[NEDOKONČENÁ|★] Cesta za slávou

Prolog

Už je to tu zase. Bílé stěny, bílá okna, železné zábradlí, naleštěná podlaha… KDE TO SAKRA JSEM??
Procházím chodbami firmy sem a tam, ale nemám absolutně žádné povědomí o tom, kde bych mohl být. Respektive, kam vlastně mám jít. Snad brzo narazím na sekretariát, odkud mě už k ředitelství dovedou, nicméně zatím tu jen tak bloudím, sám tiše a nepovšimnut.

„Dále,“ ozvalo se z druhé strany místnosti. Mladá asistentka v kostýmku a na podpatcích vešla a uvedla hosta, tedy mně, ale to jsem se už řítil do dveří taky.
„Tak jsme vás našli,“ pochechtával se ředitel. Jen jsem se omluvně uculil, jak bylo mým zvykem, a přijal nabízenou židli.
„Pane řediteli-“
„Nic neříkejte, nic neříkejte. Mám pro vás připraných pár aktivit. Od příštího týdne začnete chodit do jazykové školy. Pak semka k nám na tréninky a hodiny zpěvu. Důležitý je, abychom to všechno vypilovali v co nejkratší době… Tak čtyři-pět měsíců, co myslíte? To zvládnete, ne- “ Nebyla to otázka, kdyby byla, nechal by mne odpovědět. Spíš výhružné doporučení, hádám.
„Tady máte všechny podrobnosti,“strkal mi do ruky papír, co před chvílí odložil na konferenčním stolku,“ můžete mně kdykoliv kontaktovat,“myslel jeho sekretářku,“ tak hodně štěstí Hyukjae-sshi,“ zářivě se na mně usmál – skoro americký úsměv, řekl bych – a už mě vystrkoval ze dveří. Aniž bych si to uvědomil, stál jsem zase v sekretariátu té mladičké dívenky. Zpocené ruce jsem si otřel do kalhot, věnoval dívčině srdečný úsměv a s hlubokým nádechem vyrazil.

Protože je zrovna konec jara, panuje venku překrásné teplíčko a osvěžující větřík vane ze všech stran… – omyl, je tu děsné horko a já se potím jako prase. Ihned jsem zalezl do klimatizovaného obchůdku, takového toho nonstop, jakých je po celé Koreji stovky, a netrpělivě jsem si uvolnil kravatu. Rozhlédl jsem se a zamířil k chladicímu boxu. Neměl jsem ani tak žízeň, jako roupy otevřít box a nechat se studeným vzduchem ochladit. Nicméně teplo neteplo, slušné chování vás dostihne všude a po chvíli bezděčného zírání do boxu na pet lahve s nápisy, které mi nic neříkaly, jsem si jednu vybral a doufal, že to nebude žádný hnus. Chvíli jsem pak ještě v krámě okouněl, než jsem zaplatil, a vydal se dlážděnou ulicí příjemně zastíněnou stromky k nádraží.

Ve skutečnosti jde o to, že chci být zpěvákem. Přijel jsem z Kanady, dostavil se na konkurz, byl vybrán a teď podstupuji výcvik. Alespoň tak tomu můj kámoš Jay říká. Poznali jsme se přes internet, když jsem si v Kanadě hledal korejské kamarády, ale porozuměli jsme si natolik, že následující léto (a pak všechny ostatní) jsme trávili spolu buď u nás v Kanadě, kam se vždycky s radostí hrnul, nebo tady v Koreji, kam jsem se hrnul zase já. A teď u něj dočasně bydlím. Když říkám dočasně, myslím dočasně, odstěhuju se hned, jak s manželkou vyžením byt, dřív to nemám v plánu. Sranda, ale i tak mám pocit, že bude trvat dlouho, než budu schopný pořídit si vlastní bydlení. Vždyť zatím sotva zvládám místní jazyk.

