[DOKONČENÁ|★] Better together

**Markét** Wed Aug 25, 2010 8:19 pm

Ahojky,

zkrátím to, tohle jsem prostě musela napsat... Taková oddychovka mezi mým cyklem, doufám, že všechno na sebe navazuje... Takže have fun a saranghae ^^

Better together
Pairing: HanChul
By: Markét

To ráno jsem se probudil se špatným pocitem, doslova jakoby mi něco chybělo. Chvíli jsem ležel v posteli a nebyl schopen vstát, něco mi říkalo, ať se dneska na všechno vykašlu a zůstanu v posteli…
Cítil jsem únavu a malátnost, něco na mě asi leze. Neodbytný pocit ztráty něčeho pro mě nesmírně důležitého taky neustupoval. Konečně jsem vylezl z postele a přešel k oknu, v seoulských ulicích panoval čilý ruch už od časného rána a lidé nedbali na mráz, který s sebou přinesly první prosincové dny. Zabaleni do teplých bund či kabátů spěchali každý za svým cílem.
I já jsem odstoupil od okna a pomalým krokem jsem se vydal do naší společné kuchyně. V tomhle dormu nás žilo celkem jedenáct – já, LeeTeuk, HanKyung, YeSung, KangIn, ShinDong, SungMin, EunHyuk, DongHae, RyeoWook a KyuHyun. Kibum momentálně natáčel kdesi, takže tu s námi nebyl a Shiwon bydlí u rodičů…
Když jsem procházel kolem obýváku, všiml jsem si podivného shromáždění všech členů Super Junior. Marně jsem očima hledal HanKyunga, který byl mému srdci nejblíž. Zdálo se, jakoby čekali přímo na mě.
„Děje se něco?“ ozval jsem se hned po vstupu do obývacího pokoje a pocit bezmocnosti a obav ve mně vzrůstal.
„Heenime, sedni si prosím,“ promluvil klidným hlasem náš leader LeeTeuk, ale na jeho vnějších projevech bylo znát, že je z něčeho nervózní nebo spíš vystrašený.
„Ne!! Co se stalo?“ zkusil jsem to znovu, pochopil jsem, že se ta věc týká mě. Dívali jsme se s LeeTeukem vzájemně do očí a LeeTeuk po chvíli uhnul pohledem.
„HanKyung…“ roztřásl se mu hlas a nebyl schopen pokračovat. Přistoupil k němu KangIn a objal ho, LeeTeuk se mu zraněně schoulil do náruče.
„Odešel,“ dokončil Innie započatou větu, LeeTeuk začal slabě vzlykat.
Se mnou se zatočil celý svět, musel jsem se přidržet gauče, abych neskončil na zemi. Shiwon se mě pokusil obejmout, ale já jsem ho odstrčil a hnal se nahoru do Hanova pokoje. Rozrazil jsem dveře a systematicky jsem prohledával skříně a zásuvky, ale bylo to marné, všechny jeho osobní věci byly pryč. Odešel a ani se se mnou nerozloučil.
Udělalo se mi zle, a tak jsem se rozeběhl na záchod. Dávivý reflex na sebe nenechal dlouho čekat, křeče svazovaly můj žaludek a já začal zvracet. Stálo mě to hodně energie, byl jsem rád, když mě vyčerpaného objaly něčí paže a pomohly mi zpátky do postele…
Diagnóza zněla chřipka, takže jsem trávil celý jeden týden v posteli. Jak dny ubíhaly, začal jsem si víc a víc uvědomovat odchod HanKyunga a bolest kvůli jeho odchodu se každým dnem zvětšovala. Teď byl prý v Číně, v zemi, kde se narodil a na tisíce kilometrů daleko ode mě.
Nechal tu pro mě dopis, ale já ho spálil neotevřený. Nechtělo se mi znovu prožívat tu bezprostřední bolest z jeho odchodu…
Ale čas se nezastavil a já měl opět napilno, chystali jsme nové cd a já mám navíc svůj vlastní pořad v rádiu, takže mi opravdu mezi jednotlivými performance, nahráváním ve studiu a dalšími aktivitami nezbylo moc času na přemýšlení.
HanKyung se taky neozval ani jedenkrát, nezavolal ani neposlal email. Bylo mi z toho smutno, ten pocit beznaděje tu bohužel zůstal…
Zima ustoupila jaru a my jsme pomalu dokončovali nahrávání našeho čtvrtého alba Bonamana. S HanKyungem právě probíhal soud kvůli jeho odchodu z SME, který se ale táhl už několik měsíců. Ležel jsem právě na posteli a vpíjel se očima do té krásné tváře na fotografii v rámečku, blížily se mé narozeniny a já jsem přemýšlel, co bych si přál, kdyby se mi mohlo splnit jedno jakékoliv přání.
Ne, vlastně jsem nad tím přemýšlet nemusel, přál bych si jeho, chtěl bych, aby byl zpět tady s námi.
„Mám pro Tebe novinku,“ vřítí se do mého pokoje udýchaný Kyu bez zaklepání. Podrážděně k němu obrátím svůj pohled, ale neřeknu nic.
Kyu můj naštvaný pohled ignoruje a spustí: „Právě jsem se dozvěděl, že HanKyung přijede do Seoulu.“ Čeká na moji reakci, ale já mu nemíním dělat žádnou radost.
