[DOKONČENÁ] Zklamal jsem?

Uhn, tahle povídka vznikla, když jsem si přečetla, že se Teukie opět zhroutil... myslím, že to bylo chvíli po Chulieho odchodu... no a ... ně to nedalo a splašila jsem tuhle povídku, i když jsem byla v totální depresi, nedokázala jsem napsat úplný badend... Nevím, tahle povídka se mi líbí, troufla jsem si dokonce dát ji přečíst mé třídní učitelce... a dopadlo to dobře... No... tak snad se bude líbit i vám...


Hrnek, který jsem svíral v dlaních, mi vypadne a roztříští se o podlahu. Kolena se mi podlomí a já se zhroutím na zem, cítím, jak se mi střepy rozbitého skla zaříznou do kolen. Bolestí se mi zkřiví tvář.
"Leeteuku!" vykřikne Kyuhyun zděšeně a přiběhne ke mně.
"Pozor." Syknu skrz zuby. Kyuhyun pohledem prolítne podlahu, všimne si střepů, tiše zakleje a pak mě popadne do náruče.
"Co se stalo?" vběhne do kuchyně Yesung s Ryeowookem v patách.
"Co asi," odpoví jen Kyuhyun. "opět se sesypal. Tohle už je vážný."
"Nic to není." Zašeptám roztřeseně. Nezní to ale moc přesvědčivě. Celé tělo se mi chvěje. Sotva dokážu zvednout ruce, abych mohl rukama obejmout Kyuhyuna kolem krku. Ten mě odnese do obýváku, o vteřinu později už je u nás i Ryeowook, který donesl lékárničku. Kyu mě položí na gauč a klekne si přede mě. Opřu se o opěradlo a zavřu oči. Cítím, jak mi Kyu přejíždí desinfekci po ránách. Pálí to, ale nemám ani sílu projevit známku bolesti. Do očí se mi natisknou slzy. Nezvládám to. Je toho na mě moc. Nedokážu si už ani udělat kafe, aniž bych si u toho neublížil. Mají na nás příliš vysoké nároky. Nemůžu s tím ale nic udělat. A taky nesmím dávat najevo svou slabost. Musím se držet kvůli ostatním. Jenže to už nejde. Tohle se nedá přehlédnout. Místo, abych dával pozor já na ně. Abych se o ně staral, musí se starat oni o mě. Jsem jim jen na přítěž… Zklamal jsem, jako leader…
*
Slzy mi ztékají po tváři a já je nedokážu zastavit. Heechul vedle mě mluví, snaží se vyhledat můj pohled, chce mě chytit za ruku, uklidnit mě. Ale já nemůžu. Nejde to. Tohle je naposled, co je tady s námi. Naposled, co zpíváme spolu s ním. Poté odejde. Proč? Proč všichni odcházejí? Je nás stále míň. Nakonec nezbude nic. Jenom vzpomínka. Pokud vůbec nějaká zůstane. Opět cítím, jak se mi klepou kolena. Nic ale nedám najevo. Nesmím.
Poslední slova, dozpívali jsme. Konečně. Pomalu jdeme do zákulisí. Jen co jsme z dohledu fanoušků, mé tělo vypoví službu a já se zhroutím na zem.
"Leeteuku!" uslyším ještě zděšený výkřik, než úplně ztratím vědomí.
*
"Tohle už není normální! Zařiďte to nějak! Od toho tady jste!" Heechul řve, jak šílenej, manažer se od něj nenápadně odtahuje, jako by čekal, že se na něj Heechul vrhne a roztrhá jej na malé kousky.
"Heechule, prosím, nech toho." Zašeptám tiše. Heechul zmlkne a podívá se na mě. Zatváří se provinile, že mě vzbudil, chce něco říct, ale jediným pohledem ho zastavím. Vrhne poslední hnusný pohled na manažera, pak přejde ke mně.
"Teukie, jak je ti?" pokusím se o úsměv, i když je mi jasné, že je to marná snaha. Mé tělo je těžké. Mám pocit, jako by bylo z olova. Jako by na mě ležela tíha celého světa.
"Je mi fajn." Zalžu.
