[DOKONČENÁ] Forgiveness

Forgiveness
Pairing: KiTeuk (Kibum a Leeteuk)
By: ☆★sELFish. at sapphire-cyon


Pomalu ani nevím, co to dělám. Proč tu stojím s rukou zvednutou, připravenou zaklepat na dveře?
Rozhlédnu se po prázdné chodbě tuctového činžáku, jakých jsou v Seoulu stovky, snad i tisícovky.
Co se to chystám udělat? Zaklepat a co? Omluvit se?
Jako by to snad mělo stačit na to, co jsem provedl. To, co jsem mu udělal, si ani v nejmenším nezasloužil. A já se chtěl jen omluvit? Jako by to mohlo stačit.
Připadal jsem si najednou tak směšně.
Směšně. Když mi tohle slovo proběhlo hlavou, vzpomněl jsem si na něj. Na jeho smích, když se smál mým vtipům, televizním skečům, když se usmíval třeba i jen proto, že bylo hezké počasí a svítilo slunce. Ach, jak moc mi tohle chybělo.

„Kibume, podívej!“chytil mě vzrušeně za ruku a táhl mě k rybníčku, který byl v parku, jímž jsme procházeli.
„Co? Na co?“ nechápal jsem a rozhlížel se kolem sebe.
„Támhle,“ hlesl a prstem volné ruky ukázal na hladinu vody, po které plula dospělá divoká kachna a těsně za ní šest malých káčátek.
„Hezké,“ prohodil jsem úplně ledabyle.
„To byla ironie nebo sarkasmus?“ obořil se na mě Leeteuk.
„Možná od obojího trochu?“ odfrkl jsem drze.
„Jak můžeš být tak lhostejný? Copak ti nepřipadají roztomilé?“ podíval se na mě Leeteuk pohledem, podobajícímu se malému štěňátku.
Znovu jsem tedy upřel zrak na ta malá opeřená stvoření, nejspíše s mnoha chorobami, ale nic roztomilého jsem na nich pranic najít nemohl.
Jediné, co mi v tu chvíli přišlo roztomilé, byl Leeteuk, plně se nad nimi rozplývající, s prostým štěstím v očích a se spokojeným úsměvem na rtech.
Víc nic už jsem mu neříkal. Pravou ruku jsem uvolnil z jeho sevření a objal jsem jí jeho pas.

Hezká vzpomínka. S ním po boku jsem zapomínal na všechny strasti a trápení.
A teď stojím před jeho dveřmi, připraven ho odprosit, aby se ke mně vrátil, vydaný jemu na milost i nemilost. Jen zaklepat, nezaklepat? Smysly v těle jakoby se mi najednou zbláznily. Cítil jsem vůni jeho vlasů. Zase.

„Hyung, jsem unavený,“ zívl jsem a oční víčka mi sestupovala níž a níž.
„Mám tu televizi vypnout?“ zeptal se mě polohlasně.
„Hmm,“ zabručel jsem spokojeně, protože ji vypnul ještě předtím, než jsem stačil odpovědět. A proto jsem pak cítil už jen jeho.
„Pojď, lehneme si do postele,“ šeptl mi do ucha.
„Nechci, zůstaneme tady,“ a přitáhl jsem si ho k sobě blíž, abych ho cítil ještě víc.
Hladil mě po vlasech a i když jsem ten okamžik chtěl uchovat navždy, usnul jsem.

Ten moment ale aspoň bude navždy v mé paměti, jako jedna z mnoha vzpomínek na něj.
Zbaběle jsem se otočil a běžel po schodech dolů k hlavnímu východu. Ten zbabělec ve mě byl rychlejší než já. I když kdysi to takové nebývalo.


„Neboj se,“ chytil jsem Leeteuka za krk, když uhnul mému polibku.
„Neboj se? Kdo-kdo se tady bojí?“ zakoktal se a očima těkal do všech stran tak, aby se nemohl podívat na mě.
Ale už jsem ho měl. Nemohl mi nikam utéct. Já, jako lovec šelma vyhrál a on, jako má oběť podlehl. Neprohrál, pouze podlehl.
„Podruhé už mi neutečeš,“ šeptl jsem a opravdu. Má slova byla pravdivá, neunikl mi. Už ne. Naše rty se spojily v polibku. V našem prvním.

