[DOKONČENÁ | ☆] 7 Years of love

Autor: Kyas

Cyonky
Tady vám přináším první část mé nové fikce Už nebylo co dělat tak jsem se trochu hecla A jelikož už je skoro čtvrt na dvě, tak asi chápete, proč se mi už psát nechce Pevně doufám, že se vám bude líbit Další části dodám, jakmile je přepíšu
Ale moc si od toho neslibujte :D:D


7 Years Love//Kyumin
*vypráví Sungmin

------------------

Seděl jsem na okením parapetu ve svém pokoji a díval se, jak se na zem snáší sněhobílá pokrývka, poskládaná z nejrůzněji tvarovaných vloček. Stejně jako padal sníh, mě pomalu ukapávaly slzy na ruce, kterými jsem si držel přitáhlé nohy k tělu.

Před rokem touhle dobou jsme byli ještě spolu a šťastní. Miloval jsem ho a byl bych za něj dal i vlastní život a pořád to cítím stejně, jenže on to tak nejspíš necítil…
Jen prostě dal přednost své kariéře přede mnou. A já bych schopný se pro něj vzdát úplně všeho, co jsem měl…

Nemohl jsem zapomenout, i když jsem strašně moc chtěl. Na všechnu tu bolest, kterou mi způsobil Kyuhyun rozlámal moje srdce na kousky a zničil tak mě samotného, jen kvůli své slávě.
Utřel jsem si slzy, které se mi hrnuly po tvářích, a lehl jsem si do postele. Vzpomínám si, jak jsme si lehávali spolu, vedle sebe. Jak jsme se nesčetněkrát milovali a já se mu schovával do náruče pokaždé, když byla nějaká velká bouřka. Chyběly mi jeho pohledy, doteky, úsměvy…
Občas jsem to ale sám nevydržel a musel jsem ho vidět. Nestačilo mi dívat se na něj v televizi nebo tisku. Musel jsem ho vidět naživo. Proto jsem se občas vydával na autogramiády, fanmeetingy nebo koncerty, které měl tady ve městě. Vždycky jsem se držel dál, stranou, tak, aby mě neviděl. Nechci, aby věděl, že se na něj takhle tajně chodím dívat, že mi schází…
“Závislosti“ na něm jsem se nemohl zbavit, jako by byla čím dál tím silnější. S očima zalitýma slzami jsem ve své posteli nakonec usnul. Čekala mě další bezesná noc.
O pár dní později jsem si šel do pekárny kousek od domu pro nějakou snídani, a když už jsem procházel kolem trafiky, koupil jsem si rovnou nějaký ten bulvární plátek.
Doma při snídani jsem ho otevřel a začal jím pomalu listovat.
Na jedné stránce jsem se zarazil a smíchy jsem si odfrknul. Lee Hyori má zase další plastiku. No tohle… Ta holka už vážně neví, co by.
Se smíchem jsem zakroutil hlavou nad touhle nepodstatnou informací a listoval jsem dál. Hned o pár stránek dál jsem objevil článek o Kyuhyun. Z vrchu stránky na mě křičel nápis “Nová přítelkyně Cho Kyuhyun?“ a hned pod ním fotka Kyuhyun s děvčetem jdoucím po jeho boku. Na hlavě měl tu čepici, kterou jsem mu loni pomohl vybrat. Podíval jsem se blíž na tu holku a jen jsem zakroutil hlavou.
„Houby přítelkyně, vždyť je to jeho sestřenka co žije v Číně vy pitomci.“ Postěžoval jsem si nahlas.
Chvíli jsem hypnotizoval tu fotku a pak jsem bezmyšlenkovitě vyskočil a běžel zapnout počítač. Posadil jsem se k němu a jen co stačil najet, začal jsem prohledávat všechny internetové stránky, na kterých by mohly být zveřejněny nejbližší termíny fan meetingů Kyuhyun. Zase se ve mně vzdouvala ta touha ho vidět.
Bingo! Jeden měl být už za dva týdny přímo tady v Seoulu.
Už za dva týdny zase uvidím jeho dokonalou tvář… I když jsem už ho nemohl líbat, dotýkat se ho, hladit ho; pohled na něj, jak se někde obklopený fanoušky usmívá a je šťastný pro mě znamenal hrozně moc. Vidět jeho štěstí dělalo na chvíli šťastného i mě samotného. Nemohl jsem se prostě bránit jeho úsměvu, musel jsem se usmát taky. Proč se sakra nemůže vrátit to, co jsem s ním prožíval dřív…?
Celé dva týdny jsem myslel na ten fan meeting. Určitě tam bude spousta lidí a já ho možná ani nezahlédnu, jako se mi to už stalo. Prsty jsem si přejížděl po rtech stejně, jak mi to dělal on, těsně předtím, než mě políbil. Trochu mi to připadalo všechno jako sen, i když všechno byla realita…
V den meetingu jsem se pořádně navlíkl. Byla polovina prosince a venku mrzlo, jako když praští. Kouknul jsem se na sebe do zrcadla a zjistil jsem, že vypadám jako bych přibral dobrých třicet kilo. Aby taky ne, když jsem na sebe dostal asi tři svetry s bundou. Hold prostě mám rád teplo a zima nikdy nebyla nic pro mě. Na ten mráz se mi vůbec nechtělo, ale když se jednalo o to, že bych zase mohl vidět Kyuhyun, podstoupil bych cokoli.
Jen co jsem vylezl z domu na chodník, hned u dveří mi na kluzké ledovce na zemi podjela noha a já se tam natáhl jak široký, tak dlouhý. Na tváři se mi objevil výraz vypovídající o mé bolesti z pádu.
Zvednout se mi moc nešlo, ale nakonec jsem se přece jen nějak postavil a dokulhal na meeting.
Na místě už byly zástupy bláznivých fanynek, které poskakovaly a vykřikovaly jméno Kyuhyun. Na první takové akci jsem si připadal dost divně a taky trapně, ale už jsem si zvykl.
Nebyl jsem tam jediný příslušník mužského pohlaví v zástupu fanoušků. Pár kluků a otců puberťáckých fanynek, kteří své ratolesti nechtěli nechat jít samotné, tam bylo taky.