"Doktor říkal, že máš oslabený organizmus. Měl bys víc jíst a víc oddechovat. Je toho na tebe moc. Na nás všechny." Domlouvá mi. Někdy mám pocit, že on by byl lepší leader, než jsem já. Určitě by si vedl líp. Zamračím se, když si uvědomím, že brzo odejde. A pak i ostatní. Skupina se pod mým vedením rozpadá. Opět mě naplní pocit beznaděje. Jsem neschopný. Nedokážu je vést.
"Musím jít." Povzdechne si Heechul. Vyděšeně se na něj podívám - NE! Ne! Ještě ne!
"Čekal jsem jen na tebe, chtěl jsem se rozloučit." Nedokážu se sebe vydat hlásku. Zůstaň! Chci zařvat z plných plic, hlas mi ale uvízl v krku. Jen na něj hledím s očima dokořán, až mě začnou pálit.
"Nebreč." Usměje se vesele, v očích se mu ale na chvíli mihne smutek. To slovo má na mě přesně opačný účinek a místo, abych slzy zastavil, nechám je proniknout na povrch.
"Nebreč, prosím." Zopakuje naléhavěji, skloní se ke mně, a rty zlíbá slzy z mých tváří.
"Nemůžu." Zašeptám zlomeně. "Nechci." První vzlyk se vydere z mých úst, následuje další a po něm další. Obejmu Heechula kolem krku a zabořím tvář do jeho mikiny.
"Neodcházej." Vypustím z úst prosbu, o které vím, že se nesplní.
"Musím." Bolí to. Bodavá bolest v srdci. Pomalu je ztrácím. Jednoho po druhém. Nakonec zůstanu sám. Všichni odejdou. Nezůstane mi nikdo. Selhal jsem…
Heechul se ode mě odtáhne, rychle vstane a chce odejít.
"Heechul!!!" vykřiknu zoufale. Heechul se zastaví v půlce pohybu. "Heechulie." Zopakuju tišeji. Heechul se ke mně pomalu otočí. To, co uvidím, mě zabolí ještě víc. Heechulovi po tvářích ztékají slzy. Než se naděju, je opět u mě, dusí mě v pevném objetí, na krku cítím jeho slzy.
"Budeš mi chybět. Všichni mi budete chybět. Tak moc. Nejraději bych tady zůstal, věř mi. Ale nejde to." Šeptá mi do ucha. Má pravdu, vím, že má pravdu, ale nedokážu ji přijmout, nejde to…
*
Už se nedokážu usmát, ani když všichni přijdou, aby se podívali, jak jsem na tom.
"Jak se máš?" zeptá se s milým úsměvem Sungmin. Jen přikývnu na znak, že je mi fajn, nejsem schopen něco říct.
"Nemáme moc času, musíme se vrátit. Přišli jsme jen na skok." Řekne Yesung, všichni si zklamaně povzdechnou, hned však nahodí úsměvy.
"Ještě pár dní a pustí tě." Řekne vesele Ryeowook. Pokusím se o úsměv, ale hned to vzdám. Nechci je vyděsit. Jak řekli, chvíli se mnou zůstanou, pokusí se mě rozpovídat, avšak bez úspěchu. Nakonec se musí rozloučit.
"Ty nejdeš?" zvědavě se podívám na Kyuhyuna, všichni už odešli, jen on tady pořád je. Propaluje mě zvláštním pohledem, takovým, ze kterého mě mrazí. Přejde k mé posteli a skloní se k mé tváři.
"Kam se poděl tvůj úsměv, Leeteuku?" překvapí mě tón i oslovení, které použije. Pořád mi říkal hyung, nikdy nepoužil jméno. Než stihnu cokoliv říct, překvapí mě podruhé a to tím, že mě políbí. Ne tak, jako se líbáme obvykle. Tohle není jen přátelská pusa. Tohle je polibek. Opravdový. Pocítím zvláštní chvění v břichu a po zádech mi běhá mráz. Mé tělo se opět rozechvěje, teď to ale není únavou. Kyuhyun jazykem zatlačí na mé rty, jsem příliš slabý, než abych se mu mohl bránit. Pootevřu ústa a on jazykem vklouzne dovnitř. Zachvěju se a tichounce vzdechnu, když se dotkne mého jazyka. Nechápu, co to do něj vjelo, proč tohle dělá? Proč mě líbá? A proč je to tak krásné? Zavřu oči.
