[DOKONČENÁ] Náhla smrt..

By: Nessi
Snad se fikce bude líbit a neukamenujete mě za mé skloňování/neskloňování jmen

„LeeTeuk prosím neopouštěj mě“ držím jej v náručí a mé slzy dopadají na jeho tvář.
„Promiň nechtěl jsem aby se tohle stalo“ lehce se usmál.
„LeeTeuk nesmíš mě tu nechat samotného“ brečím jak želva a shrnuju mu vlasy z čela.
„Neboj, nikdy tadyk nebudeš sám“ setře mi slzu a políbí mě na rty „vždy budu s tebou“ naposledy mi hluboce koukne do očí a poté je zavře.
„LeeTeuk, ne, neodcházej. Slyšíš, v dáli už jsou slyšet sirény, vydrž to!“ třepu s ním a slzy mi tečou proudem, ale nic, už žádná známka života.
„Lee“ šeptnu „miluji Tě“ a kolébám s ním.

„HanGeng nezapomeň že dneska jdeme na tu oslavu k EunHyuk“ houkne na mě z obýváku.
„Jasně neboj“ vykouknu z koupelny s mokrými vlasy. Nasucho polkne a radši rychle odejde do kuchyně připravit oběd.
„Co máme dneska dobrého?“ kouknu mu přes rameno a kapky vody, které mi stékají po vlasech se mu vsakují do trička.
„Nech se překvapit“ ohlídne se přes rameno a naše nosy se dotýkají, cítím jeho teplý dech a stačilo by se jen nahnout a naše rty by se střetly.
„Dobře“ kouknu do země a trochu poodstoupí.
„Ať nenastydneš“ uculí se a sjíždí mě pohledem.
Roztěkaně se uculím a pak se rychle vytratím z kuchyně.
„Hm .. že už by to bylo?“ zavětří a nahlídne do trouby, vytáhne zapékací mísu se špagety a položí ji na sporák.
„Tadyk to voní“ ozvu se ode dveří.
Usměje se na mě „Doufám že máš hlad“ pozvedne obočí.
„To víš že mám“ vytáhnu ze šuplíku příbory pro nás dva a narychlo prostřu stůl, Lee mezitím naloží každému na talíř porci a pak mi ji naservíruje přímo pod nos.
„Hm .. to je dobrota, co to je?“ pochutnávám si a natáčím rozteklý sýr na vidličku.
„Zapečené špagety se sýrem“ uculí se a poočku mě sleduje jak zápasím se sýrem.
Všimnu si jeho, možná trochu až moc zaujatého pohledu a začnu se ošívat.
„Děje se něco?“ ošiji se.
„Ne, ne nic ..“ radši sklopí zrak a začne jíst svou porci.
„Hele Lee a proč je ta oslava? Nebo spíše o čem bude ta oslava?“ usměji se.
„Jo to ti nevím, dneska EunHyuk neslaví narozky, nebo do to mobilu říkal party?“ poškrábe se na hlavě.
„Teuk, chceš mi říct že ty nevíš co říkal?“ pozvednu pravé obočí.
„No vím, ale nejsem si jistý“ nevinně se uculím.
„Tak to je jako kdybys to nevěděl“ protočím oči v sloup.
„Ne není“ ukončí náš rozhovor a jakmile dojíme naskládám veškeré nádobí do myčky a poté ji zapnu.
„Na co se to koukáš?“ sednu si vedle něj na pohovku.
„Ani ti nevím“ pokrčí rameny.
‚To jsi mi toho tedy řekl‘ poočku na něj kouknu, ale raději to nekomentuju a snažím se alespoň trochu pochopit děj filmu.
‚To je mi tedy pěkná blbost‘ zašklebím se.
„To je blbost, že?“ pronesu po chvíli a položím mu hlavu do klína, cítil jsem jak jim projela menší vlna vzrušení, ale snažil se to udýchat.
„Jo jasně“ vykoktal první blbost co mu vlezla na jazyk „nepůjdeme se raději obléct?“ uculil se na mně.
“Teď? Když se mi tak dobře leží?“ udělám psí obličej.
„Tak teď ne, tak tedy zachvilku“ prohrábne mi mé uhlově černé vlasy. Sladce se uculím a já se jen v duchu přemlouvám abych jej nepolíbil.

