[DOKONČENÁ|★] Cafe

Autor: Kyas
Postavy: KyuHyun
SungMin
MinYong (vymyšlená postava)

„Ahojky, máš tu volno? Nemohla bych si k tobě přisednout?“ zeptala se nějaká dívka, kterou SungMin předtím ještě nikdy neviděl. Musel si ale v duchu přiznat, že je vážně moc hezká. Popravdě hezčí děvče snad ani neviděl kromě těch známých celebrit z televize.
„Promiň, ale je tu jen jedno místo volné a já čekám společnost. Vážně se prosím nezlob.“ Snažil se ji SungMin co nejzdvořileji odbít. Dívka se na něj lehce, zklamaně ale nestrojeně pousmála, kývla hlavou a odešla na druhou stranu kavárny, kde si sedla do rohu, vytáhla mobil a začala si s ním hrát. SungMin od ní odtrhl zrak, lehce si povzdechl a zadíval se na svůj hrníček s kávou. Usrkl si pár kapek už tak studeného kafe a okamžitě se zašklebil. Vždyť mu to ani nechutná. Sám nechápal, proč musel zrovna dneska ochutnat. Už tolikrát tam seděl na tom stejném místě, ve stejný den i stejnou dobu a už tolikrát nechal šálek kávy ležet na stole tak dlouho, dokud nebyl zcela studený.
Každou středu v týdnu po poledni chodil SungMin do kavárny na náměstí. Byla to malá ale příjemná zašívárna, kde mohl v tichosti sám nad sebou přemýšlet. Jeho oblíbené místo bylo hned naproti skleněné výlohy, kde mohl pozorovat všechno co se dělo na náměstí. Jeho pohled byl ale vždy stočený úplně jiným směrem, a to na pro jednoho, u kterého každou středu po poledni seděl mladík. Nemohl být o moc starší než on. A SungMin pokaždé jen tiše seděl a pozoroval ho, jak tam tak osamoceně sedí, vypije jedno nebo dvě kafe a při tom kreslí. SungMin nikdy nepřemýšlel nad tím, co by mohl kreslit, pouze se snažil zachytit i jen jeho letmý, zamyšlený pohled, když se rozhlížel po kavárně. Párkrát se takhle jejich pohledy střetly, jenže SungMin nemohl vydržet to napětí a pokaždé odtrhl svůj zrak na úplně opačnou stranu nebo se zadíval na svůj odraz v tmavé studené kávě.
SungMin se mu chtěl neustále dívat do očí, proč ale vzájemný střet pohledů nikdy nemohl vydržet..? Důvod znal ale až moc dobře. Nejprve si to nechtěl připustit, ale po nějaké době už se ten cit nedal vládnout. Cítil, jak se mu okamžitě zrychlí tlukot srdce kdykoli vejde do kavárny a vidí ho tam sedět. Cítil jak se mu podlamují kolena, když si jde pomalu sednout ke svému oblímenému stolku a cítil jak z něj pomalu ztéká pot, který se mu oběvil na čele vzrušením a trémou. Cítil chvění na břiše, které postupovalo až k hrdlu jako se láva dere na povrch z jícnu sopky, aby mohla zaplavit všechno kolem, stejně jako jeho potlačovaný výkřik. Byl si naprosto jistý, že už nikdy v životě nechce nikoho jiného, než jeho, i když ani nedoufal, že by s ním mohl kdy třeba jen prohodit pár slov a kdyby se to stalo, byl by tím nejšťastnějším člověkem na světě. SungMin stále přemýšlel jaké by to asi bylo mluvit s ním, dotýkat se ho a nebo i něco víc. Při tom si ani neuvědomil, že zírá zamyšleným pohledem na tu dívku, která u něj před chvílí stála. Ona si toho ale všimla. Když v tom SungMina něco vyrušilo. Ten, za nímž chodil každý týden se zvedl, sebral si svoje věci a rychlým tempem a s naštvaným pohledem odešel. SungMin se podíval na hodinky.
-Co se děje? Je teprve 13:05. Proč odchází tak brzy? Většinou Zůstává dýl.-
Zklamaně sklopil oči a začal se chystat k odchodu. Pomalu a opatrně se zvedl, a když zvedl i svůj zrak, uviděl před sebou stát zase tu dívku.
„Zavolej mi, jestli máš zájem.“ A s těmito slovy mu podala přeložený ubrousek se svým telefoním číslem a SungMin si ho bezmyšlenkovitě vzal a stále s myšlenkami u toho mladíka si ho strčil do kapsy u kalhot. S náznakem úsměvu kývl hlavou a pomalu odešel.