"Začni se opět usmívat, Teukie." Zašeptá mi do rtů, než se na ně opět přisaje. Nedokážu se soustředit na to, co řekl, nedokážu vnímat nic, než jeho rty…
*
Dívám se dolů, pacienti, kteří jsou na zahradě, si mě ani nevšimnou. Je tady ticho, jen vítr sem tam zafouká a rozezvučí tak koruny nedalekých stromů. Zavřu oči a postavím se na okraj střechy. Je to docela výška. Nadechnu se. Musím to udělat. Potřebuju se té bolesti zbavit. Jakkoli. Kyuhyun mě bude nenávidět. Smutně se usměju. Je to jen pár dní, co mě prvně políbil, co mi prvně řekl, že mě miluje. Je to od něj hezké, ale nemusí mi takhle lhát. Nepotřebuju útěchu. Potřebuju zmizet. Na tomhle světě už nemám místo. Musím zmizet dřív, než kvůli mně odejde ještě někdo. Nechci, aby se pod mým vedením skupina rozpadla úplně…
Nakloním se přes okraj, stačí kousek a bude po všem.
"Leeteuku!" zděšený výkřik mě přinutí zastavit se. Otočím hlavu za hlasem. Ve dveřích vedoucích na střechu stojí Kyuhyun a sleduje mě zděšeným pohledem.
"Kyuhyune." Zašeptám, smutně se usměju a otočím se zpět. Udělám krok do prázdna, a skočím.
"NE!" uslyším, než vítr vše přehluší.
"Promiň." To je poslední myšlenka, která mi proběhne myslí, než svět kolem přestane existovat a nezůstane nic, než tma…


*****


"Leeteuku, kde vězíš? Hejbni kolama!" vběhne do šatny Sungmin s úsměvem na tváři. Než stihnu něco říct, přiběhne i Kyuhyun a skočí mu na záda.
"Nebuď hnusnej na mého miláčka!" kousne ho do hlavy, Sungmin zapiští a shodí ho ze sebe. Musím se tomu smát. Sungmin na něj vyplázne jazyk, poté vyběhne na chodbu. Kyuhyun se za ním chvíli dívá, poté se otočí na mě. V očích se mu objeví zvláštní lesk a na rtech mu pohrává mírný úsměv, který mě hřeje u srdce. Kyuhyun přejde ke mně, skloní se k mé tváři a měkce mě políbí. Automaticky mu obtočím ruce kolem krku, zavřu oči a tiše vzdychnu. Kyuhyun se jemně pohrává s mými rty, jazykem přejde po jejich kontuře, vsaje spodní ret do úst, rukama mě hladí po tváři. Nezmůžu se na nic, než na slastné vrnění. Mravenčení v břiše, které mi jeho polibky způsobují, je tak příjemné… Věřím, že kdybych měl cit v nohách, podlomila by se mi kolena.
"Miluju tě, Teukie." Zašeptá tiše, když se odtrhne od mých rtů. Opře své čelo o to mé a zadívá se mi hluboce do očí. Dokázal bych se v těch jeho ztratit. Zavřu oči, pevněji ho obejmu a zabořím tvář do jeho hrudi. Cítím, jak mě jeho ruce taky objímají, jeho doteky pálí na kůži i přes oblečení. Vdechnu jeho vůni, tak lahodnou, až se mi z ní zakroutí hlava. Takhle bych chtěl zůstat navždy. V jeho objetí, tak láskyplném a hřejivém. Když je se mnou, mám pocit, že se mi nic nemůže stát, že všechny starosti světa prostě zmizely někam pryč, daleko, tam, odkud ke mně nedolehnou… Uvědomím si, jak jsem byl hloupý, když jsem chtěl tohle vše zahodit. Jak moc jsem byl hloupý, když jsem chtěl zahodit svůj život kvůli vlastní hlouposti. Ještě teď si pamatuju, na ten pocit beznaděje, který jsem pocítil, když jsem se probral v nemocnici a zjistil, že pořád žiju… tehdy jsem si tolik přál umřít…
*
Tiché pípaní, které se pravidelně ozývá nevím odkud, je pořád hlasitější a zřetelnější. Nedokážu ho k ničemu přiřadit a přesto je mi tak známé. Pomalu otevřu oči, hned mě do nich udeří nepříjemně bílé světlo. Že bych byl konečně mrtvý?
