem z klubu a rozhlížel jsem se venku, pak mi pohled padl na temnou uličku vedle klubu, ze které se ozýval zoufalý prosící hlas. Okamžitě jsem poznal majitele hlasu, Teukie, ale on je jenom můj a s nikým se o něj dělit nebudu. Zamířil jsem do ulice a uviděl jsem dvě siluety, světlo pouliční lampy sem dopadalo jen velmi spoře, i přesto jsem ale poznal, jak nenechavá ruka toho kluka bloudí Teukimu pod tričkem. Teuki se snažil ze všech sil bránit, ale síly mu už zřejmě docházely a stejně byl celkově slabší než ten kluk.
Přiskočil jsem k nim a dobře mířenou ranou jsem pěstí srazil toho kluka na zem. Ten kluk se na mě znechuceně podíval a pomalu se začal sbírat ze země, vyčkával jsem, co bude dál. Začali jsme se prát a ten zmetek mi uštědřil pár ošklivých ran, roztrhl mi ret a obočí, ale já toho nedbal a pár pěkných ran jsem mu vrátil. Ten parchant se nakonec svalil na zem v poraženeckém gestu. Teuki to všechno vyděšeně pozoroval a nekontrolovatelně se třásl.
„Ty zmetku!! Ještě se k němu jednou přiblížíš nebo na něj sáhneš a zabiju Tě,“ vyhrožoval jsem tomu klukovi.
„KangIne, to je dobrý, pojď už pryč, prosím,“ začal mě LeeTeuk úpěnlivě prosit.
„Je to jasné?“ sklonil jsem se nad ním a vyzývavě jsem se mu díval do tváře. Kluk něco souhlasně broukne a má slzy na krajíčku, ale to je jeho problém, neměl si se mnou zahrávat. Přistoupím k LeeTeukovi a vezmu ho do náručí, křečovitě se ke mně tiskne.
„Už je to v pořádku,“ šeptám mu do ucha a políbím ho do vlasů. Něco souhlasně špitne a přitulí se ke mně ještě blíž. Otevřu dveře auta a posadím ho na sedačku vedle sebe, poté si sednu za volant a bezmyšlenkovitě se rozjedu směrem k bytu, kde jsem bydlel společně s LeeTeukem. Zatímco já se plně věnuji řízení, Teukie se ke mně přisune co nejblíže a uvolněně se o mě opře. Položí svou ruku na mé stehno a hlavu složí na mé rameno, za chvíli už slyším jen jeho poklidné oddychování, zřejmě usnul. Spícího LeeTeuka vezmu do náruče a z auta jej přenesu do bytu, trochu jsem se bál, že by Teukie mohl nechat vyměnit zámky, ale neudělal to.
Přenesu jej do svého pokoje a opatrně ho uložím do postele, sám si vlezu taky pod deku. Přitáhnu si ho do náruče a pozoruji jeho uvolněnou tvář, dokud sám neusnu.
Ráno se probouzím s pocitem dejavu, někdo mě pozoruje. Tohle už tu jednou bylo, jenže tenkrát to dopadlo špatně. Mám strach otevřít oči, aby se všechno zase nepokazilo, aby mě můj miláček opět neodmítl.
„Dobré ráno, už můžeš otevřít oči Innie, já vím, že už nespíš,“ šeptá mi Teukie něžně do ucha a vzápětí si s ním začne jazykem, rty a zuby pohrávat, což mě neskutečně vzruší.
„Bolí to moc?“ zeptá se a prsty jemně přejede po krapet roztrhlém rtu a obočí.
„Ne a vůbec co to děláš?“ zeptám se, jelikož se mě zřejmě rozhodl provokovat a polibky začne pokrývat můj krk.
„Toužím po Tobě, teprve když jsi odešel, jsem pochopil, jak moc mi chybíš,“ zamumlá ve chvíli, kdy zrovna není přisátý na můj krk. Přitáhnu si ho k našemu prvnímu společnému polibku a jemně začnu ochutnávat jeho teplé, měkké rty. LeeTeuk se vůbec nebrání a vášnivě mi polibek oplácí, když vklouznu jazykem dovnitř a zkoumám nové dosud neprobádané místo, tiskne se ke mně ještě víc a já ucítím, jak se chvěje. Přeruším náš polibek a stáhnu z něj tričko, které odhodím na zem. Nedočkavě se přisaju k jeho bradavkám a začnu je jazykem a zuby opatrně zkoumat, z Leeho rtů unikne tichý vzdech a já ucítím, že se tlak v našich klínech zvětší.
Jediným pohybem ho stáhnu pod sebe a vzápětí moje tričko následuje to LeeTeukovo, Teuki mě líbá na klíční kosti a také si pohrává jazykem s mými bradavkami, čímž ze mě vyloudí pár slastných stenů. Zmocním se opět jeho rtů a od nich se postupně posouvám níž přes krk, klíční kosti, bradavky, kde se chvíli zastavím, na ploché bříško, které objevuji trochu déle. Poté pokračuji k podbřišku, kde mě zastaví až lem džínů, rozepnu knoflík a zip a džíny z něj netrpělivě stáhnu společně s trenkami. Chvíli pozoruji Teukiho dokonalé tělo a všimnu si, že LeeTeuk pod mým hodnotícím pohledem znatelně rudne.
„Vypadáš dokonale,“ nakloním se k němu a znovu si tvrdě přivlastním jeho rty, zatímco rukou zkoumám jeho klín.
„Ale Ty máš na sobě ještě nějak moc věcí,“ poškádlí mě LeeTeuk, když se od sebe udýchaně na chvilku odtrhneme.
„Tak to musíme napravit,“ chvatně ze sebe svlékám ještě zbytek oblečení, abych se vzápětí vrátil k LeeTeukovi do postele nahý. Pokračujeme v objevování našich těl a naše vzrušení se stupňuje, vzdechy jsou víc a víc hlasité, a když prstem zavadím o vstup do LeeTeukova těla, dovádí mě to k nepříčetnosti. Tak moc bych už si ho chtěl vzít, zkusmo zkusím proniknout článkem prstu dovnitř a jsem překvapen, jak lehce to jde. LeeTeuk je uvolněný, ale přesto nechci své lásce ublížit. Beze slova se zvednu a zamířím pryč.
„Kam jdeš?“ zaslechnu ještě za dveřmi zmateného LeeTeuka. Nedočkavě v koupelně prohrabu svoji toaletní skříňku a vezmu tubu lubrikačního gelu, kterou mám pro jistotu schovanou úplně vzadu.
„Pro tohle,“ ukážu Teukimu gel a jeho tváře opět mírně zrůžoví, když pochopí, na co se to používá. „Nechci Ti ublížit, lásko,“ nakloním se opět k jeho rtům a jemně si s nimi pohrávám. Mezitím si na ruku nanesu trochu gelu a začnu opatrně prsty pronikat do jeho těla. LeeTeuk se mi snaží vyjít vstříc, ale osamělá slza stékající po jeho tváři mě ujistí, že ho to i přes moji veškerou péči bolí. Snažím se ho svou péčí a šeptanými slovíčky uklidnit a rozptýlit jeho pozornost, což se mi také povede, když po chvíli uslyším tiché vzdychání. Ve chvíli, kdy už vychází vstříc mým prstům, vytáhnu prsty a pomalu začnu pronikat do jeho těla a přestanu až ve chvíli, kdy jsou naše těla spojená úplně. Úzkostlivě zkoumám každý rys jeho tváře, protože v tuhle chvíli má zavřené oči.
„Zlatíčko?“ promluvím starostlivě. Odpovědí je mi LeeTeukův pohyb celým tělem směrem ke mně a následné otevření jeho očí, které září štěstím. Nic neřekne, jenom si mě přitáhne k polibku. Naše vzájemné pohyby nás vynáší vstříc ráji a ve chvíli, kdy všechno kolem nás jako by vybuchlo v ohlušujícím ohňostroji, vnímám jenom LeeTeukovo tělo, které se chvěje intenzivním prožitkem.
„Miluju Tě zlato,“ unaveně ho políbím na rty.
„A já Tebe, Innie, miluju Tě tak moc,“ dívá se mi do očí a prstem pomalu obkresluje rysy mého obličeje. Poté mě lehce políbí na špičku nosu a vzápětí se štrachá z postele.
„Kam jdeš, Teukie?“ zadívám se na něj teď nechápavě zase já.
„Do sprchy a Ty půjdeš taky,“ provokativně se na mě usměje a vzápětí zmizí za dveřmi. Společně se vysprchujeme a poté se vrátíme do postele, kde společně chceme vyměnit ložní prádlo, ale nenechavé ruce LeeTeuka nás opět vrátí k tomu, co jsme dělali před chvílí…