Když vyšel z kavárny na náměstí, nečekaně ho oslepil ostrý sluneční svit, který tak prudce dovnitř nepronikal. Rychle si před obličej natáhl ruku, a když už se trochu vzpamatoval, nasadil si sluneční brýle a šel k postraní uličce vedoucí ven z náměstí přeplněného lidmi.
Jakmile po párstech metrech došel k tramvajové zastávce, rozhlédl se, ale nikdo tam nebyl, což bylo dost neobvyklé. Byl horký den uprostřed června a všichni měli určitě lepší věci na práci. SungMin se zhrozil, když uviděl jízdní řád. Tramvaj měla jet až za 20 minut. Už se mu ale nikam jít nechtělo, tak se posadil na lavičku a zavřel oči. Přemýšlel o tom, co mohlo toho kluka z kavárny rozčílit, že tak rychle odešel.
SungMinovi bylo strašné teplo. Možná by bylo lepší, kdyby si už konečně udělal řidičák a koupil si vlastní auto. Aspoň by se nemusel pařit na zastávce a konec konců, peněz měl dost. Zdědil je po svých rodičích, když oba zemřeli a nebylo nikoho, s kým by se o ně měl dělit a sám moc neutrácel. Koupil si jen malý byt na okraji města a to mu stačilo.
„Sakra“ uslyšel SungMin najednou ze zvukem jako by balík něčeho spadl na zem. Byl to ten nejsladší hlas, jaký kdy v životě slyšel. Pomalu se normálně posadil a otevřel oči, aby zjistil komu ten hlas patří. V tu chvíli si pomyslel, že se mu zbláznily snad všechny smysly v těle. Nemohl uvěřit tomu, že tam stojí on, kluk z kavárny. Nechtěně upustil svoje papíry a začal je sbírat ze země.
„Mmm nechceš pomoct?“ Zeptal se SungMin hlasem tak vytřepaným, že se divil že ze sebe vůbec něco dostal.
„Ne, ne, to je dobrý, už to mám. Jen mi to vyklouzlo z ruky, stává se mi to často, už jsem si na to zvykl.“ Pronesl mladík a bez jakýchkoliv problémů se podíval na SungMina se sladkým úsměvem. SungMin nevěděl co říct, tak tam jen stál jako tvrdé Y a zíral.
„Já.. nevyznám se v těch jízdních řádech. Nemohl bys mi poradit kdy pojede tramvaj číslo 8 prosím?“ nahodil zase ten kluk řeč. SungMin se podíval na hodinky a pak na řád.
„Měla by přijet asi za 10 minut.“ Vyhodil ze sebe rychlostí blesku strašně nervózním hlasem SungMin.
„Díky!“ zvolal ten kluk „Zachránil jsi mě! V tomhle bych se nevyznal. Mimochodem jmenuju se KyuHyun“ pronesl stále ještě s úsměvem na tváři.
„Já jsem SungMin a nemáš zač. Vlastně není ani tak těžké se v tom zorientovat. Ukážu ti to, jestli chceš.“ A přistoupil blíž ke KyuHyun. Myslel, že má srdce až někde v krku.
„To bys mohl, jen nevím, jestli to správně pochopí m. Tyhle věci jsem si nikdy nemohl moc zapamatovat.“ Rozesmál se KyuHyun nad svou vlastní hloupostí. SungMin se taky zasmál a začal mu vysvětlovat systém tabulek jízdních řádů. Pořád v sobě cítil napětí a najednou něco uslyšel. Otočil se, ale to zrovna jen přijela tramvaj číslo 3.
„Ah, to je moje tramvaj.“ Zalhal SungMin. Rozloučil se s KyuHyun, i když hodně těžko. Velice rád by tam s ním zůstal, ale věděl, že nemůže. Asi by se z toho zbláznil. KyuHyun byl tak strašně fajn, že SungMin nedokázal na nic jiného myslet. Jeho pohledy, hlas i smích ho doháněly k šílenství. Nemohl uvěřit, že právě mluvil s někým, o kom věděl, že je do něj bezhlavě zamilovaný.
Když SungMin dorazil domů, stále byl ještě v rozpacích. Zapnul si televizi aby přišel na jiné myšlenky, ale nedokázal myslet na nic jiného než na KyuHyun. Stále v hlavě slyšel jeho hlas “Sakra“ “Jmenuju se KyuHyun“ “Tyhle věci jsem nikdy nechápal“ .
SungMin se podíval na hodiny. Bylo už 19:10. Uběhlo už tolik času, ale SungMinovi to přišlo jako pouhých pár minut. Vstal a šel si napustit vanu. Sundal si oblečení a pomalu se vlezl do teplé vody plné pěny. Bylo to tak příjemné, tak uvolňující, že zavřel oči a nechal se unášet svou vlastní fantazií.