"Vítejte mezi živými, Jungsoo." Nade mnou se objeví něčí tvář a o vteřinu později málem vykřiknu, když mě v očích začne pálit šíleně ostré světlo, jak mi do nich posvítí baterkou.
"Proč jste mě nenechali zemřít?" zachraptím, v krku mám sucho, hlas mě téměř neposlouchá. Doktor se zamračí, poté se ale soucitně usměje.
"Nemám v popisu práce nechávat umírat své pacienty." Řekne jen a narovná se. Nic mu na to neřeknu, jen odvrátím hlavu sranou. Pokud budu mít štěstí, nechá mě a já si budu moct naplánovat další pokus.
"Cítíte ruce a nohy?" zeptá se mě po chvilce doktor. Nechápavě na něj pohlédnu, hned si všimnu, jak na mě zamračeně kouká, jeho ruka přitom ohmatává spodní část mého těla… a já si uvědomím, že necítím nic.
"Ne."
Doktor se zamračí ještě víc. Otevře desky se spisy a něco si do nich poznačí. Poté na mě upře svůj pohled, vypadá, jako by zvažoval slova. Nechápu, proč. Je mi jasné, co se stalo.
"Jsem ochrnutý." Zkonstatuju tichým hlasem. Muž v bílém plášti jen přikývne.
"Leeteuku!" dveře se rozletí a dovnitř vpadne Kyuhyun. Ve tváři neskutečná úleva. Rozběhne se k mé posteli, doktor stihne uhnout na poslední chvíli, sehne se ke mně a sevře mě v náručí.
"Leeteuku, ty blázne, co jsi to provedl. Ani nevíš, jaký jsem měl strach. Bože, jsem tak šťastný, že jsi vzhůru… jsem tak šťastný…" mačká mě v náručí, cítím, jak se mu otřásají ramena. Brečí. Mě samotnému se do očí hrnou slzy. Jsou to ale slzy zoufalství. Proč? Proč se musí tak starat? Proč nedokáže pochopit, že už tady nechci být? Do pokoje vejde sestřička, doktor ji něco řekne a odejde. Ona přejde k mé posteli a začne kontrolovat přístroje.
"Už nikdy mě takhle neděs, ano?" odtáhne se ode mě a zadívá se mi hluboce do očí. Jako vždy, tak i teď mě jeho pohled mrazí v zádech.
"Jdi pryč." Zašeptám.
"Co?" zamrká a z očí mu vyteče několik dalších slz.
"Jdi pryč, nech mě. Nestarej se o mě! Nech mě zemřít! To je to jediné, co chci! Nemám důvod zůstávat tady! Chci pryč!" křičím na něj, ačkoli to zní spíš, jako chraptění.
"Nemáš důvod? Co to povídáš?! Máš důvod! Máš jich čtrnáct! Co kluci? Všichni tě potřebují! A hlavně já. Potřebuju tě, Teukie. Copak jsi zapomněl, jak moc tě miluju?" v jeho hlase slyším výčitku. Potlačím slzy a odvrátím pohled stranou. Nechci to slyšet.
"Přestaň. Nelži mi. Nemůžeš mě milovat. Po tom, jak jsem se k tobě choval. Byl jsem k tobě hnusný, choval se k tobě jako k odpadu a teď je ze mě navíc mrzák. Ani předtím jsem se o vás nedokázal postarat, jak to asi udělám teď? Nepotřebujete mě." Čím díl mluvím, tím těžší to je.
"Odejdi, prosím tě. Nech mě. Zapomeň na mě. Zapomeňte všich-…" jeho horké rty mě umlčí v dlouhém polibku. Tělem mi proběhne mráz. Kyuhyun mě zoufale líbá, na tváři cítím jeho horké slzy. Chci ho od sebe odtlačit, ale nedokážu zvednout ruce. Chci odvrátit tvář stranou, ale nedokážu se hnout. Nakonec jen zavřu oči a nechám se unášet polibkem, tak něžným a jemným. Trvá celou věčnost, než se ode mě odtáhne.
"Miluju tě, strašně moc." Palcem setře slzy z mé tváře. Pevně semknu oční víčka. Ne! Prosím, neříkej to!