Našel jsem si místečko trochu dál, ale taky dost blízko na to, abych viděl. A já ho vážně viděl. Jak se usmíval, podával si ruce se svými fanoušky, povídal si s nimi a podepisoval jsem své fotky a deníčky. Oči mu zářily nadšením a mě radostí; vypadal tak sladce…

Na konci, když už jsem chtěl odejít, dopřál jsem si ještě poslední pohled na něj. V tu chvíli bych ale mohl odpřísáhnout, že se na mě taky díval.
Blbost!! Opomenul jsem se.

Odtrhl pohled.
Asi se mi to jen zdálo. Nejspíš se díval na něco, co bylo za mnou. Nebo přede mnou.
Odmítal jsem uvěřit tomu, že se naše pohledy mohly střetnout.
Jako omámený jsem odešel a cestou domů jsem hezky přimrzl. Ochladilo se, a to znamenalo jediné – velmi teplou koupel.
Napustil jsem si vanu plnou bublinek a začal v ní relaxovat. Tělo jsem si nechal odpočinout, ale moje mysl se ne a ne vypnout.
Opravdu bylo možné, že mě tam viděl…?
Nebo jsem si tak moc přál, aby se naše pohledy střetly, a jen jsem si to vsugeroval?
Ale ať to bylo cokoli, jako by se mu v očích zaleskl jakýsi přízrak smutku, bolesti, minulosti.
Že by vzpomínky? Ž e by toho všeho litoval?
Dalších několik týdnů plynulo stejně, jako ty předešlé, až na to, že Vánoce jsem strávil zcela sám, na svém okením parapetu s očima zalitýma slzami.
Silvestr už díky Bohu tak tragicky nedopadl. Přátelé pořádali oslavu a taky mě pozvali. Řekl jsem si, proč ne? Trochu rozptýlení neuškodí.

Přemýšlel jsem, kdy budu mít další možnost ho znovu vidět. Možná na jarním koncertě, každoročně pořádaném Seoulem. Informace, že se tam bude zpívat i Kyuhyun se ale musela nejprve potvrdit, což se za pár týdnů doopravdy stalo.
Tou dobou už jsem ale pomalu sledoval, jak se mi zima za oknem pomalu začíná měnit v jaro.
Sníh a led tál, a to znamenalo, že všude byla voda. Zimu i jaro jsem nesnášel, stejně tak, jako léto, ale tyhle přechody byly vždycky nejhorší.

Datum koncertu bylo nakonec stanoveno na šestého dubna. A byl zrovna teprve začátek března. Ještě měsíc si počkám…
K mému velkému překvapení ten měsíc uběhl docela rychle, i když jsem odpočítával každý odbytý den. Ale vyplatilo se mi to, konečně jsem se dočkal.
Venku bylo docela teplo a dokonce svítilo sluníčko, takže nebylo moc odvěcí vyrazit jen v mikině. Šel jsem ale až později, asi kolem páté. Odpolední program pro děti s klauny jsem vážně vidět nemusel, takže když jsem dorazil, všude bylo narváno.
Přesně tak, jak jsem předpokládal. Na pódiu zrovna hrála nějaká skupina, o kterou jsem nejevil nejmenší zájem a radši jsem si šel sehnat něco k pití. Trpěl jsem tam celých těch několik minut, které jsem tam teprve strávil. Tak obrovské návaly lidí jsem nějak neměl rád. Všichni se tam ale dost dobře bavili, jak bylo vidět.
Rozhodl jsem se tedy jít se podívat na tu skupinu, co zrovna hrála, ale když jsem se konečně dostal dostatečně blízko k pódiu, dohráli a šli ze scény, na kterou vystoupil nejspíš uvaděč toho všeho, pryč.
„Wow! Tak to bylo vážně něco!“ spustil uvaděč, jakmile se mu dostal mikrofon do ruky. Na očích měl sluneční brýle, což jsem dost dobře nechápal.
„Jak se vám to líbilo?!“ začal dav burcovat. Ten mu v odpověď začal pískat, tleskat a všemožně jásat.
„Ou, paráda lidičky! A víte, co přijde teď?“ Všechno kolem tímhle dostával do varu. Lidi začali skandovat jméno Kyuhyun a mě mrazilo v zádech. Polekaně jsem se rozhlížel kolem sebe a pak jsem upnul zrak zpátky směrem k jevišti.
„Přesně tak! Je tady Cho Kyuhyun!“ zakřičel uvaděč nahlas a odběhl ze scény, na kterou v zápětí nastoupil Kyuhyun. Lidi začali šíleně řvát, až mi z toho zaléhaly uši. Kyuhyun se postavil doprostřed pódia a rozpřáhl ruce. Pak vzal do ruky mikrofon a za zvuků hudby na nic nečekal a začal zpívat.
Jeho hlas zněl tak líbezně… Dav celý šílel a zpíval s ním.
„Dobrý podvečer!“ pozdravil Kyuhyun po tom, co odzpíval svou první písničku. Hromady lidí kolem mě mu odpověděly, jak jinak, než křikem. Kyuhyun se doširoka usmál.
Bylo vidět, jak z něj sálá energie, radost, štěstí.
„Bavíte se dobře?“ byl horší, než ten uvaděč. Automaticky jsem si zacpal uši, i když to zrovna dvakrát nepomáhalo.
„Trochu zmírníme tempo co vy na to?“ že by konečně rozumná řeč…?
„Tak tedy ‘7 Years Love‘.“ Dozněl jeho proslov a začal zase zpívat. Tentokrát ale pomaleji a jemněji. Očima přitom zvědavě projížděl davem, jako by něco hledal. Dával do té písničky úplně všechno.
A pak, najednou, asi v půlce songu, když stále ještě projížděl dav pod sebou, se najednou zastavil a přestal zpívat. Nikdo nechápal, co se to děje.
Jen tak tam stál a zíral do jednoho jediného místa. Zíral na mě.