Byl večer jako každý jiný a SungMin seděl ve svém pokoji na okením parapetu a díval se, jak venku zapadá slunce. Ta načervenalá záře osvětlovala jeho i celý pokoj. Vtom ho vyrušilo klepání na dveře. Pomalu ospale vstal a šel otevřít. Jakmile stiskl kliku a otevřel, jako by ho v té chvíli přimrazilo. Za prahem jeho dveří stál KyuHyun.
„Zdravím SungMin“ řekl KyuHyun s úsměvem.
„A-ahoj“ vykoktal SungMin ze sebe s úžasem.
„Můžu jít dovnitř?“ Zeptal se KyuHyun s neskrývanými obavami v hlase a prosebným výrazem.
SungMin jen přikývl hlavou a poodstoupil, aby mohl KyuHyun vejít. Pomalu zavřel dveře a otočil se. Nemohl ze sebe vydat ani hlásku.
„Máš to tu moc hezký“ řekl KyuHyun, když se rozhlížel po bytě.
„Díky“ vydechl SungMin.
„Nezlob se KyuHyun, ale co tady vlastně děláš? Chceš po mě něco?“ zeptal se SungMin nervozně. KyuHyun se poplašeně otočil.
„Ano, něco chci.“ Odpověděl „Chci tebe“ dodal.
Než stačil SungMin něco říct, stál KyuHyun těsně u něj, chytil jeho obličej do svých rukou a jemně ho políbil na rty. Když se od něj KyuHyun odlepil, lehce mu rukou prohrábl vlasy a usmál se na něj.

SungMin se s trhnutím probudil. Zase to byl jen sen. Usnul ve vodě a voda byla už tak studená, že musel vylézt ven, ale pořád s velkým vzrušením oddychoval.
Dny míjely až do úterního rána, kdy SungMin začal být nervózní, co bude zítra, až zase KyuHyun uvidí. Hlavou mu proudila jedna myšlenka za druhou. Pozdraví ho KyuHyun? Dá se s ním do řeči? Přisedne si k němu snad? Nebo ho bude prostě ignorovat..?
Nic z toho se však nestalo. KyuHyun se totiž v kavárně ani neukázal. Dokonce nepřišel ani tu další středu a ani tu nadcházející. SungMin začal ztrácet naději, že KyuHyun ještě kdy uvidí, ale ten další týden…
„Ahoj! Můžu si přisednout?“
SungMin se otočil tak rychle, div si něco neudělal s krkem.
„Pozor SungMine! Ne tak rychle, nerad bych ti ještě volal záchranku“ zavtipkoval KyuHyun a SungMin se pousmál.
„Klidně se posaď“ odpověděl konečně SungMin. Cítil se při tom tak uvolnění jako by mluvit s ním byla běžná věc. Nechápal, kde seto v něm najednou vzalo. Vždyť ze sebe minule nemohl vydat kloudné slovo.
„Jak se vede?“ zeptal se KyuHyun, když si sedal. SungMin začal přemýšlet. S KyuHyun mluvil teprve podruhé v životě, ale i tak mu s ním bylo strašně hezky.
„Mám se bezvadně a co ty?“ nakonec zněla SungMinova odpověď.
„Strašně utahaně. Poslední dva týdny jsem balil a pak zase vybaloval a přemisťoval všechny své věci. Vůbec jsem neměl ani chvilku volného času.“ Řekl KyuHyun.
SungMin na něj zíral s nechápavým pohledem připomínajícím nějaké podivné zvířátko. KyuHyun se tomu výrazu musel zasmát.
„Stěhoval jsem se.“ Dodal nakonec.
„Vážně? Odkud? Kam? A proč?“ vychrlil ze sebe rychle SungMin. KyuHyun se na něj podíval takovým divným pohledem.
„Eh, promiň, jsem asi hodně otravný. Mám moc otázek.“ Prohlásil SungMin na svou omluvu.
„Ale ne, vůbec. Bydlel jsem na západním předměstí, ale přestěhoval jsem se na východní předměstí, protože dům, ve kterém jsem bydlel se chystají demolovat.“

Noo zatím jen polovina

héééééééj to je pjeknýýýýý, doufám že druhou 1/2 SEM HODÍŠ CO NEJDŘÍV

jéé už se těšim na pokráčko..