„Pojď dovnitř, dneska můžeš přespat v obýváku na gauči, domů bys to měl přes půlku Seoulu,“ sdělí KyuHyun Henrymu. Oba jsou společensky unaveni, protože až do rána pařili na oslavě v jednom klubu.
„Děkuju, jsi hodný, KyuHyunnie,“ usměje se Henry na KyuHyuna.
„Ale prosím tě,“ odfrkne si KyuHyun a pozoruje Henryho sladkou matně osvětlenou tvářičku. Zdá se ale, že si ho Henry v tuhle chvíli vůbec nevšímá.
„Kyu slyšíš to taky?“ zeptá se Henry.
„Jo, ale to zní jako když….,“ nedopoví větu KyuHyun, protože si uvědomí, co chtěl říct a zrudne. Potichu projdou chodbou a zastaví se u dveří do KangInova pokoje.
„KangIn a LeeTeuk,“ potvrdí Henryho domněnku KyuHyun.
„Oni spolu….,“ ohromeně ze sebe vypraví Henry.
„Jo, můžu dneska spát u Tebe? Přece jenom bude lepší jim dát trochu soukromí,“ zaprosí KyuHyun poté, co uslyší několikrát slovo lásko a miluji Tě z KangInova pokoje.
„Asi máš pravdu, tak pojď,“ mrkne na něj rozverně Henry, vezme ho za ruku a už ho táhne pryč z bytu. KyuHyuna ten dotek Henryho ruky přímo pálí, tak moc by mu chtěl být blíž.
„Henry, pusť mě,“ snaží se vysvobodit z jeho sevření, ale nepodaří se mu to.
„Proč, Kyu? Copak skrýváš?“ zvonivě se zasměje a nepozoruje přitom KyuHyunovy rozpaky a zrůžovělé tváře. Ruku v ruce Ti dva odcházejí, aby mohli nechat LeeTeuka a KangIna samotné.