„LeeTeuk co si mám vzít na sebe?“ přiběhnu k němu do pokoje, jen ve spodním prádle, popadnu jej za ruku a táhnu ho k sobě. Postavím jej před svou skříň a vyčkávám co řekne.
„Lee? Jsi v pořádku?“ kouknu mu do obličeje, když dlouho neodpovídá.
Koukne na mě těmi jeho čokoládovými oči a mě se skoro podlomí kolena.
„Tak já nevím, něco pěkného?“ pozvedl pravé obočí.
„To vím taky“ věnuju mu přátelský pohlavek „ale co“ otočím jej k posteli a tam jsou věci, který jsem si trochu přebral ze skříně.
„Hm .. tak třeba“ dal ruce v bok a začal vybírat. Po delším rozhodování my vybral černé conversky, trošku vydřené džíny a k tomu bílé tílko a lehkou černou bundičku.
„Díky moc“ skočil jsem mu kolem krku a věnoval mu v tom houfu štěstí polibek na tvář.
„Nemáš zač“ šeptl mi do vlasů a rty se mi otřel o ucho. Lehce jsem se otřásl, přivřel víčka a hlavu si opřel o jeho rameno. Slastně jsem vydechl a hrál si s jeho vlasy on mi zase bříšky prstů jezdil po zádech až mi z toho naskakovala husí kůže.
„HanGeng já .. “ zvedl mou hlavu ze svého ramena a koukl mi do očí, začal se ke mně pomalu přibližovat a mě se rozbušilo srdce.
„Co?“ snažil jsem se zachovat klidnou hlavu.
„Já .. “ nosy jsme se skoro otírali, když najednou se LeeTeuk rozezvonil mobil v kapse.
„Promiň, musím to vzít“ sklopí zrak, spustí ruce po mých bocích a šáhne pro mobil.
„Ano?“ zeptá se do telefonu.
„Jo promiň, do půl hoďky tam budem“ protočí oči.
„EunHyuku nech toho!“ okřikne jej do mobilu s úsměvem na rtech.
„Jo furt, pa“ a ukončil hovor.
„Tak já se pujdu taky připravit“ uculil se a odešel z pokoje. Zklamaně jsem svěsil hlavu a nahlas povzdech.
‚Proč jen musel volat EunHyuk?‘ dupl jsem nohou a začal si oblíkat to co my Teuk vybral.

Po dobře sladěném oblečením a po úpravě vlasů jsem sešel ze schodů do obýváku, posadil se na pohovku a na chvíli si pustil televizi. Přepínám jeden program po druhém, ale v hlavě se mi potuluje jen jediná myšlenka.
„Tak můžeme jít?“ postaví se před televizor a s šibalským úsměvem na mě pohlédne. Sjedu jej pohledem od shora dolů.
„Sluší ti to“ oceněně na něj pohlednu.
„Díky“ zrůžověli mu tváře.
„Tak pojďme“ vyskočím na nohy, vypnu televizi a pak se společně vydáme k EunHyuk. Většinu cesty jdeme v naprostém tichu.
„Božíčku, ten EunHyuk taky musí bydlet až na druhém konci města“ usměje se nad tím Lee.
„Měli jsme si vzít auto, ale raději jsem mlčel“ zažulím se na něj a zmáčknu tlačítko na přechodě.
„No a pak by nás odtamať odvezla víla kmotřička, že?“ Vypláznul na mně jazyk a kouknul na semafor.
Pohlédl jsem na něj koutkem oka, když v tom se lehce dotkl mé ruky. Trochu mě to udivilo, ale hned jsem vyhledal jeho dlaň a pevně se jí uchopil. Udiveně na mě pohlédl a poté mou ruku pevně stiskl.
„Ještě se stavíme do obchodu, jo?“ propleteme si prsty a jdeme trochu větší oklikou, jelikož Lee chce ještě něco koupit.
„Tak co to bude pánové?“ zeptá se nás s milým úsměvem prodavač.
LeeTeuku začínal vyjmenovávat spoustu věcí a já na něj koukal jak na svatý obrázek.
„Lee, není toho moc?“ pošeptám mu do ucha.
„Ne .. tak akorát“ dal mi letmou pusu na tvář a kdybychom nebyly v obchodě s prodavačem, přivlastnil bych si jeho rty, ale místo toho jsem pomohl pobrat tašky s trošku větším nákupem a vydali jsme se k EunHyukovi.
„No co je?“ zeptal se Teuk do telefonu, když jej nějakým zázrakem vylovil z kapsy.
„Hyuk! Budem tak za chvilku“ řekl trpělivě do telefonu a poté hovor ukončil.
„Ten si taky nedá pokoj“ protočí oči v sloup.
„Vždyť jej znáš, že je někdy netrpělivý“ zažulím se a žďuchnu jej bokem.
„Pozor nebo to rozbijeme“ káravě na mě pohlédne. Raději jsem mlčel a neřekl svou trochu peprnou odpověď.