Aww sem ráda že se to zatím líbí ^^

kdy už bude pokračování?? sem nedočkaváá

Možná už dneska jestli pude všechno podle plánu

tak to se modlim, aby to vyšlo...sem strašně napnutá jakto bude dál

Sorry ale nestíháám ale už mi chybí jen dvě stránky

to vydržim ...

SungMinovi hlavou ale projížděla jen jedna část toho, co KyuHyun řekl . To, že se přestěhoval na východní předměstí.
„SungMine? Není ti něco?“ zeptal se KyuHyun a vrátil tak SungMina zpátky do reality.
„Co? Ne.. Já jen, že taky bydlím na východním předměstí.“ Řekl SungMin potichu, ale tak, aby to KyuHyun slyšel.
„Opravdu? Tak to jsme skoro sousedé!“ zvolal mu radostně na odpověď. SungMina to potěšilo a taky se lehce usmál.
I když oba teď bydleli ve stejné části města, vídali se pořád jen vždycky v kavárně týden co týden. Ani domů spolu nikdy nejezdili, KyuHyun totiž vždycky zmizel se slov, že musí ještě něco zařídit nebo s podobnou výmluvou. SungMinovi to ale nevadilo. Byl tak rád, že mu může být nablízku, ale při tom to, že se ho nemůže dotýkat a líbat ho, to SungMina mrzelo čím dál tím víc.
V pátek večer, kdy už se SungMin chystal do postele mu zazvonil mobil.
„Prosím?“ zvedl SungMin mobil.
„SungMine! Ahoj! To jsem já, KyuHyun!“ ozvalo se z druhého konce.
„Ahoj KyuHyun, proč mi prosím tě voláš tak pozdě večer? Stalo se snad něco?“ zeptal se SungMin vyděšeně.
„Neboj, nic se neděje. Já.. jen že jsem v jednom bezva baru tak jestli bys nechtěl přijít aspoň na chvíli, SungMin…“ jeho hlas zněl prosebně.
„Když já nevím.. právě jsem se chystal jít spát a..“
„PROSÍÍÍM“ skočil mu KyuHyun do řeči.
„Ok, chvilka mi snad nic neudělá. Jen mi řekni, kde to je a kdy tam mám být.“ Povzdechl si SungMin a při tom se těšil, že bude už za chvíli s KyuHyun.
Ten bar do kterého měl jít byl jen 2 ulice od jeho bytu, SungMin ho moc dobře znal. Přišel tam co nejrychleji a KyuHyun už ho čekal u dveří přesně, jak mu do telefonu řekl.
„SungMin! Já jsem tak rád, že jsi přišel.“ A s těmito slovy zatáhl SungMina do baru, kde bylo dost veselo. Nebylo slyšet dokonce ani SungMinovo zahučení souhlasu.
KyuHyun ho dotáhl a posadil snad do toho nejtmavějšího a nejzapadlejšího koutu baru jaký tam mohl být. SungMinovi to ale vyhovovalo sedět takhle stranou od ostatních. Navíc byl rád, že si s KyuHyun vyrazil někam jinam, než na obvyklé posezení v kavárně. KyuHyun objednal celou flašku vodky a naléval jim jednoho panáka po druhém.
„Něco snad slavíš KyuHyun, že takhle pijeme?“ zeptal se SungMin.
„Ano, i ne“ prohodil KyuHyun. Na víc už se SungMin neptal. Začalo mu totiž dělat starosti, jak moc toho KyuHyun pije.
„KyuHyun, neměl bys trochu zpomalit s tou vodkou?“ zeptal se trochu starostlivě SungMin.
„Neboj, já to zvládnu.“ Ujistil SungMina KyuHyun.
Za pár chvil byl ale KyuHyun úplně na mol, SungMin tolik nepil a uznal, že už oba mají víc než dost. Pomohl KyuHyun vstát a i na cestě ke dveřím ho stále podpíral.
„Já chci jít domů.“ Začal KyuHyun.
„Ale já nevím, kde bydlíš! Vezmu tě k sobě, mám byt hned tady kousek, můžeš u mě přespat.“
KyuHyun už jen pokývl na znamení souhlasu.
I když byl SungMin ospalý a přiopilý, nakonec se mu přece jen podařilo dostat KyuHyuna k sobě. SungMin ho položil na svou postel, ale KyuHyun nebyl zase tak moc opilý, aby si hned lehl a spal.
SungMin se k němu naklonil.