Jen co jsem došel na nádraží, zahlédl jsem Jaye nabalovat nějaké „žhavé dvacítky“, ty se ale zcela evidentně nechytly a s jistým pochybným gestem odplouvaly pryč.
„Ty seš ale vůl,“ smál jsem se mu už z dálky. Vrhl po mně moc škaredý pohled, až mě z něho zabolelo u srdíčka. Na oplátku jsem ho praštil do ramene.
„Jak to šlo?“
„Dostal jsem nějaký pokyny,“ podal jsem mu svůj papír.“
„Hm… pokyny? Máš totálně nabitej tejden… A ani nebudem mít čas jít zachlastat…“
„Co? Ukaž mi to, prosím tě…“ vytrhl jsem mu papír z ruky. Měl pravdu. Od pondělí do neděle nabitý program. Ráno od osmi jazykovka, od půl čtvrté trénink nebo hodina zpěvu. V sobotu místo školy konverzace a v neděli etika. Zamračil jsem se do papíru, vzápětí mě ale napadlo, že bavit jsem se do Koreje přece nepřišel.
„Ale začíná to až od příštího týdne, takže ještě můžem něco podniknout,“ hodil jsem po Jayovi očkem.
„Co blbneš? Píšou tady,“ názorně mi ukázal inkriminovaný řádek,“ že začínáš od zítřka. Vidíš?“
„Ne, to se mi nezdá, ten ředitel říkal-„
„Radši tam zavoláme, až dojedem dom, okay?“
Můj kámoš se sice občas/často chová jako pěkný pako, ale je to ten nejstarostlivější a nejzodpovědnější chlapík na světě, když na to přijde. Vděčně jsem se na něj usmál. Pak se nám oběma nějak podařilo vrtkavě se usadit na Jayově kole, já šlapal, on řídil, a s větrem ve vlasech jsme se hnali k domovu.

Jak se dalo čekat. Telefon zvedla asistentka a potvrdila, že program započíná zítřkem. Poděkoval jsem úslužnou nacvičenou frází a zavěsil. S Jayem jsme se už cestou rozhodli, že zajdem na pořádné jídlo a pak na pořádné pití, takže teď se už jen čekalo na mne. Sbohem prázdniny.

Líbí se mi to Zamlouvá se mi tvůj styl psaní Moc hezky se to čte Už se těším na pokračování

Lalala☆mola~ napsal:Líbí se mi to Zamlouvá se mi tvůj styl psaní Moc hezky se to čte Už se těším na pokračování

Děkujůůů! :-) Jsem moc ráda, že se ti to líbí :D Brzo přidám další kapitolu
A název jsem už pravila, omlouvám se :D

agoni7 napsal:

Děkujůůů! :-) Jsem moc ráda, že se ti to líbí :D Brzo přidám další kapitolu
A název jsem už pravila, omlouvám se :D

Není zač ^^~ .. jinak Hyuk s kravatou jooooo
Hehe, to je dobrý ^^ tím se netrap :P každý občas zapomene :3

vau tak tohle je nádherně napsaný a ten ředitel je evidetně velmi milý co? XD prey všude fouká větříček jen já sem zpocený jak prase XD to je takovééé milé ae píšeš nádherně těším se na další díl a jak to bude zvládat když už ted má plně nabitý týden jaký pak osud mu připravíš? je to krááása těším se na další

Jsem na tebe pysna Honey

Kapitola 1.

Na hodiny korejštiny jsem dostal osobního učitele. Je to takovej děsně milej chlapík, a navíc trpělivej, což se v mém případě vážně hodí. Mám ho i na sobotní konverzaci a občas mne doprovází na nedělní výuku etiky s profesorem Kimem. Mám ale pocit, že se chodí jen najíst, protože profesor Kim razí heslo, že musím umět správně jíst správné jídlo, aby ze mě byl správný Korejec, proto výuku vždycky zakončíme (pokud to zrovna není hlavním tématem dne) u hostiny v restauraci (kterou platí firma, kekeke).

Tihle dva, Teugie hyung a Kim Heechul-sshi, jsou moji neoblíbenější učitelé. Nebo alespoň po mně nechtějí, abych se udřel k smrti. Jo! Vážně nesnáším tréninky, pokaždé máme jiného trenéra, takže nějaká šance na bližší vztah (byť by šlo jen o zapamatování si jmen) je nulová, ale dávají nám tolik zabrat… všechno, co při hodinách korejštiny a etiky sním, musím zase odpoledne v tělocvičně vypotit. Hodiny zpěvu jsou potom o něco lepší. Jsme tam čtyři kluci přibližně stejného věku. Všichni to jsou rodilý Korejci, ne jako já, přistěhovalec, ale chovají se ke mně moc hezky. Se vším mi pomáhají. I když někdy trochu spíš jako bych byl mentální než cizinec…