„No konečně už jste tadyk“ rozrazí EunHyuk dveře a vítá nás s otevřenou náručí „k čemu ty tašky?“ pozvedne pravé obočí a ukáže na naše náruče v kterých neseme různé jídlo a pití.
„Jen maličkosti“ pokrčí Teuk rameny a pro jistotu jej rychle obešel, aby se vyhnul dalším otázkám.
„Tak jo, pojďme tedy dovnitř“ zakoulí Hyuk očima a tlačí mě blíže ke dveřím. Trošku jsem přidal do kroku, abych nezakopl o vlastní nohy a uvnitř domu jsem si zul boty.
„No Ahóój“ žene se ke mně SiWon.
„Ahój“ rád bych jej objal, ale tašky mi to neumožňovali.
„Och, promiň“ vezme polovinu tašek a společně je odneseme do kuchyně.
„Díky“ obejmu jej, když tašky odložíme.
„To už jsem dlouho nezažil“ pěvně si mě přitiskne k sobě.
„Nerušíme vás?“ objeví se ve dveřích LeeTeuku s Kanginem.
„Ne jistě že ne“ pustí mě z objetí a já jej také „jen jsem se vítali.“
„Dobře“ odloží také tašky a Teuk se přivítá se SiWonem a já s Kanginem.
„No to snad ne, já se snažím abychom se zase všichni viděli společně a vy se tadyk schováváte?“ vejde EunHyuk do kuchyně společně s DongHae.
„No .. víš .. my“ nemůžeme se nějak doplnit navzájem.
„Jistě, úplně to chápu“ koukne s pozvednutým obočím na DongHaeho a pak nás a všechny do jednoho vyženou do obýváku mezi ostatní.

Po několika hodinách mluvení a popíjení pití s ostatními, jsme si posedali na prostorné sedačky a pokračovali v mluvení, no tedy spíše v povídání historek.
Asi po třech historkách, jsem si opřel hlavu o ruku a s přivřenýma očima jsem pozoroval LeeTeuk, jak si něco šeptají s Kangin a horlivě tomu oba přikyvují a v tu chvíli, kdy se mu rozzářili oči a věnoval mu letmý polibek na tvář jsem ucítil že mě hlodá červíček s názvem žárlivost.
„Tak co na to říkáš HanGeng?“ vyruší mě z pozorování HeeChul, který sedí vedle mě. Všichni na mě upřou svůj pohled a já si připadám jak pod mikroskopem.
„No nevím, nějak jsem se zamyslel už v půlce, nebo snad na začátku?“ snažím se z toho vykroutit a hlavně abych nevypadal nějak podezřele.
„Ty taky dokážeš udělat člověku radost“ našpulí rty a přivře oči.
„Ale neboj, při další budu dávat pozor jako ve škole“ šibalsky se usměji a rozcuchám mu jeho účes.
„Héj, nech toho“ upravuje si vlasy, které mu trčí na hlavě.
„Tak jo, kdo je teď na řadě?“ poškrábe se na hlavě Kangin
‚Kdybys dával pozor, tak to víš‘ kouknu na něj trochu vražedně, ale ne tak, aby si toho ostatní všimli.
„Kangin, my jsme snad doteď jeli popořadě?“ pozvedne pravé obočí DongHae.
„No .. to já .. víš ..“ těká očima a hraje si s prstýnky.
„Jo jistě, zase jsi usnul“ směje se vedle DongHae EunHyuk.
„Ne neusnul, měl jsem na práci důležitější věci“ koukne na LeeTeuk a pak na mě.
‚Co tím myslíš‘ opět ten červíček žárlivosti se ozve.
Nikdo už na to nereagoval a nechali Kangin, Kangin. Ale mě to prostě nedalo a musel jsem nad tím stále dumat, až jsem myslel že se mi mozek zavaří.