Druhá část mé milé

Střet našich pohledů byl tak silný, děsilo mě, že nezpívá dál.
Všichni se ve zmatku dívali po sobě, jako by tam někde mohli najít odpověď, proč to dělá.
A já tu odpověď znal. Jen já a Kyuhyun z celé té obrovské masy lidí. Když jsme se na sebe dívali, neusmíval se. Ústa měl lehce pootevřené. A já to samé, šokem.
Nezdálo se ale, že byl Kyuhyun stejně překvapený jako já. Něco si pro sebe potichu řekl.
Hned jak to dořekl, odkráčel ze scény. Ochromeně jsem tam stál.
„Sakra!“ pošeptal jsem si a snažil jsem se prorvat se ven z davu.
„Omlouváme se za menší technické potíže, za chvíli by mělo být všechno zase v pořádku.“ Slyšel jsem ještě poslední větu, jak uvaděč začal lidi uklidňovat nesmyslnými výmluvami. Pak se mi podařilo dostat se dost daleko na to, abych jim nerozuměl každé slovo. Rychlým krokem jsem si to mířil přímo domů.
Dech jsem měl zrychlený a srdce mi bušilo obrovskou silou zevnitř do hrudi. Ten pohled… Díval se přímo na mě, přímo do očí. Věděl jsem to, cítil jsem to.
Proč ale…?
Měl jsem tolik otázek, ale ani na jednu jsem neměl odpověď.
Venku byla už docela dost velká zima, takže když jsem přišel domů, udělal jsem si čaj a tiše s ním seděl u malého kuchyňského stolku. V tichosti jsem zkoumal obsah hrníčku, jako by byl bůhví jak zajímavý a při tom jsem stále myslel na to, co se dneska stalo.
„Do hajzlu!!“ vykřikl jsem, jakmile jsem vešel do svého pokoje. Lehl jsem si do postele a zadíval jsem se do stropu, když v tom se mi rozezvonil zvonek. Trochu naštvaně jsem se zase zvedl a šel ke dveřím. Kdo sakra zas může otravovat?

Otevřel jsem dveře trochu prudčeji, než jsem chtěl. Za nimi stála trochu vyděšená Soojin, moje sousedka, která bydlela ve dveřích vedle těch mých. Byla asi o rok starší než já a už měla manžela i malé dítě, miminko. A taky byla velmi krásná. Měla dlouhé černé vlasy a neuvěřitelný úsměv. Ale co se mi na ní líbilo nejvíc, byly její oči. Tak tmavé, ale přitom vyzařovaly tolik lásky a něhy. Člověk se v nich doslova ztrácel.
„Ahoj Sungmine, promiň, že tě otravuju, ale mohl bys mi prosím pomoct snést ten kočárek dolů? Seungri není doma, jinak by mi s tím pomohl on.“ Zaprosila mě svým melodickým hlasem.
„Ale jistě, to není problém.“ Jejímu štěněčímu pohledu se nedalo odolat.
„Díky.“ Usmála se na mě a já jí úsměv opětoval. Působila na mě doslova kouzelně.
Obul jsem se a vylezl na chodbu, abych ji pomohl snést ten kočárek dolů. Byly to jen dvě patra, ale i tak docela fuška.
„Ještě jednou ti moc děkuju.“ Řekla mi Soojin, když už jsme byli konečně dole.
„To vůbec nestojí za řeč. Vždycky se na mě můžeš obrátit, když budeš něco potřebovat.“ Váhavě jsem se na ni usmál.
Rozloučili jsme se a já si to v žabkách kvedlil zase zpátky nahoru.
Prásknul jsem za sebou dveřmi a pomalu se šoural zase zpátky do postele. Bylo mi nad míru jasné, že dneska jen tak neusnu, ale menší odpočinek mě zaručeně lákal.
Znova jsem se pomalu rozvalil a přikryl se dekou. Otočil jsem se na bok a rozsvítil tam malou lampičku na nočním stolku. Otevřel jsem jeho malou přihrádku a vytáhl z ní zarámovanou fotku sebe a Kyuhyun. Vzpomínky se mi hrnuly do hlavy, stejně tak, jako slzy do očí. Musel jsem to všechno ale potlačit. Znova mi někdo začal klepat na dveře.
Otráveně, že mě zas někdo ruší, jsem vstal a přemýšlel, jestli si nemám postel přesunout k domovním dveřím.
Tohle už ale Soojin asi nebude. Nejspíš zase ta stará paní přes chodbu, co ani nevím jak se jmenuje, potřebuje něco půjčit nebo sundat kočku ze stromu a nebo prostě něco, jako každou chvíli.
Už dávno jsem si chtěl pořídit kukátko, abych věděl komu otevřít a komu ne. Bohužel na to jsem si ještě nenašel čas…
Prudce jsem otevřel dveře.