„No a? Nechci ho vidět, a tak to zůstane,“ vyjedu na KyuHyuna.
„Když myslíš,“ rozhodí bezmocně rukama a odejde z mého pokoje.
Stěží potlačuji slzy, ale po KyuHyunově odchodu mi stejně začnou volně klouzat po tvářích…
HanKyung tu bude týden a já si vše naplánoval tak, abych měl jistotu, že ho nikde nepotkám, ale zapomněl jsem, že on se bez problému dostane i do zákulisí.
Do Hanova odjezdu zbývají dva dny a já na něj opět myslím, díky tomu se opozdím, a když se rozhlédnu, v šatně SJ už nikdo ze členů není. Povzdechnu si a začnu sbírat své věci a skládat je do tašky. Právě, když jsem skloněný k tašce, obejmou mě cizí paže a mě zamrazí.
„Hyung, dlouho jsme se neviděli,“ zašeptá mi do ucha a příjemné pocity neopouští moje tělo.
„Hane,“ vypadne ze mě.
„Ano,“ odpoví a přetočí si mě v náruči.
„Zřejmě ne dost dlouho,“ zamračím se.
„Zlobíš se?“ podívá se na mě překvapeně. „Nechal jsem Ti přece dopis, který vysvětloval můj odchod.“ Obhajuje se.
„Spálil jsem ho nepřečtený,“ vyhrknu a odstrčím Hana od sebe.
„Ale sakra…“ zlomí se mu hlas, vidět ho tahle mi trhá srdce. „Chyběl jsi mi, ale ne jako kamarád,“ vysvětluje nakonec.
„Ne jako kamarád?“ podívám se na něj pro změnu překvapeně já. „A jako co teda?“ nedá mi to, musím se zeptat.
„Jako milenec a přítel, jako moje životní láska, měsíce bez Tebe byly pro mě noční můrou,“ začne se ke mně přibližovat a já couvám dozadu, po chvíli narazím do zdi. Vím, že nemá cenu utíkat, Han je silnější.
I přesto mě ale chytne za ruce a znemožní mi tak jakýkoliv pohyb. Měkce mě políbí na rty a já se opravdu v prvních okamžicích snažím vymanit z jeho sevření.
Han se ale nevzdává a snaží se vynutit hlubší polibek, nemám už dost síly vzdorovat. Poddám se nádhernému pocitu, který polibek na rty vyvolává. Han vycítí spolupráci z mojí strany, a tak uvolní sevření mých rukou, ty mu nakonec obtočím kolem krku.
Líbáme se vášnivě a já se snažím získat co největší kontakt s jeho tělem. Po nekonečně dlouhém polibku se od sebe odpojíme.
„Už mi věříš?“ zeptá se Han, když konečně popadne dech.
„Chci Tě,“ to je má odpověď, tak moc potřebuji cítit naše spojení.
„Taky po Tobě toužím,“ vezme mě Han za ruku a vede mě až ke svému autu, do kterého nepozorováni nasedneme a zamíříme do Hanova hotelu. Do pokoje se dostaneme téměř tajně, nikdo z nás se totiž s Hanem nesmí scházet.
Než stačíme dojít do ložnice, už na sobě já ani Han nemáme ani jeden kus oblečení. Dychtivě zkoumáme navzájem svá těla a nemůžeme se nabažit jeden druhého. Slyším sám sebe sténat, když Han dráždí mé bradavky a zároveň si mě prsty pokrytými gelem roztahuje. O další okamžik později už do mě naléhavě proniká a čeká na souhlas, zda může pokračovat. Je vidět, že ho to stojí veškerou sebekontrolu. Na nic nečekám a sám přirazím proti jeho tělu. Jako v horečce se pohybujeme ve stejném rytmu, který se každou vteřinou zrychluje. Těla propletená do sebe, vnímáme jeden druhého, a přesto cítíme, že teď jsme jeden. Slastný okamžik protnou výkřiky nás obou, kdy z našich rtů unikne jméno toho druhého a následně zažíváme neuvěřitelný pocit, kdy se čas kolem nás na pár vteřin zastaví.
Han si vyčerpaně lehne na mou hruď a stejně jako já se vydýchává. Poté ze mě vyklouzne a vyleze z postele, zmateně ho pozoruji.
Najde svoji bundu a vytáhne z ní malou krabičku, kterou mi podá. Zvědavě ji otevřu a uvidím krásný zlatý kroužek s jednoduchým kamínkem růžové barvy.
„Zasnoubíš se se mnou?“ zeptá se HanKyung s nejistotou v očích. Je vidět, že se bojí, abych mu neřekl ne, já k tomu ale nemám důvod.
„Ano, zasnoubím se s Tebou Hane,“ přitáhnu si ho k polibku. Navlékne mi kroužek na pravý prsteníček mé pravé ruky a já si všimnu, že má na pravé ruce stejný. Šťastně se k němu přitulím.
„Miluju Tě Heenime,“ zašeptá mi do ucha.
„Já vím. Promiň, musím se zeptat, vrátíš se do SJ jednou, časem?“ položím otázku, která mě trápí už dlouho.
„Možná a teď mám navíc i důvod, abych se k Vám jednou vrátil,“ poznamená s náznakem veselosti v hlase.
I já jsem teď moc spokojený, neřekl ano ani ne, takže věřím, že jednou se k Super Junior opět připojí a do té doby vztah na dálku nějak zvládneme…