„No nic kluci“, koukne Kangin na hodinky „budu muset už jít domů, mám to totiž docela dost daleko“ pokrčí se smutným výrazem rameny. Většina se taky koukne na hodinky nebo na mobil a taky se začne omlouvat, že buď to mají daleko, nebo že zítra mají nějakou práci či jdou do práce.
„Ale kluci, na co jít domů, když jsem tadyk nachystal pokoje a můžete zde přespat“ kouká na všechny EunHyuk.
Opět začne nehorázná salva výmluv, až to nakonec Hyuk vzdá a řekne jim ať tedy pokud chcou že jdou.

„To jsem tedy zvědavý“ padne na sedačku Hyuk.
„Na co?“ nedá mi to a musím se zeptat.
„Slíbili že další sraz už bude lepší, že si udělají volno a budem si užívat až do ráda. To jsem tedy zvědavý kdy to bude? Až všichni natáhneme krovky?“ ušklíbne se.
Málem jsem se zadusil vodou, kterou jsem pil, když to EunHyuk dořekl, ale měl pravdu, kdy bude další?
„Tak doufám že alespoň vy tu zůstanete déle“
„No …“ koukneme s LeeTeukem na sebe.
„Je mi to jasné“ zašklebí se a poté následovalo trapné dlouhé ticho.
„Ale vždyť víš, že nám stač jen zavolat a hned přijdeme“ snaží se to Lee urovnat.
„OK, toho někdy využiji“ ďábelsky se na nás usměje.
„Ajéje, že já jsem vůbec něco říkal“ směje se Teuk.