„Ano?“ řekl jsem důrazně a přitom naštvaně ještě předtím, než jsem zjistil, kdo za nimi stojí.
„Ahoj…“ pozdravil mě Kyuhyun, stojící za prahem mých dveří.
„Ne.“ Ani nevím, proč jsem řekl zrovna tohle. Dveře jsem mu zabouchl přímo před nosem, opřel jsem se o ně zády a sesunul jsem se k zemi. Dech se mi zrychlil. Pevně jsem zavřel oči a ruce zatl v pěst. Tohle přece nemůže být pravda.
„Sungmine, otevři mi prosím.“ Kyuhyun zase začal klepat na dveře. Neodpovídal jsem, pomalu se mi začaly z očí spouštět slzy, které jsem se tak moc snažil zadržet.
„Sungmine, prosím…“ nepřestával to zkoušet.
„Nech mě!“ zakřičel jsem na něj mezi vzlyky. Miloval jsem ho, ale bál jsem se, že mi zase přišel jen ublížit.
„Neodejdu odtud, dokud mi neotevřeš. Sám přece víš nejlíp, jak jsem tvrdohlavý.“ Jeho hlas zněl upřímně a prosebně. Ale hrál na city a to se mi vůbec nechtělo líbit. Musel jsem, i když jsem zrovna dvakrát nechtěl, přiznat, že má pravdu.
Vstal jsem a otřel si slzy z tváří. Zhluboka jsem se nadechl, chtěl jsem se připravit, dodat si odvahy, i když to nějak nepomáhalo.
Otevřel jsem mu dveře zrovna, když se znova chystal klepat. Spustil ruku dolů a povzdechl si.
„Tak co chceš?“ Zeptal jsem se ho rázně, ale nedíval jsem se mu do očí.
„Pustíš mě dovnitř?“ Zeptal se Kyuhyun nejistě.
Neodpovídal jsem a ani jsem neustoupil. Ať to ze sebe všechno rychle vyklopí a jde si zase po svých. Už tímhle mi dost ubližoval.
„Tak asi ne.“ Sklopil hlavu.
„Proč jsi přišel?“ Ani jsem nevěděl, jak chladně dokážu mluvit.
„Chtěl jsem s tebou mluvit, prostě…“
„O čem?“ přerušil jsem ho.
„Sungmin, já nevím, jak to říct.“ Vypadalo to, jako by byl v rozpacích. „Vážně nemůžu jít dovnitř?“ zkusil se zeptat ještě jednou.
„Ne.“ Podíval jsem se mu do očí. Chyba.
„Viděl jsem tě dneska na té jarní akci.“ Řekl nakonec.
Jestli si myslí, že mu tohle zbaštím, že mi přišle říct jen tohle, tak se šeredně plete.
„Hmm a dál?“ zeptal jsem se.
Chvíli mlčel a díval se do země.
„Víš, to, co jsem udělal, byla strašná chyba.“ Začal pak.
„Jako že jsi utekl z toho pódia?“ Asi se chudák pomátl.
„Ne Sungmin! Že jsem tě opustil!“ Au. Tohle mě zasáhlo dost těžce.
„Aha.“ Víc jsem říct nedokázal.
„Chtěl jsem na tebe zapomenout, ale nešlo to. Pořád jsem na tebe myslel, a když jsem tě dneska viděl mezi těmi lidmi…“ nedopověděl to. Zvedl ruku a pomalu se s ní ke mně přibližoval. Dotkl se mé tváře. Měl jsem chuť se rozskočit na miliony částí.
Ucukl jsem.
„Nešahej na mě!“ skoro jsem na něj zařval. „Myslíš si, že si tu můžeš jen tak přijít, řekneš mi, že to byla chyba a zas všechno bude fajn?“ teď už jsem křičel.
Co všechno já si kvůli němu vytrpěl.
„Sungmin, já vím, že jsem ti ublížil a lituju toho. Myslíš si ale, že mě to nebolelo?“ začal už i Kyuhyun zvyšovat hlas ve své zoufalosti.
„Skončil jsi to přece ty, nepamatuješ?“ připomněl jsem mu takový menší detail.