„Potřebuješ ještě něco KyuHyune?“ zeptal se ho SungMin a při tom se mu díval do jeho krásných očí.
„Ne, díky. Jsem ti ale vděčný.“ A s těmito slovy SungMina objal. SungMin si připadal jako ve snách. Tak blízko KyuHyunovi ještě nikdy nebyl.
Konečně ho KyuHyun ze svého obětí propustil. SungMin na něj pohlédl a cítil v sobě tolik smíšených pocitů, že se neovládl. Začal se k němu víc a víc přibližovat, že byl už tak blízko, aby ho mohl políbit. Nejdřív jen tak jemně, na rty, ale po chvíli připojil i jazyk. Vtom se KyuHyun vzpamatoval a odstrčil SungMin od sebe. Pohled, kterým se na SungMina podíval se rovnal pohledu jako by se díval na něco odporného, něco, co se mu z hloubi duše hnusí.
„Co blbneš?“ zeptal se KyuHyun stále s oním výrazem ve tváři.
„Promiň, já.. nevím co mě to popadlo.. vážně se ti omlouvám!“ snažil se z toho SungMin nějakým způsobem vykroutit.
„Ty hnusnej teplouši!“ Zvolal najednou KyuHyun.
SungMin nevěděl, co má říct. Věděl ale, že tvrdě narazil. KyuHyuna jako by SungMinův polibek lehce probral z jeho opilosti. Už se na SungMin ani nepodíval, vstal, domotal se ke dveřím a odešel.
SungMin najednou cítil takové prázdno a těžkost, že se nemohl ani pohnout. Jen seděl a zíral na dveře svého pokoje. Začal litovat toho, co udělal, ale nebrečel. Místo toho horečnatě začal přemýšlet, jak dostat KyuHyuna zpátky alespoň jako kamaráda. Jenže KyuHyun už věděl co k němu SungMin cítí a jak se zdá se mu to vůbec nelíbilo. Kdyby ho mohl nějak přesvědčit, že byl hodně opilý… A pak mu to došlo. Vyskočil a přiběhl ke skříni. Otevřel ji a začal v ní něco hledat. Po chvíli hledání vytáhl kalhoty a začal prohledávat jejich kapsy. Konečně objevil to, po čem tolik pátral. V ruce držel složený ubrousek s telefoním číslem. Doufal, že jeho plán vyjde a KyuHyuna dostane zpátky. Byl ale tak vzrušený, že nemohl spát. Chodil bezcílně po bytě sem a tam, a čím víc střízlivěl, tím víc se mu jeho plán líbil. Cítil, jak páchne alkoholem a cigaretovým dýmem, a proto se rozhodl jít se vysprchovat.
SungMin seděl a zíral na hodiny. Na spánek ani nepomyslel, ale překvapovalo ho, jak čas plyne rychle. Bylo něco kolem půl desáté a SungMin stále přemítal, jestli to ještě není moc brzy. I přes své pochyby vzal do ruky telefon a vyťukal číslo z ubrousku.
„Prosím? Kdo volá?“ ozvalo se z mobilu najednou.
„Eh, ahoj. Tady SungMin, před pár týdny jsi mi dala své telefonní číslo v kavárně na náměstí. Pamatuješ si to ještě?“ zeptal se SungMin nejistě.
„Jo, jasně, že vím. Trvalo ti to dlouho, než ses ozval.“
„Já vím, omlouvám se ti, ale ten ubrousek jsem někam založil a nemohl jsem si vzpomenout kam. Našel jsem ho až dnes ráno.“
„Aha, jo v pořádku.“
„No a tak mě napadlo, nezašla bys se mnou někdy třeba jen na kus řeči?“
„Ráda, jen řekni, kdy máš čas.“
„Co takhle v úterý? Ve tři máš čas? V té kavárně…“
„Budu tam“ Ujistila ho. „A mimochodem, jmenuju se MinYong“
„OK, tak v úterý ve tři. Zatím ahoj!“
„Ahoj.“

SungMin byl ohromený, že začátek jeho plánu vychází tak, jak má. Teď už jen stačilo, aby je KyuHyun viděl spolu. To by ho snad mohlo přesvědčit, že to, co se stalo včera v noci, nic neznamenalo, že to jen alkohol zapracoval. Pak se KyuHyun za to omluví a budou zase přátelé. Jen, co pak bude s MinYong? SungMinovi bylo trapné ji takhle využít, ale neměl jinou možnost a pro KyuHyuna by udělal cokoliv.