„Ale fakt, stavte se někdy“ ujišťuje se ještě ve dveřích.
„Neboj se“ uculíme se na něj a potom vyjdem do černo, černé tmy.
Vložím si ruce do kapes a ani nepromluvím, cítím na sobě od LeeTeuk pohled, ale snažím se to nevnímat.
„HanKyung, něco se stalo?“ zastaví mě.
„Ne nic“ zakroutím hlavou a chci se znovu rozejít, ovšem Teuk mi zatarasí cestu.
„Nehraj to na mě, poznám to, že ti něco je, takže tedy s pravdou ven.“
“Je to jen hloupost, nechci tě tím nijak zatěžovat“ pousměji se.
„Prosím“ pozvedne mi hlavu, a smutně se na mě podívá.
„Dobře, trošku mě rozhodilo to s tím Kangin“ raději se přiznám, aby se pak neurazil.
Uculí se na tím „z toho si nic nedělej.“
„Jak nedělej?“ nějak jsem to nepochopil.
„HanKyung já Tě miluji.“ Koukám na něj s pusou dokořán.
„Nechtěl jsem ti to říct takhle, jenomže nevím co jiného jsem ti měl na to odpověď, a říkat ti nějaké hlouposti by byla blbost a ….“ „Už nemluv“ přeruším jej a políbím.
„Takže to znamená že …“ kouká na mě vyjeveně.
„Pokud myslíš to, zda-li pak tě miluji tak ano, miluji tě už hodně dlouhou dobu.“ Ve světle lampy vidím jak se mu slzy nahromaďují v očích.
„LeeTeuk,“ pevně jej obejmu kolem ramen „neplakej.“
„Když ono to nejde“ zaboří své uplakané oči do mé bundy.
Kolíbám s ním z jedné strany na druhou a při tom mu přejíždím bříšky prstů po zádech.
Stojíme tam takto nerušeně několik minut.
„Ach, HanKyung, vždy jsem si myslel že tuto větu od tebe nikdy neuslyším“ stále pevněji mě objímá.
„A proč ne?“ pozvednu mu hlavu z mého ramene a zakoukám se do jeho uplakaných očích.
„Vím jak jsi byl zhroucen z rozchodu s Iseul, chodil jsi jak tělo bez duše, a přes tu dobu co jsi s ní byl, jsem si uvědomil, že by byla hloupost ti říkat nějaké takové věci, takže jsem si to nechal pro sebe a přál si, abys byl šťastný.“
„Takže tvá láska ke mně už přetrvává tak dlouho?“
„Ano. Rvalo mi srdce, když jsme někam šli a ty jsi začal mluvit o nějaké dívce, kterou jsi potkal a byla pěkná, ani nevíš jakou jsem měl chuť utéct a vykřičet svůj žal, ale něco mi v tom vždy zabránilo.“
„Možná jsem se měl chovat jinak.“
„A jak?“ udiveně na mě pohlédl.
„Po onen rozchodu, jsem nemohl nějakou dobu spát, přál jsem si, aby vedle mě ležela, šeptala mi sladká slůvka. Toto šílenství mě jednoho večera doneslo až do tvého pokoje, chtěl jsem si s tebou o tom promluvit, ale když jsem viděl jak sladce spíš, nechtěl jsem tě budit a místo toho jsem si sedl na okraj postele a sledoval tě, toto jsem poté opakoval další večery“ přiznám se ke svému činu „proto jsem poté chodil jak tělo bez duše, byl jsem trochu nevyspaný a v hlavě jsem měl zmatek, z toho že k tobě náhle začínám něco cítit, a nebylo to jen přátelství.“
„A ty jsi mi to takto tajil? To od tebe nebylo pěkné.“ Políbí mě a já cítím slanost jeho slz v ústech.
„Ty raději pomlč“ usměji se a naše jazyky se propletou ve víru vášně.

Vzrušením se prohýbám a zarývám nehty do LeeTeuk zad.
„Prosím“ uzmu si jeho rty. Čím více jsme dosahovali k vrcholu, tím se nám zrychloval dech a se souhrou jazyků jsme nemohli dýchat.
„Teuk“ vydechnu, když se vyčerpáním svalí na mě.

Ráno se probudím docela pozdě, ale vůbec mi to nevadí, ve své náruči mám LeeTeuk a co víc si přát než být se svým milovaným v jedné posteli.
„Už je čas vstávat“ shrábnu mu pramínky vlasů, které mu padají do tváře. Hluboce se nadechne a poté pomalu otevírá oči.
„Dobré ráno“ usměji se na něj a věnuji mu polibek na čelo.
„Dobré“ usměje se také a trochu více se zachumlá do peřiny.
„Neříkej mi že by jsi ještě spal“ udiveně na něj pohlédnu.
„Hm .. To ne, něco jiného“ šibalsky se usměje.
„A co tedy?“
„Přemýšlej“ povalí mě na záda a bradu si podloží rukama.
„Ale LeeTeuk, to jsme dělali včera“ andílkovsky se usměji.
„To jsem nemyslel ty můj hlupáčku“ věnujeme mi přátelský pohlavek.
„Au, to bolí“ chytnu si pravé líčko, kde jsem dostal lehké pohlazení.
„Promiň, nechtěl jsem“ natáhne se, aby mi zmírnil bolest lehkým políbením, ale já jsem toho využil a v pravý čas otočil hlavu a tím jsem si uzmul jeho rty.
„HanKyung“ vydechne mezi polibky, ale nenechám jej říct něco více, místo toho se na něj převalím a laskám mu každý kousek kůže.
„Tak co by jsi to rád dělal?“ optám se jej mezi polibky.
„Už jsem to zapoměl.“