Teď tu stojím před jeho domem a vzpomínám na všechno to krásné. Na všechno to, co mi nejvíc chybí. S ním to byla jiná láska než s kýmkoli jiným před ním, po něm a dokonce i během něj. Byl jsem takový pitomec.
Můžu to za vinu dávat své povaze? Odjakživa jsem ubližoval lidem a ublížil jsem i jemu. Teď mě to mrzí. Může za to má povaha. Má sobeckost a to, že neumím vyjadřovat své pocity slovy. A tolik, tolik lží…

„Kibume, kde jsi byl tak dlouho?“ ozval se ze tmy Teukieho hlas.
„Promiň, zdržel jsem se v práci,“ lež.
„Už zase?“ jak bláhově mi věřil.
„Je mi to líto, máme tam teď fofr. Nechtěl jsem tě vzbudit,“ posvlékal jsem se a vlezl si k němu.
„To je dobré, nic se nestalo,“ odpověděl a spokojeně se ke mně přitulil. Objal jsem ho rukama, ale s otevřenýma očima jsem tam ležel ještě hodnou chvíli.

Jak moc si musel vyčítat, že mi věřil. Asi tak moc, jako já si vyčítám, že jsem mu lhal.
Na cestě asi půl bloku od jeho domu jsem se zastavil.
Tolik lidí se mě snažilo změnit, ale nakonec mě změnil ten, který se o to ani nesnažil. Není v tom kousek ironie? Jak se mohlo vůbec něco takového stát? A proč jsem si to neuvědomil dřív?
Možná právě proto bych neměl utíkat, měl bych ukázat, že nejsem žádný srab, a že jsem připravený za něj bojovat, protože on je jediný, kdo za to kdy v mém životě stál. Třeba už se mi žádná druhá šance nenaskytne.

„Miluješ mě Kibume?“ zvedl Leeteuk hlavu od svého talíře.
„Cože?“ zeptal jsem se s plnou pusou batátových nudlí.
„Jestli mě miluješ,“ zopakoval otázku.
Polkl jsem zbytek jídla v ústech „a záleží na tom?“
„No, asi jo,“ zaváhal při své odpovědi.
„Myslím, že když se dva lidi mají rádi a jsou spolu šťastní, měli by si dát i trochu prostoru a času na uspořádání všech věcí. Chápeš mě?“ vysvětlil jsem mu nejistě svůj postoj k dané otázce.
„Jo,“ pípnul.
„A stačí ti to jako odpověď?“ chytil jsem ho přes stůl za ruku. Neodpověděl, jen kývl hlavou, ale v jeho očích jsem viděl úplně jinou odpověď.
„Já jen, že posledních pár dní se chováš nějak jinak,“

A dost! Dost už toho vzpomínání na to špatné, co se stalo. A povětšinou mou vinou. Znovu jsem otevíral vchodové dveře a vstoupil jsem tam, kde jsem byl už tolikrát předtím. Přál bych si vrátit čas, abych mohl všechno změnit. Nechoval bych se jako tupec a k Leeteukovi bych se choval tak, jak si to právem zasloužil.

„Kam mě to vedeš Kibume?“ se šátkem na očích byl úplně bezradný.
„To je překvapení,“ řekl jsem mu tajemně a dál jsem ho držel za ruku, aby věděl, kam má jít.
„Víš, že překvapení nemám moc rád,“ zamručel.
„Já vím, ale už tu jsme,“ ujistil jsem ho a z kapsy vytáhl klíče od svého bytu a odemknul dveře. Když se otevřely, sundal jsem Leeteukovi šátek z očí.
„VŠECHNO NEJLEPŠÍ!“ ozvalo se sborově a pořádně nahlas z mého bytu, kde byli nashromážděni všichni naši přátelé. Leeteuk jen zamraženě stál a zíral na všechnu tu výzdobu i lidi uvnitř.
„Krásné narozeniny,“ dodal jsem a daroval mu jako předkrm malý polibek.
Jakmile se za námi zabouchly dveře, byl Leeteuk v jednom kole, jak mu chtěl každý pogratulovat.