Konečně nastala 15. Hodina a SungMin nedočkavě seděl v kavárně. MinYong dorazila ještě krásnější, než si ji z posledního setkání pamatoval. Také měl pocit, že i její kaštanově hnědé vlasy byly o něco delší než minule, totiž do půlky zad. Seděli tam spolu nejméně další tři hodiny a pořád si spolu měli o čem povídat. SungMinovi bylo čím dál tím víc líto toho, co ji chce udělat. Chtěl přijít na trochu jiné myšlenky a rozhodl se zeptat se MinYong jestli se nechce projít, dost už ho totiž bolela jeho sedací část těla.
„Chtěla bych ti ukázat jedno skvělé místo, jestli chceš.“ Navrhla MinYong po tom, co podruhé obešli náměstí.
„Jo, to budu jedině rád.“ Odpověděl SungMin, i když trochu nejistě.
MinYong ho dovedla do nádherné aleje, o které SungMin neměl ani ponětí, že ve městě vůbec je. Slunce ještě pořád svítilo a ozařovalo celou řadu stromů i laviček. Na jedné z těch laviček seděl KyuHyun a kreslil. SungMin ho neviděl kreslit ode dne, kdy se s ním seznámil na zastávce. SungMin byl hodně vyděšený z toho, že ho tam vidí sedět. KyuHyun si jich ještě ale nevšiml a SungMin doufal, že to tak i zůstane. Nebyl ještě připravený s ním mluvit, nedotáhl svůj plán do takové části, jaké chtěl. Bylo ještě příliš brzy. Když přišli blíž, SungMin si šiml, že je KyuHyun do malování tak zabraný, že vůbec nevnímá okolí a navíc má na uších sluchátka. Prošli kolem něj, ale nezdálo se, že by KyuHyun něčemu kolem sebe věnoval pozornost. Když prošli kolem něj, ani nezvedl hlavu. SungMin si oddechl, ale když byli od něj nějaký ten kus, SungMin neodolal a otočil se za ním. KyuHyun na něj vysloveně zíral a SungMin se jen zarazil Chvíli se díval na KyuHyun a pak se podíval na MinYong.
-Teď nebo nikdy! – problesklo SungMinovi hlavou, popadl MinYong a políbil ji, jak nejvášnivěji dovedl. I když jemu se to moc nelíbilo, chtěl, aby to vypadalo hodně věrohodně. Jakmile se SungMinovi rty odlepily od rtů MinYong, chytil ji za ruku a šel ji odprovodit. Za KyuHyun se ani nepodíval. Za poslední den toho měl už víc než dost.
SungMin ještě ten den řekl MinYong, že možná bude lepší, když už se neuvidí. Pravý důvod jí však říct nechtěl. Teď chtěl už jen spát.
Byla už noc a venku pršelo tak, že kdyby se někdo jen pokusil vylézt na ulici, byl by mokrý skrz na skrz a nestačil by ani mrknut okem. SungMin chvíli pozoroval, jak mu déšť bubnuje na okno pokoje, a jak kapky rychle stékají směrem k zemi. Přemýšlel. Doufal, že jeho plán vyšel.
Někdo zazvonil a SungMin sebou polekaně škubl. Který blázen za ním může jít tak pozdě večer? Než ale stačil vylézt z postele, ozvalo se další zazvonění.
„No jo, už jdu!“ zařval SungMin skoro u dveří, když návštěvník znovu zazvonil.
SungMin otevřel dveře, za kterými stál na kost promočený KyuHyun. SungMinovi překvapením klesla čelist.
„Co tu děláš takhle pozdě?“ zeptal se SungMin.
„Můžu jít dovnitř?“ KyuHyun ignoroval jeho otázku.
„Ale jo, jistě.“ Řekl SungMin a ustoupil, aby mohl KyuHyun vejít dovnitř.
„Díky.“ Hlesl KyuHyun.
„Donesu ti nějaký ručník, aby ses mohl trochu osušit.“ Rychle ze sebe vydal SungMin a zmizel v koupelně.
„Tady máš.“ A podával mu ručník, který donesl.
„Dík.“ KyuHyun ho ale jen držel v ruce.
„Líbí se ti, když se každá den líbáš s někým jiným?“ prolomil pak KyuHyun ticho se zlobou v hlase.
„Ne, já chtěl jsem se ti omluvit za to, co se minule stalo, ale neměl jsem k tomu příležitost. Ten alkohol mi úplně pomotal hlavu, nezlob se.“ Omlouval je SungMin.