„Takže jste si vlastně vyznali lásku, kde se náhle stal takový problém, že LeeTeuk vběhl autu pod kola?“ zetal se mě můj psychiatr.
„Nikdy jsme mezi sebou neměli problémy, dokud nepřišla ona,“ díval jsem se do stropu „dokud nepřišla Iseul, měli jsme skvělý život, nic nás netrápilo, všechno bylo baječné, takový vztah byl prostě jedinečný a já byl šťastný že jsem byl s LeeTeuk a ne s někým jiným.“

„Hangeng“ volá už odeschodů Teuk „já si jen někam odskočím, zachvíli budu zpět.“
„Dobře, ale spěchej“ políbím jej mezi dveřmi a pak jej pozoruju jak mizí za rohem ulice.
Posadím sek televizi abych si zkrátil čas na čekání mého milované, ale brzy mě to mrzí a raději si vytáhnu alba s fotkami a vzpomínám na naše začátky.
'LeeTeuk' napadne mě jakmile někdo zazvoní, celý šťastný vyběhnu ke dveřím a jak je otevřu ihned obejmu člověka co stojí mezi nimi.
„Nevěděla jsem že se na mě tak těšíš“ promluví mi v náruči ženský hlas, který mi je nějak povědomý.
„Iseul?!“ podívím se jakmile ji pustím z náručí „co tu chceš?“ dám si ruce v bok.
„Čekal jsi snad někoho jiného?“
„Ano čekal a pokud tě to tam zajímá, čekal jsem na LeeTeuk a ještě stále čekám.“
„Neříkej mi..“ začala se hlasitě smát „on ti vyznal lásku, že je to tak? HanGeng, toto není nc pro tebe, tebe muži nepřitahují“ protáhne se kolem mě a provokativně se otře rukou o můj rozkrok.
„A jak to může vědět? Co když jsem se změnil?“ zabouchnu dveře.
Odfrkne si „a řekni mi, ty mu city opětuješ?“ posadí se na gouč a já si sednu do protějšího křesla.
Pohlédnu do země „ano“ odpovím s úsměvem.
„Nevěřím ti, vždyť my dva patříme k sobě, sám to moc dobře víš“ zvedne se z gauče a míří přímo ke mě.
„Chtěla jsi říct patřily jsme k sobě, dokud jsi mě neodkopla díky někomu jinému“ sledoval jsem co to předemnou nacvičuje.
„To jsem byla ještě hloupá“ posadí se na mě rozročmo.
„A teď už nejsi?“ je mi to proti srsti.
„Už ne, došla jsem k závěru že jen tebe miluji a chci s tebou být napořád“ prohrabávala mi vlasy.
„No přišla jsi pozdě a navíc bych se k tobě už ani nevrátil“ odstrčil jsem její ruku.
„Och chápu“ zavrtěla se mi v klíně.
„Co děláš?“ pozvedl jsem jedno obočí.
„Nic“ rozhlédne se kolem sebe a poté mě políbí.
Odstrčím ji „Být tebou, raději odejdu.“
„Přinuť mě.“
„Bože, nebuď jak malá“ snažím se ji ze sebe nějak dostat.
„Toto jsi mi říkal kdysi často, ale trochu s jiným tónem hlasu.“
„To proto že to i mezi námi bylo jiné.“
„Ale může to být zase stejné“ otírá se svým nosem o můj.
„Nech toho, snažíš se zbytečně“ naklonil jsem se k ní.
„Ne,“ opět si uzme mé rty.
„Ahoj,“ objví se ve dveřích LeeTeuk.
„Ahojky“ odtáhne se od mých rtů Iseul a zářivě se na něj usměje.
Vidím jak se na mě nenávistě podívá a v koutcích se mu zalesknou slzy, které si poté hledají cestičku ven.