„Neslyšel jsi něco?“ ozve se LeeTeuk.
„Ne, Ty ano?“ nepřestane KangIn s okusováním LeeTeukových bradavek, čímž z něho vyloudí další sten.
„Jakoby se otevíraly dveře na chodbu a zase zavřely,“ poznamená těžce Teuki a vychutnává si přitom KangInovu péči.
„Něco se Ti zdálo, lásko,“ přizvedne se KangIn k Teukiho rtům.
„Asi máš pravdu,“ zamumlá LeeTeuk do polibku a opět spojí svoje tělo s Kanglnovým.
„Miluju Tě,“ vzdychne Innie ještě předtím, než se ponoří do víru společného tance svých těl….

ach bože, to je úžasný

už se moc těším na KyuHyuna s Henrym

btw. pěkně se uč

úžasné Markét Prej : odpusťte, že to není dokonalé Co to plácáš ? xDD tohle je dokonalé všechno jsem viděla tak živě
Už se taky těším na další povídku
Sice miluju ff a nemůžu se dočkat, až tady zase nějaká přibyde, ale opravdu se teď raději uč psaní chvilku počká
Noo že to říkám zrovna já, co nesáhne na učebnici xD

plně souhlasím s Lenny, celá povídka byla nádherná a postelová scéna moc pěkně popsaná
princ zachránil svou princeznu před zvrhlíkem a pak s ní skočil do postýlky nádhera

Mňamy! [You must be registered and logged in to see this image.] Ty víš jak potěšit úchyláky! [You must be registered and logged in to see this image.] Jen,tak dál... ach,ano postelová scéna !! [You must be registered and logged in to see this image.]

naprosto dokonalé

proč vždycky čtu něco co mě rozbrečí??? kdo je ten kluk? a jak to dopadne??? chjooo soucítím naprosto s kanginem a yesung a wookie jsou moc hodný že ho u sebe nechaj doufám že to dobře dopadne

achh tak já jsem ráda za takový konec a to v tý uličce mě docela vyděsilo bála jsem se jak to dopadne ae nakonec to skončilo dobře plus k tomu postelová scéna a henry s kyu to byla pro mě třešnička na dortu