To překvapení se mi opravdu povedlo. Jenže tak šťastným, jako byl ten večer, jsem ho měl dělat každý den. Hodný a laskavý člověk jako on si nezasloužil to, co jsem mu udělal.
Běžel jsem zpátky do schodů, po kterých jsem přesně před měsícem kráčel dolů, pryč odtamtud s kamennou tváří. To bylo naposledy, co jsem Leeteuka viděl, s očima zalitýma slzami.

„Vím to,“ řekl mi Leeteuk místo pozdravu, jen co jsem k němu dorazil.
„Víš co?“ pohlédl jsem na něj, jak sedí na gauči a v obličeji nemá ani náznak sebemenší emoce.
„Všechno,“ zajíkl se.
„Co všechno? Co se stalo?“ vyděsil jsem se a přispěchal k němu.
„Co se stalo? To ty bys měl vědět nejlíp,“ okřikl mě. Pokusil jsem se ho obejmout.
„Nesahej na mě!“ zakřičel a postavil se prudce na nohy.
„Leeteuku…“ začal jsem, aniž bych věděl, jak pokračovat.
„Vím o tom, co děláš po práci,“ oznámil mi tvrdě.
„Co?“ nechápal jsem naoko, i když jsem přesně věděl, o čem to mluví.
„Vím o nich, o všech!“ vmetl mi přímo do tváře.
Zkameněl jsem.
„O mužích i o ženách, o všech…“ upřesnil pak už normálním hlasem.
„Teukie, já ti to vysvětlím,“ udělal jsem krok k němu.
„Už mi tak nikdy neříkej,“ odstoupil o krok dozadu.
„Ale jak…?“ nedávalo mi to celé rozum.
„Myslíš si snad, že jsem úplně blbý?“ oči se mu začínaly plnit slzami. Stál jsem tam a nevěřícně na něj zíral. Věděl jsem, že ho ztrácím.
„Vypadni,“ řekl mi ještě, a pak se už úplně rozbrečel.

Jak jsem ho tak viděl, trhalo mi to srdce. Jak jsem mu takovou zrůdnost mohl udělat? Nezbývalo mi nic jiného, než ho poslechnout. Pomalu jsem vyklidil pole a to bylo naposledy, co jsem ho viděl.
Teď jsem opovážlivě a drze stál před jeho dveřmi.
Zhluboka jsem se nadechl a zaklepal. Připravený na všechno, co se má stát. A co se stane.
Dveře se pomalu otevřely a já znova nahlédl do jeho tváře. Zděšení v jeho očích bylo na místě.
„Ahoj Teukie…“

ty tvoje konce nekonce jsou tak ._.
je to strašně zajímavá fikce ^^ líbí se mi jak jsi to napsala
Kibum se mi jako hajzl líbil *-*
doufám že mu Teuk nakonec odpustil

Kyasurinečko moc krásně napsaná fikce na neobvyklý pár ^^ Ostatně jako obvykle, píšeš prostě skvěle a já všechny Tvé fikce čtu jedním dechem ♥

ako som ti povedala toto je moja uplne prva FF zo SUJU,pretoze je FF moc necitam,uz dlchsiu dobu,ale bolo to velmi mile sprijemnenie vecera,a velmi sa mi to pacilo,uz viem ako nabuduce zahnat nudu:)GOOD JOB!!

krasne popisane myslienky
ale preco musi ublizovat Teukiemu?!?! dufam, ze si stihol za Kibuma najst nahradu...

Nádherné Četla jsem to už podruhé a hned tak nejspíš nepřestanu, jak moc se mi to líbí
A Teuk tam fakt sedí Úplně živě jsem viděla, jak se tváří a tak...
Takže vážně moc povedené

poslouchat SuJu a do toho číst tak skvělou fikci... co víc si přát?!? ... fakt mooooc povedené

tohle je tak úžasné napsanééé ikdyž mohlo by to být krapet veselejší ae co ten konec si můžu přece domyslet ne?