„Promiňte za vyrušení“ pohlédne do země a poté vybíhá z vchodových dveří.
„Slez ze mě!“ zakřičím na ní a se žduchnutím sleze „všechno jsi zničila“ mám chuť ji praštit, ale místo toho vyběhnu za LeeTeukem.
„Lee“ „LeeTeuk“ „Oppa“ volal jsem na něj jakkoliv.
„LeeTeuk!“ zvolám, když jej uvidím plakat na patníku. Jakmile mě spatří, zvedne se a dá se předemnou na útěk.
„Prosím stůj, nech si to vyvětlit“ musím zastavit na jedné straně ulice díky provozu.
„A co mi chceš vysvětlovat? Připadám si teď jak nějaká hračka, kterou už nepotřebuješ“ zastaví se uprostřed silnice a slzy se mu kutalí po tváři.
„Ona s tím začala, ten polibek, nechtěl jsem jej, ale nedala se odtrhnout, vždyť víš že jen tebe miluji, ona už je dávno minulost“ sleduji jak se rozhodne. Jen tak tam stojí a auta kolem něj projíždějí.
'Bože, ať se mu nic nestane' modlím se, aby to do něj někdo nenapálil.
„HanKyung?“ pohlédl na mě a mě zamrazilo u srdce.
„Ano?“ s roztřepaným hlasem odpovím a doufám že nebude chtít tadyk tímto náš vztah ukončit.
Zašátrá v kapse a vytáhne malou krabičkou.
„Vezmeš si mě?“ maličko se usměje a krabičku otebře. Vidím jak se ve slunečním světle leskne a já nemohu dýchat.
„Ano!“ vykřiknu a on se za mnou rozeběhne radostí. Zavřu oči radostí, slyším jen pískot gum a „Panebože!“
'Prosím, ať to není LeeTeuk' bojím se oči otevřít.
„Stalo se mu něco?“ šuškají si lidé kolem mě a mě to nedá a oči otevřu s nadějí koukám kolem sebe a hledám svou milovanou tvář, kterou poté najdu ležet před autem.
„Oppa“ vykřiknu a rozeběhnu se k němu.
„HanKyung?“ usměje se na mě a snaží se posadit.
„Nevyčerpávej se“ vemu jej do náruče.
„Děkuji za vše. Jsem rád že jsi tu byl těch několik měsíců jen pro mě“ vloží mi krabičku do ruky.
„LeeTeuk prosím neopouštěj mě“ držím jej v náručí a mé slzy dopadají na jeho tvář.
„Promiň nechtěl jsem aby se tohle stalo“ lehce se usmál.
„LeeTeuk nesmíš mě tu nechat samotného“ brečím jak želva a shrnuju mu vlasy z čela.
„Neboj, nikdy tadyk nebudeš sám“ setře mi slzu a políbí mě na rty „vždy budu s tebou“ naposledy mi hluboce koukne do očí a poté je zavře.
„LeeTeuk, ne, neodcházej. Slyšíš, v dáli už jsou slyšet sirény, vydrž to!“ třepu s ním a slzy mi tečou proudem, ale nic, už žádná známka života.
„Lee“ šeptnu „miluji Tě“ kolébám s ním.

Pohlédnu se slzami na doktora „je to moje vina, kdybych nenechal Iseul mě políbit, mohl..“ rozbrečel jsem se „mohl tu ještě se mnou být“ kutálely se mi slzy po tváři.
„HanKyung, není to vaše chyba“ snažil se mě uklidnit.
„Je, já věděl že LeeTeuk je jiný než ostatní, ale toto je má chyba, on se díky mě rozeběhl přes cestu, někdy si říkám, kéžby se rozhlédl, jindy, měl jsem tobýt já, kdo měl být pod koly toho auta“ dotýkal jsem se zlehla prstýnku, který mi dal.