Lidi začali vylézat na chodbu ze svých bytů, aby zjistili, co je to za randál.
„Není to Cho Kyuhyun? Ten zpěvák?“ slyšel jsem tam někoho šeptat.
„Dobrý večer.“ Otočil se na ně Kyuhyun a obdařil je zářivým úsměvem.
O diváky jsem zrovna vážně nestál. Chytil jsem Kyuhyun za paži a vtáhl ho k sobě do bytu. Zabouchl za sebou dveře a na nic nečekal. Přispěchal ke mně a chytil mě kolem krku. Jako by mě chtěl políbit se stále víc a víc přibližoval. Nakonec to ale neudělal a já od něj odstoupil. Do očí se mi zase draly slzy.
„Sungmin já…“ Kyuhyun sklopil hlavu „pořád tě miluju, nedokážu bez tebe být.“
Proud slz se mi nahrnul do očí.
„A teď jako čekáš, že ti skočím do náruče nebo co?“ Tváře smočené slanými kapkami mi začaly rudnout zlostí. Jak se jen opovažuje?
Neuvědomoval jsem si, co mi řekl. Nějak jsem si to k sobě nechtěl připustit. Že mě pořád miluje, jako já miluju jeho.
„Čekám, že mě pochopíš a doufám, že mi to jednou všechno odpustíš a třeba někdy mi dáš ještě jednu šanci.“ Bylo vidět, že už je taky na pokraji svých sil.
„Ale já se bojím. Bojím se, že mi zase ublížíš!“ pláč mě čím dál víc přemáhal.
„Už ti nechci ublížit.“ Ujistil mě Kyuhyun a začal se přibližovat.
Opatrně mi otřel tváře od slz.
„Neplač Sungmin. Za takového parchanta jako jsem já, ti to nestojí.“ Dořekl a pohladil mě po tváři. Pak se otočil a vydal se směrem ke dveřím.

Další malinkatá část fikce >< vážně se omlouvám, ale čas mi vůbec nepřeje T__T ... zkusím sem ještě dneska něco hodit, ale nic neslibuju!! Mám hodně věcí na práci.. A týden tu teď nebudu, takže teď sem zase nic nepřibyde.. je mi to lííto T__T ale snad vás aspon tímhle kouskem potěším ^.^y

Moje tělo bylo rychlejší než moje mysl. Udělal jsem pár větších kroků, abych ho dohnal a popadl jsem Kyuhyun za ruku. Vyplašeně se otočil. Už i jemu se tváře leskly, jak mu po nich stékaly slzy. To, jak moc jsem ho chtěl, jak moc jsem ho miloval, bylo silnější, než ten vztek a úzkost, které jsem pociťoval.
Začal jsem mu stírat slzy, jako on předtím mě.
„Neplač Kyuhyun, nemáš proč.“ Nechápal jsem, kde se to všechno ve mně najednou vzalo.
Chytil mé ruce a začal je pomalu líbat.
„Prosím, Sungmin, odpusť mi to. Odpusť mi to všechno.“ Řekl, když s polibky konečně přestal a podíval se mi do očí. Pořád ale svíral mé ruce v těch svých.
„Jednou budu schopný ti to všechno odpustit. Teď to po mě ale ještě nechtěj.“ Odpověděl jsem mu tiše.
„Nemusíš hned, to po tobě nechci. Stačí mi jen malá naděje.“ Znovu mi políbil ruce. „Děkuju ti.“ Hlesl.
Srdce se mi svíralo.
Ovinul své ruce kolem mě a pevně mě objal. Chvíli jsem jen tak stál a pak jsem váhavě zvedl ruce a pomalu je dával kolem Kyuhyun.
Měl jsem ho zase u sebe a čím víc mi to docházelo, tím víc jsem své obětí zesiloval.
„Všechno ti vynahradím, slibuju.“ Prolomil pak Kyuhyun ticho a jemně mě políbil na krk.
Nic jsem neříkal, věděl jsem, že nelže. Vychutnával jsem si tu chvíli takovou, jaká byla.
Něco mě ale přece jen vyrušilo, když jsem se z té extáze pomalu dostával.
„Kyuhyun…?“ začal jsem trochu nejistě.
„Ano?“ Obavy byly slyšet v jeho hlase.
„Kdy ses naposledy sprchoval?“ začal jsem se od něj pomalu odtahovat.
„Sakra, to jak jsem se zpotil na té akci. Nestihl jsem se umýt. Promiň.“ Vzpomněl si najednou Kyuhyun.
„Támhle je koupelna.“ Ukázal jsem na dveře vedle mého pokoje.
„Díky.“ Hlesl Kyuhyun a chtěl mě políbit na tvář.
„Koupelna!“ řekl jsem rázně, když jsem mu uhýbal.
„Vždyť už jdu…“ sklopil Kyuhyun hlavu a poslušně odkráčel.
Padl jsem na gauč a ztěžka oddechoval. Po tom záchvatu zlosti se ve mně vzdouvala obrovská vlna radosti. Zase jsem byl s Kyuhyun a věděl jsem, že to nebude takové, jako dřív, ale věděl jsem, že by to mohlo být ještě lepší. Chvilku jsem takhle nad tím vším přemýšlel.