„Nech toho… vím, že lžeš!“ zarazil ho KyuHyun.
SungMin na něj jen zíral.
„Ne, to ne, nelžu. Věř mi. Chci abychom byli zase přátelé.“
„Ale já už nechci být tvůj kamarád.“
„Tak.. to potom už se asi nedá nic dělat. Proto jsi přišel? Abys mi tohle řekl?“
„Ano.“
„Tak teď už zase můžeš odejít.“
„Ne.“
SungMin se na něj udiveně podíval. Co po něm ještě KyuHyun asi může chtít?
„Promiň“ řekl pak KyuHyun „nechtěl jsem… nevím, co mě to popadlo.“
SungMin teď nechápal ještě víc.
„Za co se omlouváš?“
KyuHyun místo odpovědi přistoupil k SungMinovi tak blízko, že mohli vidět každá detail svých obličejů. KyuHyun zvedl ruce a uchopil do nich SungMinovu tvář. Chvíli se mu díval do očí, a pak se ho přitáhl blíž k sobě, tak blízko, aby ho mohl políbit. Ale jen tak letmo, jako když si dávají pusu malé děti. Hned na to ho políbil znovu a znovu, a čím víckrát ho políbil, tím víc byly jeho polibky silnější, větší a intenzivnější. SungMin se nedokázal pohnout. Jen tak tam stál a nechal se od KyuHyun líbat. Byl už od něj celý vlhký jak se k němu zcela mokrý KyuHyun tiskl. Pak najednou ale KyuHyun přestal.
„SungMin? Proč nic neděláš? Nebránil ses… Věděl jsem to.“
„Věděl jsi co?“
„Že ke mně něco cítíš, že mám pravdu?“
„Máš…“ přiznal SungMin neochotně.
KyuHyun ho pevně objal a znovu ho jemně políbil hned vedle ucha.
„KyuHyun, ty ke mně něco cítíš?“ zeptal se SungMin zmateně.
„Kdyby ne, tak bych tu teď nebyl a neobjímal tě.“ Odpověděl KyuHyun a trochu se pousmál.
„Tak proč teda včera...?“
„To, já nevím.. vyděsil jsem se. Promiň.“ Řekl KyuHyun a znova začal SungMina líbat.
SungMin ho ale odstrčil.
„Měl by ses usušit, abys nenastydl.“ Potichu pronesl SungMin.
Vzal do ruky ručník a zabalil do něj KyuHyun. Pak ho posadil a šel mu udělat čaj.
„Půjčím ti nějaké oblečení, aby si tu nemusel být v mokrém.“
„Dobře.“ Svolil KyuHyun jakmile SungMin zmizel ve svém pokoji.
Když se vrátil zpátky, nesl KyuHyunovi tričko, mikinu a nějaké tepláky.
„Tohle si můžeš obléct. Doufám, že ti to bude dobré. Já půjdu vedle, ať se můžeš v klidu převléct, pak na mě zavolej.“
„Ne.“
„Co ne?“
„Chci, abys tu byl. Aby ses díval.“
„Em, no já nevím, jestli to je dobrý nápad…“
„Jen si sedni a dívej se.“
SungMin udělal to, co mu KyuHyun řekl. Posadil se vedle KyuHyun na gauč. Ten se ale okamžitě postavil přímo před sedícího SungMina a sundal si mokrou mikinu. SungMin jen seděl neschopný slova a sledoval, jak KyuHyunovo mokré tričko bylo přilepené k jeho tělu. Viděl, jak se mu pod ním rýsují jeho svaly, které za normálních okolností nešly vidět. KyuHyun si začal sundávat i své tričko. SungMin byl vzrušený víc a víc. To už si ale KyuHyun rozepínal opasek u kalhot a pak i samotné kalhoty. SungMin už vydržet dál nedokázal, postavil se a šel ke KyuHyunovi. Začal ho líbat po celé části jeho nahého těla. Když ho líbal na krku, KyuHyun sebou škubl.
„Lechtá to.“ Řekl jen KyuHyun na vysvětlenou a začal SungMina hladit pod tričkem všude, kam jeho ruce dosáhly. Pak mu tričko sundal a začal ho tam líbat jako předtím SungMin jeho. Pomalu vsunul svou ruku do SungMinových tepláků, ale aby mohl udělat to, co chtěl, musel mu tepláky sundat. SungMin se posadil na gauč. KyuHyun si k němu klekl a začal rukou i hlavou dělat pohyby nahoru a dolů. SungMin křečovitě svíral v pěstích dva polštáře a jen polohlasně vzdychal. Tolikrát si představoval, jak by tahle chvíle mohla být krásná, ale ve skutečnosti byla ještě lepší, než se kdy odvažoval doufat. Najednou ucítil silné vzrušení ale i takovou zvláštní úlevu a stisk jeho rukou povolil.
„Řekni, jestli tě to bude moc bolet.“ Řekl KyuHyun, když mu SungMin sundal kalhoty a pak se před něj postavil na všechny své končetiny. KyuHyun ho chytil za boky a lehce, co nejjemněji mohl, se dostával dovnitř. SungMin cítil bolest, ale nebylo to nic, co by nedokázal vydržet. Cítil, jak zajíždí dovnitř a ven a mezitím taky zavzdychal. Svým způsobem to bylo ale docela i příjemné.