„Už nemusíte chodit na další sezení..“ zněla mi slova doktora stále v hlavě, když jsem jel domů autem „skuste se na to podívat z jiného pohledu.“
Musel jsem se nad tím pousmát „máte pravdu, už ten jiný pohled mám“ setřel jsem si slzu z tváře.
„Teď už navždy budeme spolu“ pošeptal jsem do prázdného auta, sešlápl plyn až na podlahu, pustil volant a zavřel oči.
„Už nedokážu milovat!“ zakřičel jsem na doktora.
„Nedokážu“ dotkl jsem se prstenu a poté jsem ucítil jen náraz a před očima se mi odehrály nejlepší časy mého života.

'Dne 1.7 ve 21 hodin a 48 minut večer se stala nehoda při které zahynul mladý muž ve věku 26 let. Podle autotechniků, nejspíš nezvládl v tak velké rychlosti řízení a stratil kontrolu nad motorovým vozidlem.' Přečetl si psychiatr ranní noviny a pohlédl na fotku, která byla vytisknutá vedle článku.
„HanKyung“ pošeptal „doufám, že jste spolu šťastní“ pohlédl na nebe a usurk si kávy, kterou svíral v levé ruce.

ach bože!!!
já nemám ani slov, je to nádherné, dojemné a ten smutně šťastný konec ach~!!!

Krásné... A kruté.... Ten konec byl geniálni sem z toho roklepaná Doopravdy užasný

Jsem ráda že vám to líbilo A děkuji za tak pěkné komenty, ony vždy tak potěší ..

Krásná myšlenka a moc se mi líbilo to prostřídání děje a těch vzpomínek a u konce jsem si trochu pobrečela
Moc se mi to líbilo

krásné... vážně sem hltala jedno slovíčko za druhým... fakt supr pojetí, mooc se mi to líbilo

hezky moooc se mi to líbilo teda az na to auto ale moc krasný

Jak jsem řekla, jsem ráda že se líbilo měla jsem sice trošku obavy, aby to nebylo trochu chaotické, když se tam tak střídal děj ale jak jsem si myslela byly zbytečné .. a moc se omlouvám za ten smutný konec, ale nějak mě to k němu vedlo ..

chaotické to bylo možná trošku na začátku, když sem nevěděla o co jde, ale je to úžasné ^^
a ten konec je doopravdy geniální...navíc smutnej, takže je to můj šálek čaje
napíšeš ještě něco viď? :D:D:D:D

Katty napsal:chaotické to bylo možná trošku na začátku, když sem nevěděla o co jde, ale je to úžasné ^^
a ten konec je doopravdy geniální...navíc smutnej, takže je to můj šálek čaje
napíšeš ještě něco viď? :D:D:D:D

Och, ještě jednou děkuju ^_^
Opravdu? ty je máš ráda? já jak kdy, ale jsou skvělý ..
No zrovna teď nemám nic rozepsaného, a přemýšlím nad nějakým dobrým tématem .. ale jinak jo, určitě něco napíšu, i když to asi bude trošku na dýle ^^ xD

Nessi napsal:

Katty napsal:chaotické to bylo možná trošku na začátku, když sem nevěděla o co jde, ale je to úžasné ^^
a ten konec je doopravdy geniální...navíc smutnej, takže je to můj šálek čaje
napíšeš ještě něco viď? :D:D:D:D

Och, ještě jednou děkuju ^_^
Opravdu? ty je máš ráda? já jak kdy, ale jsou skvělý ..
No zrovna teď nemám nic rozepsaného, a přemýšlím nad nějakým dobrým tématem .. ale jinak jo, určitě něco napíšu, i když to asi bude trošku na dýle ^^ xD

kdyby jenom ráda :D já je přímo miluju ^^
tak se budu těšit, až zase něco napíšeš ^^

krásný příběh... sice smutný, ae tu mi to nevadilo... přímo to tam zapadlo... a zajímavý pár ^^ určitě se budu těšit na něco dalšího...

ty mě teda dokážeš rozbrečet :-) bylo to krásné ....uplně sem si to živě předstawila xD omg teď tady bulím jak želva