„Sungmin! Nemáš tady ručník!“ ozvalo se po pár minutách z koupelny.
„Hned tam bude!“ zakřičel jsem na něj zpátky.
Vytáhl jsem ze skříňky v pokoji dva ručníky a šel jsem s nimi pomalu do koupelny.
Tam přede mnou stál zcela nahý a mokrý Kyuhyun. Podal jsem mu ručníky a chvíli si ho prohlížel.
„Zhubnuls?“ zeptal jsem se ho zamyšleně.
„Trochu… to to jde tak vidět?“ začal sám sebe obhlížet.
„Trochu…“ odpověděl jsem mu a otočil jsem se k odchodu.
U dveří jsem se ale zarazil.
„Kyuhyun, jak vlastně víš, kde bydlím?“ na tohle jsem dřív ani nepomyslel, ale teď mě to vyvádělo dost z míry.
„Zjistil jsem si to.“ Řekl prostě a pokrčil rameny. „Myslíš si, že jsi chtěl jen vidět ty mě?“ pousmál se.
„Kam tím míříš?“ Můj mozek už nebyl schopný vstřebávat tolik informací najednou.
„Několikrát jsem tě zahlédl na svých akcích.“ Pošeptal mi do ucha, když se omotal ručníkem a já ho nechal přiblížit se, když už tolik nepáchl.
Asi jsem nebyl tak nenápadný, jak jsem si původně myslel.
„Ah… jo tak.“ Přitiskl jsem si ukazováček na rty.
„Netrap se tím.“ Pohladil mě po tváři a já se váhavě usmál.
„Pojď za mnou, půjčím ti něco na sebe.“ Prohodil jsem a vyšel jsem z koupelny. Slyšel jsem, jak Kyuhyun ťapká za mnou.

Slíbená další krátká část >< .. pardon, ale na víc už nemám čas ... T__T
Tak za týden děvčatááá


Když jsme došli do mého pokoje, začal jsem se přehrabovat ve skříni a hledal něco, co by měl Kyuhyun dobré. Nevšímal jsem si, co zatím dělal on.
„Tahle se vážně povedla.“ Uslyšel jsem za sebou jeho hlas.
„He? Cože?“ otočil jsem se.
Kyuhyun seděl na mé posteli a držel v ruce naši společnou fotku, na kterou jsem se předtím díval. Hodil jsem po něm jedny šortky, co jsem ve skříni našel.
„Jo, to se teda povedla.“ Řekl jsem, když jsem zavíral skříň. Vytáhl jsem ještě jeden ručník a Kyuhyun si mezi tím natáhl šortky na sebe. Postavil naši fotku na můj noční stolek a já si k němu přisedl.
„Máš ještě mokrou hlavu.“ Pousmál jsem se a začal jsem mu ji novým ručníkem trochu sušit. Kyuhyun zvedl ruce a trochu mi s tím pomáhal. Pak si ručník stáhl z hlavy a upustil ho na zem.
„Chyběl jsi mi.“ Hlesl Kyuhyun.
Jen jsem si lehce povzdechl a objal jsem ho. Cítil jsem teď, jak voní mým sprchovým gelem.
Kyuhyun se ode mě trochu odtáhl a podíval se na mě. Prstem mi začal přejíždět pomalu po rtech a já přesně věděl, co chce udělat.
Přivřel jsem oči a čekal. Chvíli se nic nedělo, a pak jsem najednou ucítil jeho teplý dech tak blízko u sebe. Začal mě líbat, ale jen tak lehce, jako by mě strach. Já na něj naopak trochu víc přitlačil. Chtěl jsem aby věděl, že se nemá čeho bát. Pochopil to dobře a už i on začal s polibky víc a víc přirážet.

„Skončím s tím.“ Promluvil po tom, co se naše rty od sebe odtrhly.
„Skončíš s čím?“ zeptal jsem se s nemalými obavami v hlase.
„Za dva měsíce mi končí nahrávací smlouva. Až vyprší, skoncuju se zpíváním a budu s tebou. Jenom s tebou.“ Odpověděl a znovu mě lehce políbil.
„Kyuhyun, ale to přece nemusíš. Nechci, aby ses vzdal toho, co máš tolik rád.“ Začal jsem protestovat.
„Zpívání mám rád, ale tebe miluju.“ Hlesl.
„Ale…“ chtěl jsem ještě něco namítnout, ale Kyuhyun mě přerušil.
„Nedovolím, abych o tebe znova přišel. A zpívat si můžu třeba ve sprše nebo sám sobě nebo při uklízení nebo…“
„Nebo mě.“ Dořekl jsem za něj.
„Nebo tobě.“ Souhlasil se mnou.
Propletl prsty své ruky s těmi mými a položil se na postel.
Chvíli jsem se na něj díval a pak jsem se připojil k němu.
Venku začalo hřmít, jak přicházela bouřka. Schoulil jsem se Kyuhyun do náruče a on mě začal hladit po ruce.
„Dneska už tě nikam nepustím.“ Pošeptal jsem mu.
„Taky se nikam nechystám.“ Ujistil mě.
Bylo ticho a jen jsme poslouchali, jak se rozpršelo a kapky mi začaly bubnovat na okno. Další strašné zahřmění. Přitiskl jsem se ke Kyuhyun tak moc, jak jen to šlo.
„To by mě zajímalo, co jsi dělal o bouřkách, když jsem tu s tebou nebyl.“ Zasmál se Kyuhyun.
„Hm…“ přemýšlel jsem, jestli mu to mám říct nebo ne.
„Vidíš toho plyšáka támhle na stole?“ nakonec jsem to vyklopil.
„To jako vážně?“ začal se mi smát na celé kolo.
„Co jiného jsem mohl dělat?“ trochu s hysterií v hlase jsem se ho zeptal.
„To nevím, ale už ho nebudeš potřebovat.“ Prohlásil a za dalšího zahřmění blesku mě políbil na čelo. Ještě chvíli jsem vydržel vzdorovat spánku, ale nakonec jsem stejně usnul Kyuhyunovi v náruči.