"Pořád jsem byl tady, mluvil na tebe, prosil tě, abys otevřel oči. Tolik jsi mi chyběl. Tolik jsem se bál, že už se neprobereš. Neunesl bych, kdybys zmizel." Mluví dál, jeho ruce mě hladí po tváři, ve vlasech, očima těká po mém obličeji, pořád se ale vrací k těm mým.
"Všichni tady byli. Znamenáš pro nás vše. Nemůžeš nás jen tak opustit. Pochop to už." V očích mě pálí stále víc slz.
"Kyu…" zformuluju rty, aniž by ze mě vyšel hlásek. Ovládá mě šílená touha schoulit se mu do náruče a skrýt se před světem.
"Omlouvám se, ale musíte odejít." Uslyším doktorův hlas. Kyuhyun se na něj zoufale podívá, povzdechne si a ještě jednou se ke mně otočí, aby mě políbil. Teď už ale uhnout stihnu. Kyuhyun si bolestně povzdechne, dá mi polibek na tvář a poté vstane a odejde s doktorem. Zavřu oči, ze kterých mi začnou stékat další slzy…
*
"Leeteuku." Zatřese mnou Kyuhyun. Zmateně zamrkám a odtáhnu se od něj, zvednu pohled a zadívám se mu do očí. Nic neřeknu, jen se na něj šťastně usměju.
"Nad čím dumáš?" oplatí mi úsměv a hřbetem ruky mě pohladí po tváři. Jen slastně přivřu oči. Ten dotek je tak příjemný.
"Nad tím, jak moc jsem rád, že žiju." Odpovím popravdě. Kyuhyun se šťastně usměje a pevně mě sevře v náručí.
"Už bychom měli jít, ne?" zeptám se.
"Jistě."odpoví, vtiskne mi ještě jeden polibek, pak se postaví za mě a zapře se do mého vozíčku.
"Kde jste tak dlouho, mysleli jsme, že jste usnuli!" okřiknou nás kluci, jen co jsme u nich.
"Omlouvám se, ale dostat se s tímhle přes schody je docela makačka."
Klukům zacuká obočí: "Tady schody nejsou."
Hlasitě se rozesměju.
"Připraveni?" sjedu je všechny pohledem.
"Samozřejmě!" ujistí mě.
Jásot faninek je snad ještě hlasitější, než obyčejně. Když na každého z nás dopadá světlo reflektorů, rozhlédnu se. Všichni se šťastně usmívají a v očích jim hoří živé jiskřičky. Kangin, Kibum, Hangeng, Heechul… neodešli kvůli mně. Nejsem špatný leader, teď už to vím. Halou se rozezvučí melodie. Zadívám se na Kyuhyuna, který - jako by můj pohled okamžitě vycítil - se na mě otočí. Věnuje mi jeden ze svých nejkrásnějších úsměvů a začne zpívat…
Ještě před rokem jsem chtěl zmizet z tohohle světa. Pokusil jsem se o to a doplatil jsem na to. Už nikdy nebudu chodit, přesto si teď života užívám víc, než předtím. Uvědomil jsem si totiž, že mám pořád pro koho se usmívat a mám pro koho žít.

*řve a z očí jí padají vodopády*
Panebože... Teukieeeee! T__T
Krucinál, mám o našeho andělského lídra strach... docela totiž věřím, že má podobné myšlenky. Nedivila bych se tomu. Musí být strašně namáhavé, starat se o tu bandu, utěšovat je, zklidňovat je (ten myslím hlavně na EunHae xD) a zlepšovat jim náladu a tak. Ale kdo se postará o Teukieho, zvlášť teď, když jsou Heechul i Kangin pryč?
Víš, že se ti povedlo mě mě... a nevím co, protože rozbrečet je slabý výraz. To bylo tak... tak smutné. Ale krásné... sice tomuto páru tak moc nefandím, ale to vůbec nevadí. Nádherná povídka.

Uhn, no, né že bych byla vyznávač Páru KyuTeuk (neznamená, že to není hezký pár) ale prostě, uhn... tak nějak mi tam seděl právě Kyu, nevím proč, já ani nepřemýšlela nad tím, že tam bude nějaký pár, ono to přišlo nějak samo... ale... tá představa se mi zalíbila, no... Tak jsem to tam nechala...