Každopádně teď, když Jay odjel na začátku prázdnin za prarodiči, čemuž se prostě nemohl vyhnout, zůstal jsem v jeho kamrlíku úplně sám. Samozřejmě mí korejští spolu-učni mně nenechali samotného napospas osudu a každý večer po splnění rozpisu někam jdeme. Třeba na jídlo (jak jinak) anebo zakopat si na hřiště, taky často chodíváme do heren, balit holky (což není zrovna moje parketa, protože vykváknout něco smysluplnýho před Korejkama ….) nebo jednoduše jen couráme po městě při svitu pouličních lamp a neonových nápisů a užíváme si chvíle anonymity. Tak tomu říká Donghae a Shindong. Že prý již brzy bude každej z nás slavnej a do davu už rozhodně nezapadnem…

Dneska jsme se měli sejít kolem šesté. Plán byl jednoduchý, půjdeme já, Shindong a Kyuhyun k Donghaemu domu, objednáme si pizzu a celý večer budeme hrát gamesky.

S notebookem pod paží jsem se už blížil k zastávce, kde Kyuhyun čekal, aby mě odvedl naproti do bytu našeho kámoše.

Zmínil jsem se o tom, jak pohledný Kyuhyun je? Ale trochu pruďas, občas mám vážně chuť mu něco provést.

„Čáu!“ zvolal můj doprovod a já mu na oplátku zamával.

„Všichni už jsou nahoře, Shindong rozbíhává tu svojí kraksnu a Donghae objednával pizzu, když jsem odcházel… chceš s tím pomoct?“

„Jo, rád bych,“ strčil jsem mu do rukou batoh - batoh těžší než noťásek, a usmál jsem se. Kyu tiše zasyčel, hodil si tu mojí věc na záda a už z kapes u kalhot vytahoval klíče, aby odemknul a pustil nás dovnitř.

Donghaeho byt byl v podstatě takový, jaký jsem očekával. VELMI roztomile zařízený, majitel se zkrátka nezapře… Kyu mne hned vedl do pokoje, kde u velkého stolu byly rozmístěny čtyři laptopy. Sám si neprodleně sedl za ty dva své, načež další dva kluci následovali jeho příkladu a za hlasitého povzbuzování čekali, až si svůj počítač připravím já.


„Tak co budem hrát?“ zeptal jsem se docela vážně.

„Děláš si srandu?“ odpověděl mi zase docela vážně Kyuhyun. Trochu mi ten jeho smrtelný pohled vzal vítr z plachet, takže jsem se nezmohl na nic jiného, než pouhé zavrtění hlavy, okamžitě jsem však začal kývat.

„Hrajeme StarCraft…“ řekl mi prostě. Tuhle hru jsem znal, párkrát hrál, ale nic víc. Že se to bude hrát celou noc, to jsem si představit nedokázal.

V půl jedenácté, po tom, co jsme spořádali tři pizzy (jednu mexickou a dvě šunkový se sýrem) a pět piv, jsem prohlásil, že dál už to hrát nebudu. Vzhledem k mému skóre ani nikdo neprotestoval, naopak Shindong sejvnul levl , chvilinku se prohrabával ve své tažce a pak mi podal cédéčko.

„Hm, erotická adventůůra….“ Protáhl jsem.

„Bude se ti líbit,“ mrknul na mně Shindong a vzápětí jsem zachytil i šibalské ušklíbnutí z mé pravice, patřilo Donghaemu.

Vážně jsem tu věc spustil. A chvíli i hrál. Nakonec jsem však usoudil, že je to ještě větší blbost, než kreslený pedoporno. Na který jsem se nikdy nedíval.

„Jsem trochu unavenej…“ poznamenal jsem a na důkaz svých slov se s hlasitým zívnutím protáhnul.

„Chceš se natáhnout?“ zeptal se Donghae a ukázal na čtyři nízké matrace (futony) rozložené v druhém pokoji, do nějž jsme díky otevřeným velkým dveřím z našeho pokoje viděli.

„Jooo, to by bylo bezva,“ s povděkem jsem se zakřenil, zaklapl noťas a během dvou minut se už rozvaloval v peřinách.

***

Probudil jsem se možná za hodinu nebo dvě. Z vedlejšího pokoje jsem ještě pořád slyšel klikání myší a cvakání kláves, na svém boku jsem- Na svém boku jsem cítil ruku! Okamžitě jsem se natočil, abych zjistil, že vedle mě spí Kyuhyun s jednou rukou pod hlavou a druhou na mém pasu, svým obličejem tak zatraceně blízko mého… Chtěl jsem se otočit zpět a odtáhnout se, ale jeho tiché zasténání mě zastavilo. Vzhlédl jsem zpět k němu.

Pokoj osvětlovala malá lampička v rohu a házela do místnosti tmavé stíny všelijakých tvarů.

Pořád spal, klidně oddechoval.

Zatímco jsem si ho tak prohlížel, jeho ruka mimoděk sjela níž z mého boku. Jeho oči se otevřely, vzápětí je zase přivřel a náhle – nebylo to tak náhle, moc dobře jsem viděl a cítil, jak se ke mně přiblížil (i mně si přitáhnul) a přitiskl svá ústa na má. Jen kratičce, jako by to byl omyl. Maličko se odtáhnul, tak abych poznal úsměv z jeho rtů, a pak se otočil celý. Nechal mě ležet vedle sebe, políbeného, bez jediného dechu a samolibě se otočil… !!

Celý křečovitý jsem se ani nedovedl pohnout, natož ještě usnout. Ležel jsem tam, přemýšlel, co to Kyuhyun udělal, proč to udělal, a jak moc ve mně rostlo nutkání obrátit ho nazpátek, když v tom zvuky z vedlejšího pokoje utichly, a po chvíli i světla zhasla.

Donghae a Shindong jdou spát, problesklo mi hlavou. V tu ránu jsem pevně přitiskl víčka, semkl rty a předstíral spánek. Donghae si lehl na mou stranu a Shin, který ještě zhasínal, se jal utiskovat Kyuhyuna.

Když se po pokoji rozlila tma, ulevilo se mi. Neslyšně jsem si oddechl a maličko se uculil. Převalil jsem se na bok a zavřel oči. Jen jsem čekal, až konečně zaberu.


[Ahoj! Píšu později, než jsem si myslela. Nakonec to psaní nebylo tak lehké. Vlastně ani nevím, jak se mi podařilo předešlou část (kterou jsem přejmenovala na Prolog) napsat.
Tahle část - 1. kapitola - nás uvádí trochu dál do příběhu. Během psaní jsem se dostala až někam, kde jsem vlastně neměla být (opět), ale nějak se mi to líbí. Hehe. Co říkáte na Hyuka a Kyua? Už brzo se chystám na jejich... erhmm :D
Další věc, dialogy! Můj hrdina pořád jen mele, a mele.. ale sám pro sebe, že?
Hm... prosím! Jsem připravena na vaši plnou dávku kritiky, proto mě nešetřte! Všechno si vemu k srdci a pokusím se příští kapitolu udělat lepší! Ale zase... ne že budete moc zlí...:D
Oka, oka, to je konec mé "autorské poznámky". Mějte se krásné a doufám, že se vám nová kapitola líbila. A komentujte! ^^ ]

Píšeš skvěle! Erotická adventura mě dostala
Už se těším na pokračování

to kluky víc bavilo to craft něco něž erotická adventura??? XD co to je za lidi? XD néé je to dobrá spíš až moc děkuju že si tam zakomponovala i tu mou část tohle je lepší než to co sem četla poprvé je to moc pěkně píšeš úžasně a to s tou anonymitou a s tím nepolébeným to bylo tak hezky napsáno u té postele sem ani nedýchala málem mě to stálo život ae nevadi je ot krása pro kterou se dá i umřít jen tak dál pokračuj v psaní kdyby něco ozvi se

9pitris napsal:to kluky víc bavilo to craft něco něž erotická adventura??? XD co to je za lidi? XD néé je to dobrá spíš až moc děkuju že si tam zakomponovala i tu mou část tohle je lepší než to co sem četla poprvé je to moc pěkně píšeš úžasně a to s tou anonymitou a s tím nepolébeným to bylo tak hezky napsáno u té postele sem ani nedýchala málem mě to stálo život ae nevadi je ot krása pro kterou se dá i umřít jen tak dál pokračuj v psaní kdyby něco ozvi se

Děkujůůů Blešííí! Bez tvojí pomoci bych to nedopsala! A brzo tě čeká další díl, muhehehe...:D Komawo!

...k té erotické hře... copak neznáš Kyuhyuna,huhuhu? :D Ok, příště nechám projevit jeho smysl pro perverznost :D

Děkujůůů Blešííí! Bez tvojí pomoci bych to nedopsala! A brzo tě čeká další díl, muhehehe...:D Komawo!

...k té erotické hře... copak neznáš Kyuhyuna,huhuhu? :D Ok, příště nechám projevit jeho smysl pro perverznost :D[/quote]

v tom případě se těším etě víc sem zvědavá na to jak to zakomponuješ do dalšího dílu sem nadmíru zvědavá a spokojená musim se přestat koukat na yaoi moje fantazie je pak hrozná XD hele ae já ti ani nijak moc nepomohla jen s tou jednou větou nwm co to mu řikáš za pomoc ae i tak ti mockrát děkuju a těším se na další díl holka : )

Kapitola 2.

Musel jsem chytit nějakou chřipku. Už od večera mi nebylo dobře a ráno jsem potom ani vstát z postele nedokázal. Zavolal jsem to klukům, aby věděli, co se mnou je, proč nepřijdu, a pak taky Teugie hyungovi. Ten slíbil, že to dá všem učitelům vědět, ať se o to nebojím.

Ještě večer u mě zazvonil Donghae. Nesl mi tašku plnou zaručených korejských léků, pak nějaké bylinky, kdyby zaručené léky nezabraly, a ovoce. Změřil mi teplotu, uvařil čaj, podal léky, zabalil do dvou dek, a zatímco jsem ho držel za ruku, mne nechal usnout. Když jsem se probudil, Donghae ani jeho ruka tady už nebyli.

Vedle mě na polštáři ležel vlhký kapesník – asi obklad od Donghaeho, musel mi během spánku spadnout z čela.

Druhý den mi bylo ale ještě hůř, všechno mně bolelo – snad i to, o čem jsem ani netušil, že mám, a horečka neustupovala. Hlava se mi tak šíleně motala, že jít si pro prášky do kuchyně bylo nemyslitelné. Jsem si jistý, že bych hned po pár krocích zkolaboval.

Myslel jsem si, že právě teď už můžu zemřít. A taky že jo. Propadl jsem se do černočerné tmy plné bolestného převalování a zimnice.

Z umírání mě vytrhl až čísi hlas. „Hyukie! Hyukie! Probuď se!“ volal.

Otevřel jsem oči do přítmí a zahlédl povědomý obličej, ale i kdybych se snažil sebevíc, v tohle stavu jsem ho nedokázal správně přiřadit.

Muž ze mě strhl obě deky a spíše než „pomohl mi na nohy“, mne vzal do náruče a odnesl do koupelny. Tam mě vysvlékl i ze zpoceného pyžama a přidržujíc mě postavil pod sprchu a pustil vodu. Tak zatraceně ledovou! Uvnitř jsem křičel, ale s myslí stále zastřenou horečkou jsem se zmohl jen na slabý stén. Musel jsem to vydržet. Ale trvalo to snad věčnost. Až po dlouhé době se proud z kohoutku konečně zastavil, mé tělo spadlo zpět do náruče muže (a věřte mi, že mě v tu chvíli vůbec nenapadlo zajímat se kdo to je, nebo se cítit ohroženě) a on mě zamotal do velké osušky.

Další detaily se mi už jen sotva vybavují, nakonec jsem ale skončil zase v posteli pod peřinou a s cizincovým horkým dechem na mém zátylku.

***

Do pokoje přišel Kyuhyun s čajem s platíčkem prášků v ruce.

„Co tady děláš?!“ vyhrkl jsem s dosud napůl přilepenýma očima.

„Co se tak ptáš? Jsem tu už od včerejší noci, to si nepamatuješ?“ odpověděl mi prázdně, bez jakýchkoliv emocí v hlase.

Na to jsem už nic neřekl, poslušně jsem spolkl nabízené pilulky a vyprázdnil hrnek s vlažným čajem.