Ráno, když se SungMin probudil, KyuHyuna nebylo nikde k nalezení, a tak přemítal, jestli to všechno nebyl zase jen sen. Vtom ho vyrušilo bouchnutí dveří, rychle se posadil a čekal, co bude. Do pokoje mu přiskákal KyuHyun s tácem se snídaní.
„Jé, ty už jsi vzhůru!“ zvolal KyuHyun zvesela.
„Právě jsem se vzbudil.“ Řekl SungMin ospale a hned na to si zívl.
KyuHyun se usmál.
„Zašel jsem nám pro něco k snědku, ale nevěděl jsem, co máš rád…“
„Hmm ty rohlíčky co jsi donesl si dám strašně rád.“
„Ah, jsem rád, že ti chutnají!“
„KyuHyun, co si to vlastně pořád kreslil v kavárně a tak?“ prorazil SungMin ticho asi v půlce jejich společné snídaně.
„Myslel jsem, že se na to zeptáš, tak jsem ti to přinesl ukázat. Cestou jsem se totiž ještě stavil domů.“ Hned na to se zvedl a odešel z pokoje. Když se vrátil, nesl v ruce tlustý blok papírů a podal je SungMinovi. Ten ale oněměl úžasem, když jimi listoval. Na všech obrázcích byl totiž on, nebo část jeho obličeje. Nevěděl co říct, a tak se slova ujal KyuHyun.
„Od doby, kdy jsem tě viděl poprvé, jsem tě musel začít malovat, ani nevím proč, nebo co mě k tomu vedlo, ale musel jsem to všechno zachytit. A pak jsem na tobě začal být něco, jako závislý. Prostě jsem tě musel vidět znova a znova. Nemohl jsem se zbavit myšlenek na tebe. Zamiloval jsem se do tebe.“
SungMin ještě pořád nepromluvil. Položil už skoro prázdný tác na zem a lehl si. Pohybem ruky naznačil, že si má KyuHyun lehnout vedle něj.
„Já ani nedoufal, že by se mohlo něco takého stát. Myslel jsem si, že navždy budeš pro mě jen ten kluk z kavárny, do kterého jsem se tajně zamiloval.“ Pousmál se SungMin, a pak se k němu otočil, pohladil ho po tváři a políbil ho na čelo.
Ani jeden z nich už neměl co víc říct, a prostě tam už jen tak leželi v posteli vedle sebe a zírali jeden na druhého.

Tákže konečně se mi to tu podařilo dostat
Ale že to byl porod.. strašně se mi totiž seká net
Takže pardoooon

ježíííš to bylo táák užasný.....piš ještě ...a rychle ty jo myslela sem že ¨Kyuhyuna snad uškrtim, když byl opilej ..... je to krásný ...

Oh jsem ráda, že se ti to líbí
Moje první no
Už pracuju na další ale mám jen dvě stránky zatím

já už sem sem začala do kompu přepisovat ShiChul a ještě mam rozepsaný HanChul ale to zatim nevim jak dál, takže to asi potrvá ...

nevíš jak dál? to já mám vymyšlené témata na další dvě

no tak rychle do psaní