Těžce se omlouvám, že to s tou fikcí tak vázne... bohužel jsem vážně hodně zaneprázdněná, tak toho ode mě v tomhle období moc nečekejte takže jen další krááátká část...

Když jsem se druhý den ráno vzbudil, hned jsem věděl, že to všechno nemohl být jen sen, protože jsem pořád cítil Kyuhyunovy paže ovinuté kolem sebe. Vzpomínal jsem na to, co všechno se předešlý večer stalo a dalo se tomu jen stěží uvěřit.
Kyuhyun ještě spal. Vymanil jsem se z jeho sevření a šel do kuchyně udělat nám něco k snídani. Moc jsem tam toho tedy neměl, ale udělal jsem alespoň topinky.
Položil jsem je na stůl a šel do pokoje pro Kyuhyun. Pořád ještě spal. Bylo mi líto ho budil, vypadal tak strašně nevinně. Sedl jsem si vedle jeho spícího těla a začal ho hladit po vlasech. Po chvíli se začal vrtět a pomalu probouzet.
„Dobré ráno.“ Řekl jsem, když konečně otevřel oči.
„Nejlepší…“ usmál se na mě.
„V kuchyni je snídaně, pojď se najíst.“
„Super, mám šílený hlad.“ řekl radostně a hned vyskočil na nohy.
Snídali jsme v tichosti, dokud Kyuhyun nešel a neotevřel lednici.
„Teda…“ podivil se.
„Co je?“ zeptal jsem se trochu podrážděně s plnou pusou.
„Ve tvojí lednici to vypadá ještě hůř, než v té mojí.“
Ok, neměl jsem tam skoro vůbec nic…
„Hmm… Nestihl jsem nakoupit.“ Argumentoval jsem nedostatek zásob potravin v mém bytě.
„Tak zajdeme nakoupit, až dojíme.“ Rozhodl Kyuhyun beze mě.
„Fajn, ale budeš muset jít v mém oblečení.“ Zněla má malá podmínka, proti které Kyuhyun nic nenamítal.
„Samozřejmě.“ Souhlasil Kyuhyun.
Nákup proběhl celkem v klidu, když nepočítám jak Kyuhyun vlezl do nákupního vozíku a chtěl povozit. Naštěstí moc lidí to nevidělo. To by si zase bulvár smlsnul.
Kyuhyun v obchoďáku, jak se vozí v nákupním vozíku. A jako by toho už tak nebylo dost, vozí ho tam jeho bývalý přítel. Pardon, oprava! Znova současný přítel.
„Sungmin?“ začal Kyuhyun s něčím zas, když už jsme v klidu u mě doma vybalovali nákup.
„No?“ Docela jsem se bál, na co se mě chce zeptat. U člověka jako je on jeden nikdy neví.
„Nezajdem se ještě někam projít?“ zažadonil.
Ve městě jsme se trochu zdrželi, zašli jsme si na oběd a teprve až kolem druhé jsme šli nakoupit, takže teď už pomalu táhlo na čtvrtou odpoledne.
„Nevím, jestli je to ten nejlepší nápad. Začíná se nějak zatahovat.“ Nahodil jsem při pohledu z okna.
„Nepůjdeme daleko.“ Začal mě přesvědčovat.
„A bude mi určitě zima.“ Zakňučel jsem zoufale.
„Zahřeju tě vlastním tělem.“ Odpověděl Kyuhyun velmi lákavou nabídkou.
„A to nemůžeš i tady doma?“ začal jsem se ke Kyuhyun nenápadně lísat.
„No,“ začal přemýšlet „to klidně můžu, ale rád bych se ještě prošel. S tebou. Prosím.“ Škemral.
„Hmmm, tak dobře, půjdu.“ Nakonec jsem trochu neochotně souhlasil.

