[DOKONČENÁ]One day

**Kamie** Sun Mar 21, 2010 10:41 pm

Toto je povídka pro moje zlato Kyas~

Řekla, že věří, že mě napadne něco originálního...
A já doufám, že ji to nezklame. Takovouhle povídku jsem zatím nikdy nepsala~
Děkuju Angie, že si přečetla hrubý námět ♥
Ta vyznačená slova, tomu něco dodávají...

Je to všude kolem... Bojíš se?
Moje srdce, otřásá se v návalech strachu...

Další z těch dnů, při kterých toužil sedět v pokoji a poslouchat hudbu. Když někdo klepal na dveře, neotevíral. Všichni už týden dopředu věděli, kdy ten den nastane.
Rukou si otřel suché tváře. Slzy došly tak dávno...
Ta bolest bude trvat... tak dlouho, dokud...
Dokud bude zpívat, jak si přál.
Dokud bude zářit jako malá hvězdička na rozzářeném nebi.
Vedle sebe měl fotku jeho otce, usmíval se na ní. Stalo se to tak dávno, ale pro něj. Pro něj to nikdy nebylo uzavřenou kapitolou života.
Odhodil rámeček s fotkou do rohu. Rozbila se... Možná... Trochu?

Když nemáš nikoho, kdo by ti otřel tváře mokré od slz.
Naučíš se, jaké to je žít ve vnitřním světě, na povrch bez bolesti.

Když zvonil telefon, zacpal si uši. Nic nezvoní... Nikoho nechci slyšet. I když to nechtěl slyšet, hluk telefonu se dostával do jeho podvědomí. Telefon... zvoní? Křičel, snažil se ho přehlušit. A pak... přestal. Z telefonu se linul hlas, který tak rád slyšel, pokaždé. Jen teď to bylo jiné.
„Vím, co se děje.“ Ví? Ona ví? „Prosím, zvedni ten telefon...prosím...“ Nikdo nevolal...nevolal...
A pak...
Zahleděl se na svůj odraz v zrcadle.
Propadlé černé oči, zarudlé od pokusu brečet. Dostat ze sebe tu bolest.
Oblečení roztrhané... Jak se snažil osvobodit z pozemské ulity.
Ale ten křížek na krku, zářil. Podivným modrým leskem.
Tak proč... tu sedí?

Za stisk, který na srdci, zůstal by dál.
Dal bych nevím co... Však zůstal mi jen žal.

V tichosti, seděl na podlaze. Broukal si písničku, která mu uvízla v hlavě. A on nevěděl proč.
V minulosti, by se rozesmál, ale teď mu to připomínalo jen tu bolest.
Bolest, která ho svírala celý rok, ale jen v jeden den si to připustil.
Připustil si, že už tu není.
V hlavě slyšel klapot podpatků na mramorové chodbičce. Jako tehdy, když stál... Za hřbitovní zdí...
Nesnesitelně se mu rozbušilo srdce, když na obloze v tu chvíli zahlédl hvězdu. A na zemi našel ten křížek...

Rokkugo... Rokkugo... Všechno, děje se pozpátku.
Marhe mal, marhe mal... Mluv na mě, hvězdičko...

Najednou, jako by seděla vedle něho... Jako by se vrátil včerejší čas. Měla hlavu na jeho rameni a ukazovala do zrcadla. „Ty a já...“ Objal ji pevněji, jako by se chtěl ujistit, že není jenom snem. Výplodem jeho fantazie. Zvedla hlavu. „Děje se něco?“ Zavrtěl hlavou a zavřel oči.
Včerejšek, stal se dneškam. Pro včerejšek naučím se žít.
Protože pro minulost, budoucnost nic neznamená.
A pro nás dva. Je tu jen přítomnost.
Ty a já.

Když otevřeš oči, uvidíš tu krásu.
Když zavřené je necháš, víčka propustí jen zkázu.

Otevřel oči. Na Seoul padla tma. Když ten den skončí... Probudím se já.
Popadnul telefon. Ještě je čas. Vyťukal jemu známé číslo.
„Děje se něco?“ Ozval se na druhé straně rozespalý hlas.
„Miluji tě, víš to?“ Zasmál se do telefonu. „Děkuju...“ A telefon položil. Převlékl se a vyběhl do ulic Seoulu. Za ní, za novým životem.

Otevřel jsi oči, procitl jsi do dne.
Neskutečně dlouho, žil jsi ve stínu svých činů.
Čas jít dál právě nadešel...
Protože je... Pondělí?

Doufám, že se ti to aspoň trochu líbí~~ :004: