[DOKONČENÁ|☆] Bože, za co?

Uhn, další povídka z mé malé sbírky... u mě na blogu byla zveřejněná jako povídka na přání, no... myslím, že je celkem povedená :D

Fandom: Super Junior
Pár: Eunhyuk/Donghae
Varování: 15+

Vše se odehrálo, jako ve zpomaleném filmu, v jednu se všichni smáli, nikdo netušil, že už za pár vteřin…
"Donghae, pozor!"
Skřípaní brzd, zděšené výkřiky, prudký náraz…tma…
"Hyuku!" Donghae přiběhl k bezvládnému tělu, které leželo uprostřed silnice v kaluži krve.
"Hyuku…no, tak…Hyukkie!" klečel nad ním, v očích hysterie. Bál se ho dotknout…
"Sakra, Teuku volej sanitku, rychle!" vykřikl Heechul a přiklekl si k Haemu. Na rozdíl od něj, Hee okamžitě nahmatal jeho tep. Oddechl si, když zjistil, že je pořád naživu. Sanitka byla na místě za několik málo minut, stejně tak policie…
*
Píp-píp-píp…
Seděl na židli a pozoroval mladíka ležícího na posteli. Hlavu měl obvázanou, stejně tak i hrudník, ruku v sádře…
"Je to moje vina." Zašeptal zničeně.
"To není pravda." Ozval se od dveří hlas jejich leadera. Leeteuk přešel k židli a chytil Haeho za rameno.
"Není to tvoje vina." Podíval se mu zpříma do očí.
"Kdybych dával pozor, nemusel by mě zachraňovat, kdybych dával pozor, neumíral by mi před očima…" po tváři mu začaly stékat pramínky slz. Leeteuk se zamračil.
"Co to prosím tě povídáš? Eunhyuk neumírá, bude v pořádku! A nikdo nemohl vědět, že se to auto vyřítí ze zatáčky. Nikdo." Podíval se na Eunhyuk a smutně se usmál. "Bude v pořádku." Zašeptal…
*
Tlumené hlasy, jakoby přicházeli z dálky, byly pořád zřetelnější. Měl pocit, že je zná… Ne…určitě je znal.
"Co se stalo?" promluvil chraplavým hlasem. Hlasy kolem okamžitě ztichly.
"H..Hyukkie?" někdo váhavě vyslovil jeho jméno. Pomalu otevřel oči. Všude byla tma… děsivá tma.
"Co se stalo?" zopakoval svou otázku.
"Srazilo tě auto." Slyšel říkat Leeteuka.
"Aha…jak dlouho jsem byl mimo? Co Donghae? Je v pořádku? Nestalo se mu nic? A proč je tady taková tma?" zasypal je otázkami.
"Byl si mimo asi dva týdny a…tma? Tady ale není…" Leeteuk se zasekl v půli věty, ne, to nemůže…
"Eunhyuku? Ty…vidíš nás?" zeptal se opatrně. Kluci se na něj nechápavě podívali. Když jim došlo, co tím Leeteuk myslel, zděšeně se otočili na Eunhyuka. Eunhyuk pár krát zamrkal.
"Já…nevidím nic. Proč nerozsvítíte?"
Kluci si vyměnili bolestné pohledy. Donghaemu se do očí tlačily slzy…
"Je to moje vina…" zašeptal zničeně a vyběhl z pokoje.
"Hae!" křikl za ním marně Sungmin.
"Běž za ním, Minnie." Zašeptal Leeteuk, oslovený chlapec přikývl a vyběhl ze dveří. Leeteuk se otočil na Eunhyuka, naznačil ostatním, aby je nechali o samotě. I když nebyli moc nadšení, poslechli ho a pokoj se pomalu vyprázdnil. Zůstal zde jen Leeteuk s Hyukem. V místnosti bylo tíživé ticho přerušované jedině neustálým pípáním přístrojů. Světlovlasý muž se zhluboka nadechl. Nebyl si jistý, zda to Hyukovi dokáže říct. Ale musel. Lhát nemělo cenu.
"Hyukkie." Zašeptal tichounce. Eunyhuk se instinktivně otočil za hlasem.
"Teuku, co… co se tady děje? Proč je tady taková tma? Co se stalo Haemu?" byl zmatený. Nelíbilo se mu, že neví, co se děje. Leeteuk jej chytil za ruku a pevně ji stiskl, zavřel oči, poté je hned otevřel. I když nerad, musel mu říct pravdu. A to taky udělal.
"C…cože?" vyjekl Hyuk, hlas se mu mírně zadřel. Modlil se, aby se jen přeslechl. Aby mu teď Leeteuk řekl, že je to jen nějaký vtip - teď rozsvítí a řekne, že jej chtěl jen vyděsit. Musí! Tohle přece nemůže být pravda!
"Doktor říkal, že to nemusí být trvalé, že je velká šance, že se ti časem zrak vrátí…" snažil se ho upokojit Leeteuk.
"Kdy?" vydechl mladší z mužů.
"Nevím. Zítra, za týden…může to trvat měsíce…" nechtěl mu to říkat, ale věděl, že by to stejně zjistil. Eunyhuk nasadil bolestnou grimasu.
"Ne…ne…" bylo mu do pláče. Tohle byl zlý sen. Jen hloupá noční můra!
"Hyukkie…"
"Nech mě samotného…" zašeptal Eunhyuk. Starší muž na něj pohlédl s bolestí v očích. Natáhl k němu ruku a pohladil ho po tváři, poté beze slova odešel…
*
Tiše otevřel dveře pokoje a vešel dovnitř. Podíval se na kluka sedícího na posteli. Na uších měl sluchátka, oči otevřené, jeho pohled byl ale prázdný. Sedl si na kraj postele, Hyuk sebou mírně cuknul a vytáhl si sluchátka z uší.
"Bude oběd." Zašeptal tiše Donghae. Eunhyuk pouze přikývl. Donhgae počkal, až Hyuk vyleze z postele, pak ho chytil za ruku a vedl ho ke dveřím. V bytě byli jen oni dva. Když se Eunhyuk vrátil domů z nemocnice, pořád u něj někdo zůstal. Nejčastěji to byl právě Donghae. Pořád si dával za vinu to, co se mu stalo. Kdyby si jen dával víc pozor, nemusel ho Hyuk zachraňovat. Pomohl mu posadit se za stůl, naložil mu na talíř jídlo a sám se posadil vedle něj. Vzal lžičku a nabral do ní horkou polévku.
"Otevři pusu." Přikázal tiše. Eunhyuk se zamračil a odvrátil hlavu stranou. Donghae si povzdechl. Přinutil Hyuka otočit se k němu a přiložil mu lžičku k ústům.
"No tak." Pobídl ho. Eunhyuk se nakonec nechal nakrmit. Hae sklidil nádobí a chtěl odnést Hyuka zpět do pokoje.
"Ne." Zašeptal tiše Eunhyuk. "Chci zůstat s tebou." V pokoji byl pořád sám, všude jen tma, která jej každou vteřinou deptala.
"Dobře, tak pojď." V Haeho hlase vycítil úsměv a zatoužil, aby mohl alespoň na malou chvilinku vidět. Aby se mohl pokochat tím krásný úsměvem, který dokázal Hae vykouzlit. Vždy jej dokázal svým úsměvem okouzlit. Nikdy by to ale nepřiznal nahlas. Nechal se Donghaem táhnout do obýváku, tedy… alespoň tušil, že ho vede právě tam. Od té doby, co neviděl, měl problém zorientovat se. Dokonce i v bytě, který tak dlouho s ostatními členy skupiny obýval. Donghae ho zatlačil na gauč a sám si sedl vedle něj. Natáhl se pro ovladač a zapnul televizi. Eunhyuk se mu opřel o rameno a zavřel oči. Nepovažoval za důležité nechávat je otevřené, když jediné, co viděl, byla černočerná tma. Takhle mu to nepřišlo tak děsivé, páč… když má oči zavřené, je jasné, že vidět nemůže. Tiše si povzdechl. Nikdy by si nemyslel, že mu tolik bude chybět světlo.
Donghae postřehl jeho povzdech, zamračil se a vypnul televizi. Eunhyuka překvapilo náhle ticho a zvedl hlavu, aby se koukl na místo, kde typoval Haeho.
"Proč jsi to vypnul?" nechápal.
"Myslel jsem, že ti to vadí, že ti to připomíná, že jsi…" zmlknul. Nechtěl mu to taky připomínat.
"To nic, klidně si to pusť." Pousmál se, i když se musel přemáhat.
"Ne, stejně tam nic není." Zas tak moc nelhal. Ve skutečnosti ani nestihl postřehnout, co v telce běželo. Myšlenkami byl někde jinde. Opět myslel na onen den. A opět si to dával za vinu.
"Měl jsem dávat větší pozor." Neuvědomil si, že to řekl nahlas. Prostě mu to vyklouzlo, aniž by to chtěl. Eunhyuk se zamračil. Věděl, co tím Hae myslí. Za ten měsíc, co byl doma, to Hae opakoval při každé příležitosti. Pořád si to vyčítal.
"Nech už toho, Hae." Napomenul ho.
"Nemůžu, je to moje vina. Proč jsi mě zachraňoval? Měl jsi mě nechat! Kdybys mě nechal, byl bych teď na tvém místě já. Nemusel bys takhle trpět. Měl jsi mě nechat umřít!" v tu chvíli mu přiletěla facka. Nevěřícně se podíval na Hyuka, který měl ruku pořád ve vzduchu. Ten se divil, že se dokázal trefit, když přesnou polohu Haeho tváře jen tipoval. Nedal to však na sobě znát.
"Tohle už nikdy neříkej. NIDKY! Myslíš, že bych tě dokázal nechat zemřít? Myslíš, že bych dokázal žít, kdybys tady nebyl? To si vážně myslíš?!" do očí se mu nahrnuly slzy, které tak dlouho potlačoval. Nechtěl před ostatníma brečet, nechtěl jim ukázat, jak moc to bolí, i když mu bylo jasné, že před nimi to utajit nejde.
"Hyuku…" vydechl překvapeně mladší muž.
"Ano, bolí to. Ten pocit bezmoci, když kolem není nic, než tma, když nedokážeš bez pomoci přejít pokoj, aniž by sis neublížil, ale… Ale tohle všechno je nic naproti pocitu, že bych tě už nikdy nemohl mít u sebe. Znamenáš pro mě hodně. Víc, než si myslíš." Poslední slova už jen šeptal, ani si nebyl jistý, zda je Hae slyšel. Bylo mu to jedno, teď potřeboval všechnu tu bolest dostat ven. Z očí mu tekly prameny slz, které už se nepokusil zastavit. Hae na něj vytřeštěně hleděl, rychle se ale vzpamatoval, popadl Hyuka a vtáhl si ho do náruče. Eunyhuk zavzlykal a zabořil hlavu do jeho hrudi. Hae ho k sobě pevně tiskl, krouživými pohyby jej hladil po zádech, bradu si opřel o jeho hlavu…
Eunhyuk cítil teplo jeho těla, cítil, jak tlukot jeho srdce. Bylo to tak neskutečně uklidňující. Zavřel oči a rukama ho objal kolem pasu.
"Dovol mi takhle chvíli zůstat." Zašeptal tichounce.
"Můžeš takhle zůstat, jak dlouho jen budeš chtít." Ujistil ho Donghae. Rukama pořád přejížděl po jeho zádech. Eunhyuk spokojeně zavrněl. Bylo mu takhle dobře. Začal pociťovat únavu.
"Chceš spát?" zeptal se jej Donghae, když slyšel, jak si nahlas zívl.
"Hnn…" zněla jeho odpověď. Hae se usmál, vzal jej do náruče a odnesl do jeho pokoje. Sám si lehl vedle něj, objal ho kolem pasu a přitiskl ho k sobě…
*
Sledoval jeho spící tvář. Vypadal tak klidně a spokojeně. Zvedl ruku k jeho obličeji a jemně jej pohladil. Prsty mu zajel do vlasů a něžně se jimi prohraboval. Byli tak hebké na dotek… Eunhyuk pomalu otevřel oči a Haeho opět bodlo u srdce, když uviděl jeho prázdný pohled. Stáhl ruku z jeho vlasů.
"Vyspal ses?" zeptal se tiše. Eunhyuk pár krát zamrkal, pak zalapal po dechu. Nevěřícně vytřeštil oči. Zdá se mu to? Nezbláznil se?
"Hae?" zašeptal přiškrceně.
Donghae se na něj nechápavě koukl. Eunhyuk vypadal tak vyděšeně…
"Hae já… já… já vidím světlo…" hlas mu přeskočil.
"Cože?!" vyjekl Donghae. Slyšel dobře?
"Já… já opravdu vidím světlo!" prudce se posadil. "Vidím světlo!" křikl a z očí se mu spustily slzy. Opravdu viděl. Nebylo to nic konkrétního, neviděl žádné předměty, neviděl nic, jen… podivnou mlhu… šedivou, téměř bílou.
"Co se děje?" vběhli do pokoje kluci. "Slyšeli jsme křik, co se stalo?" zeptal se Leeteuk.
"Vidím! Já vidím!" …
*
"Vypadá to, že se vám zrak opravdu vrací, přesto nedokážu odhadnout, jak dlouho bude trvat, než se vám vrátí úplně." Doktor se na něj mile usmál, i když věděl, že to Eunhyuk neuvidí, nemohl si pomoct. Měl radost. Když ho viděl před několika měsíci, vypadal jako hromádka neštěstí. Přál mu, aby brzo opět viděl.
"Kdyby se cokoli dělo, okamžitě přijďte." Otočil se na kluky, kteří stáli kolem.
"Spolehněte se." Usmáli se šťastně. Donghae se koukl na Eunhyuka šťastným pohledem. Bude vidět, bude to dobré, vše bude jako předtím… vlastně, ne úplně všechno. Něco se změnilo. Nebo spíš, něco o hodně zesílilo. Natolik, že si to konečně plně uvědomil. To, jak moc Eunhyuka miluje…
*
"Sakra, Eunhyuku, to byla moje hlava!" vykřikl Donghae, když jej Eunyhuk loktem praštil přímo do čela.
"Uhn, promiň, neviděl jsem tě." Nevinně se usmál.
"Nekecej!" praštil ho po hlavě. Eunhyukův zrak se postupně vracel. Viděl už natolik, že se mohl sám pohybovat po bytě. I když to byly jen stíny a obrysy.
"Vážně jsem tě neviděl! Splynul jsi se zdí." Obhajoval se se smíchem. Donghae jen pokroutil hlavou, nemohl se ale neusmát, když viděl, že Hyukova obvyklá povaha se vrátila.
"Ty jsi trdlo, fakt." Zasmál se Hae.
"Donghae?" Hyukův hlas zněl až moc vážně.
"Děje se něco?" podíval se mu do očí. Pořád byli tak zvláštně zamlžené, no jeho pohled už nebyl tak prázdný. Starší muž zaostřil na siluetu před sebou a udělal krok k ní. Zvedl ruku a nahmatal jeho obličej, přejel dlaní po jeho tváři, až se palcem zastavil na jeho rtech. Druhou rukou ho chytil za zátylek a naklonil se k němu. Přivřel oči, přitáhl si Haeho tvář blíž k sobě a svými rty se dotkl těch jeho. Políbil ho měkce a jemně, tak nesměle a bojácně. Opravdu měl strach z jeho reakce, ale udělat to musel. Toužil po tom už dlouho. Když Donghae nijak neprotestoval, rozhodl se zajít dál. Víc zatlačil na jeho rty, obkroužil je jazykem, pak na ně mírně zatlačil. Donghae pootevřel ústa a pustil ho dovnitř. Tiše zasténal, když se Eunhyukův jazyk dotkl toho jeho.
"Hyukkie." Vydechl, když se od něj starší muž odtáhl. "Netušíš, jak dlouho už po tomhle toužím." Rukama se opřel o jeho ramena a sám jej začal líbat. Zatlačil jej ke dveřím svého pokoje, otevřel dveře a spolu s ním vešel dovnitř. Dveře za sebou jednoduše zakopnul. Shodil Eunhyuka na postel a sám ho zalehl.
"Chci tě, Hyukkie." Zavrněl mu do rtů.
"Já tebe víc." Překulil se nad něj. Jeho tvář zasypal polibky. Rukama nahmatal lem jeho trika a vklouzl pod něj. Hladil ho po nahé kůži, zatímco rty přejížděl po jeho tváři. Zastavil se u rtů, do kterých se vpil. Donghae ho objal kolem krku, jazykem vklouzl do jeho úst, zkoumal každičkou skulinku. Tolik toužil po jeho dotecích. Po jeho těle. Po tom dokonalém těle…
Eunhyuk přerušil polibek, jazykem zamířil k Haeho krku. Vsál do úst horkou kůži a mírně ji skousl.
"Počkej." Vydechl Donghae, odtlačil ho od sebe a posadil se. Rychle ze sebe stáhl triko, poté pomohl Hyukovi z košile. Přisál se mu na krk a zanechal po sobě nemalý cucflek. Starší muž se ušklíbl, povalil jej zpět do peřin a rty se dotkl jeho kůže. Vystrčil jazyk, aby si ji mohl vychutnat. Mírně slaná chuť v něm vzbuzovala touhu. Tak moc ho chtěl. Hladil jej po vypracovaném těle, pod bříšky prstů cítil jeho nádherné svaly. Líbal každičký centimetr jeho těla, jazykem obkroužil už tak ztvrdlou bradavku. Jemně ho do ní kousl, poté ji žužlal a olízl. Hae slastně přivíral oči, kousal se do rtů, tiše vzdychal jméno svého kamaráda- teď už milence. Vychutnával si slast, kterou mu svým počínáním způsoboval. Eunhyuk rukou zabloudil k lemu jeho tepláků. Vklouzl dovnitř přes okraj látky, pohladil jej na podbřišku a pokračoval níž. Hae vykřikl rozkoší, když se Hyukova dlaň ovinula kolem jeho chlouby.
"Ach, Hyukkie!" zavzdychal nahlas. Vzrušením byl celý bez sebe, mozek mu úplně vypověděl službu a on toužil jen po tom jednom. Po uvolnění. Eunyhuk pevněji sevře jeho úd v ruce, palcem hladí jeho žalud, vnímá kapičku touhy, která vytekla ven.
"Hyukkie, vem si mě už. Prosím." Sténal prosebně Donghae. Chtěl už cítit Eunhyuka v sobě. Tak moc, až to bolelo.
"Vydrž, chci si tě vychutnat." Zašeptal.
"Hyukkie, pros…" hladově jej políbil, čím umlčel další protesty. Nechtěl sex, chtěl milování. Pomalé, něžné, dlouhé… Vášnivě drtil jeho ústa v mokrém polibku, který odmítal přerušit. Dlaní pořád hladil jeho úd, druhou rukou mu začal stahovat tepláky z boků…
"Hae, Hyuku, pojďte se… No do prdele!" zaječel Heechul vyděšeně. Hned se ale vzpamatoval.
"Co ječíš, ty vole?" přiběhl do pokoje Kyuhyun, jen vytřeštil oči, když uviděl scénku před sebou.
"Tady je nějaký sraz, či co, nechtěli jste jít… Jéžiši, promiňte!" Sungmin se skryl za Kyuhyuna, který se jen ušklíbl.
"Co tu všichni tak stojíte-ééé! Kristepane, Wookie, nedívej se tam!" Yesung zakryl Wookiemu oči a přitáhl si ho k sobě.
"Nech ho, ať se dívá, alespoň se něčemu přiučí." Ušklíbl se Kyuhyun. Hned na to mu přiletěl pohlavek od Sungmina.
"Tupče." Otituloval ho.
"Hele, nerad vás ruším, ale co takhle TROCHU soukromí? Máme tady NĚCO rozdělané, pokud jste si nevšimli!" okřikl je Eunhyuk, ruku měl pořád v Haeho kalhotách.
"Neslyšíte je? Ven! Všichni, hned!" vyhnal je všechny Heechul.
"A ty tu co stojíš, padej." Okřikl ho Hae.
"A nemůžu se přidat?" zeptal se nadrženým hlasem a hladově si olízl rty.
"SIWONE, KURVA, POJĎ SI PRO TOHO CHUJA, NEŽ MU NĚCO OŠKLIVÉHO PROVEDU!" zaječel Eunhyuk podrážděně. Ani ne o pět vteřin se v pokoji objevil Siwon. Chytil Heechula za ruku a vytlačil ho ven. Než zavřel dveře, ještě se na ně podíval.
"Co takhle se zamknout?" poradil jim.
"Co takhle si dát čtverku?" nakoukl dovnitř Heechul s úchylným úsměvem. Siwon jen protočil očima, praštil Heechula po hlavě a konečně zabouchl dveře.
"Konečně." Vydechl Hae a přitáhl si Hyuka k polibku.
"Hele kluci, nechcete… No Bože!" Leeteuk vytřeštil oči. "Co to vy dva tady…"
"Leeteuku, jdeš? Jú, sex!" Kanginovi se v očích objevili jiskřičky.
"Sex, kde?!" přiběhl do pokoje Kibum se Shindongem. Donghae s Eunhyukem dvojhlasně zaúpěli.
"BOŽE, ZA CO…?!"

Konec

Mé reakce v průběhu čtení této úžasnosti...
+ +
Nemám slov... ten začátek byl hrozně smutný, až mi slzička ukápla. Nebo dvě, jak jsem se bála, že někdo umře... a pak jak byl Hyukkie slepý, to bylo taky hrozně depresivní... chudáček. T__T
Ale naštěstí to dopadlo ještě lépe, než to dopadnout mohlo, když nejen že se Eunhyukovi vrátil zrak, ještě se mu podařilo sbalit rybičku. xDD
Jak jim tam v té jejich sexy xDD intimní chvilce furt někdo chodil, no já byla mrtvá smíchy. A Heechul to zabil úplně. Navíc musím říci, že výraz chuj u mě vyvolal neskutečný záchvat smíchu. Vlastně celá ta CapsLocková věta.
Dlouho jsem nečetla tak dobrou (Českou) povídku na SuJu. *-*

Uhn, jsem ráda, že se povídka líbila, no jo, Chuj, to oslovení vymyslela kamarádka, která považuje korejce jen za uke, co jsou hezcí na pohled... No a to už mu chudáčkovi zůstalo... Nezaslouží si to, jako... na to, že je to můj nejoblíbenější člen a totální miláček, se k němu chovám vážně ošklivě... ale když on je tak dokonalý materiál na rýpaní (ono to je celkem děsivá představa, že bychom se mi dva potkali, máme totiž až nebezpečně podobnou povahu... a zavřít nás v jednom pokoji... asi bychom z toho nevyvázli bez vážné ujmi na zdraví - jak psychické, tak i fyzické...) Uhn, no... jako, ono já téměř všechny povídky ukončuju nějakým hlodem od Chulieho, pač.... to není povídky, pokud se tam nezjeví on :D

Jsem ráda, že jsi ráda. xDD
No, pravda, do Heechulka se parádně rýpá... můj bias sice není, ale mám ho hrozně ráda, právě pro jeho povahu... a to rýpání, to je jen z lásky. xD