„Pojď se najíst,“ řekl mi, „Donghae sice přinesl léky, ale nenakrmil tě, co?“ ušklíbl se.

Najednou mi to blýsklo hlavou, „a kdes vzal klíče?“

„No od Donghaeho přece!“

Nechápavě jsem se na něj podíval. Jeho nazlobený pohled zmizel a on s povzdechem začal vysvětlovat: „Donghae tu u tebe byl, ne? Vzal si náhradní klíče, aby tě mohl znova navštívit, protože tušil, že ti bude takhle blbě… ale nemohl přijít, takže to hodil na mne.“

Chtěl jsem namítnout něco o tom, že rozhodně nepotřebuju ošetřovatelku, ale než jsem stačil vypustit slovo z pusy, chytl mou ruku a vedl nás do kuchyně.

Jakmile můj žaludek spatřil stůl plný jídla, hlasitě poskočil radostí.

„Na, jez,“ podal mi lžíci a hůlky, sám si sedl naproti mně.

Velice civilizovaně jsem se začal cpát rýží, boule za ušima se mi dělaly – doslova, kousky rýže mi padali z pusy…

„Ty seš teda čuně,“ uchechtl se Kyuhyun, s plnou pusou jsem se na něj kouknul. Myslím, že zrovna v této chvíli mě něco pořádně dopálilo.

„Hej ty!“ polkl jsem, „a proč jsi mně vlastně políbil?!“ vykřikl jsem. Kyuhyunův úsměv se rázem ztratil.

„Asi jsem si tě v rozespalosti s někým spletl…“ odtušil.

„Hahaha, tak to je dobrý,“ zasmál jsem se a pro jistotu se dál ládoval. Moje srdce se však na chvíli zastavilo a trvalo, než se opět pomalu dostávalo do chodu. Tak smutno se mi z toho udělalo, a já sám nevím proč. Snad proto, že „být odmítnutý“ je prostě jen nějaký lidský spouštěč negativních pocitů, nezáleží na okolnostech a lidech, zkrátka po naší osobě nikdo netouží a to nás dělá nešťastnými… ne?

Dál už jsme se o ničem nebavili. Kyuhyun sklidil nádobí, uvařil mi další konvici zázvorového čaje, a pak odešel. Věnoval mi jen jeden polibek na čelo. „Brzo se uzdrav,“ řekl. Zabouchnul a klíče nechal v zámku.

Do konce týdně už nikdo nepřišel. Donghae volal, jestli už je mi lépe, že prý to Kyuhyun říkal. Potvrdil jsem mu to a ujistil ho, že chodit nemusí.

V sobotu jsem se šel dokonce trochu provětrat na čerstvý Soulský vzduch a dokoupil pár instantních polívek (které se těm našim vůbec nemůžou rovnat!). Neděli jsem strávil hraním her a koukáním na korejské telenovely. Večer jsem pak volal domů do Kanady a Jayovi. Rodičům ani Jayovi jsem nepověděl o mé chřipce, jen jsem všechny ujišťoval, že se mám dobře a že mi chybějí. Mamka se rozplakala, když jsem řekl, že jí miluju a tak si mně vzal k telefonu táta. Bylo mi to trochu líto, nechci, aby plakala.

Oba telefonáty mě potěšily. Slyšet mámu s tátou mi dodalo další sílu bojovat, a rozpustilý Jay otrávený z pobytu u příbuzných mě po posledních neveselých dnech donutil pořádně se zasmát. Chu~

[Autorská poznámka: Tak! Tenhle díl jsem měla poměrně brzo, ale dlouho jsem si to pročítala, protože si jím nejsem moc jistá. Nakonec se v něm ale nic neděje, co? Tak se těším, až to bude konečně nějak ostřejší! :D Zítra mi končí poslední volný den, pokusím se proto napsat další díl. Líbí se vám povídka? Moc komentářů tady není... T_T Lol, vážně chci to HaeHyuk... Musím si pospíšit, zajímá mě, jak to skončí :D Fůůů, vždy se tady tak vykecávám...:D Bye bye ]

kvoje připomínky a komentáře nebo vykecávání jak tomu řikáš já zbožnuju nwm proč ae vždycky se u toho směju XD úžasné píšeš krásně sem zvědavá na tu střejší část páč v tvém pojetí to bude vážně něco