Procházka venku byla docela fajn. Šli jsme nejdříve na hlavní ulici, kde se to jen hemžilo lidmi, kteří chtěli stihnout nakoupit těsně před zavíračkou.
Čepice, kterou jsem měl na hlavě, mi pořád padalo do očí, a tak jsem skoro neviděl na cestu a motal se ulicí, jako opilec. Asi nemusím říkat, jak mě to nervovalo.
Kyuhyun se mi nejdřív smál, ale pak mě chytil za ruku a vedl mě tak, abych už do nikoho nenarazil, jako do těch pár lidí předtím.
Pak mě odvedl do parku, kde moc lidí nebylo. Tma se na nás snášela a já cítil tu zimu, o které jsem věděl, že mě dostane, ať chci, nebo ne.
Když jsem se začal trochu klepat, Kyuhyun mě rukama objal kolem ramen. Usoudil, že je čas jít pomalu, ale jistě domů.
Potulovat se po tmě v zimě v parku taky nebyl zrovna nejlepší nápad.
Ale samozřejmě než jsme došli domů, stačili mi začít drkotat zuby a pomalu jsem se třásl už celý.
„Uvařím nějaký čaj. Ty si zatím sundej tu bundu a zabal se do deky.“ Řekl Kyuhyun sotva stačil zavřít dveře od bytu.
„No jistě, jako bych slyšel maminku…“ pošeptal jsem si pro sebe, když jsem byl na cestě do svého pokoje.
„Co si to tam brbláš?“ zavolal na mě Kyuhyun, když si sundával bundu a mířil si to ke kuchyňské lince.
„Ale jen tak…“ snažil jsem se to rychle zamaskovat.
Zdá se, že se mi to podařilo.
Vrátil jsem se zpátky do obýváku, vytáhl deku, sedl si na gauč a zachumlal se do ní, jak mi Kyuhyun řekl. Bylo mi příjemné teplo a pohodlně. Zavřel jsem oči a viděl jsem všechny hezké chvíle.
„Sakra!“ zakřičel Kyuhyun, čímž mě samozřejmě vyrušil z mých představ.
„Co je?“ zařval jsem zpátky a otevřel jsem oči.
Všude kolem byla tma.
„Co se děje? Tys zhasnul?“ ptal jsem se, když jsem vstal z gauče a pomalu šel ke Kyuhyun.
„ Vypnuli elektřinu.“ Odpověděl mi Kyuhyun, který si mobil svítil na dva hrníčky s čajem. Vytáhl jsem i svůj mobil a vzal jeden z hrníčků a šel za Kyuhyun do obýváku.
„Počkej chvíli.“ Řekl jsem, když jsem položil hrníček na stůl.
Přešel jsem ke stolku, kde stála televize, a ze spodního šuplíku jsem vytáhl tři čajové svíčky. Našel jsem zápalky, kterými jsem je zapálil a položil na stůl.
Kyuhyun se mezitím posadil a čekal na mě, aby nás mohl přikrýt oba dekou.
Podal jsem ještě naše čaje a posadil se k němu.
Seděli jsme tam vedle sebe s vařícím čajem v rukách a zahřívali se. Já ještě mezitím stihl sledovat plameny svíček, které plápolaly do tmy.
V tichosti jsme usrkávali své čaje, dokud svíčky nevyhořely a nezhasly.
„Máš ještě nějaké?“ zeptal se mě Kyuhyun, když poslední knot vyhasl v záplavě vosku.
„Ne, tyhle byly už poslední.“ Odpověděl jsem mu a trochu si zívl.
Kyuhyun mi beze slova vzal z rukou už skoro prázdný hrneček a položil ho i s tím svým na stůl.
Když se vrátil do původní polohy, opřel jsem se o něj a nechal se jím obejmout.
„Chce se ti spát?“ ujišťoval se, když mu moje hlava klesla na rameno.
„Ne.“ Řekl jsem mu prostě.
Moje oči si už pomalu začaly přivykat tmě. Pomalu jsem zase zvedl hlavu a snažil jsem se na Kyuhyun podívat. Párkrát jsem ještě zamrkal a zamžoural, ale nakonec jsem dokázal rozpoznat rysy jeho obličeje. Viděl jsem, jak ho taky otočil směrem k tomu mému.
Pomalu se začal naklánět, připravený políbit mě. Seděl jsem a čekal jsem, až to udělá. Ale neudělal to.
Že by měl ještě strach? Nedivil bych se mu. Rozhodl jsem se znovu převzít iniciativu a natáhl jsem se tak vysoko, že jsem mu dosáhl na rty. Pomalu jsem se mu na ně přitiskl a začal ho líbat. Chtěl jsem ho zbavit strachu, což se mi ti dařilo, odvažuju se tvrdit.
Posunoval jsem se čím dál tím výš a moje polibky začaly být i víc naléhavější, ba i agresivnější. Kyuhyun si to všechno užíval a nechtěl zůstat pozadu.
V okamžiku mi sundal mikinu i tričko a svýma rukama mi hladil nahou hruď.
Náruživost, se kterou jsme na sebe navzájem útočili nás nenechávala klidnými. Už se to nedalo vydržet. Oba jsme to chtěli. Všechno to napětí vymizelo a zůstalo jen čisté vzrušení.
Netrvalo dlouho a byli nazí.
Snažil jsem se ho dotýkat i líbat na každém milimetru jeho krásného těla. Ležel jsem na něm a snažil se, aby se jeho vzrušení uvolnilo víc a víc.
Proto jsem se začal snižovat níž, na krk, na hruď, na břicho, až dokud jsem mohl pomalu začít s uspokojováním ho.
Obývákem se začaly rozléhat jeho steny. Nejprve tiše, skoro jako by šeptem, ale pak se začaly zesilovat.
S rozvahou jsem mnul jeho úd, jak rukou, tak svými rty.
Po chvíli jsem ale zničehonic přestal. Lehl sem si místo něj a nechal ho tak, aby do mě vstoupil. Dělalo mu to dobře, i přes tu tmu sem mu to viděl na obličeji.
A slyšel jsem jeho vzdechy, slyšel jsem i své vzdechy.
Tahle noc teprve začala…

to se mi líbí, nejdřív romantika a pak šup na to
moc moc pěkný

Nááádhera

Moooc krásný ...jdu si to přečíst znova, a tentokrát celý dohromady

Jsem ráda, že se vám to aspoň trochu líbí
A omlouvám se, že mi to trvalo takovou dobu ><
Sice jsem plánovala úplně jiný konec, ale to by se to tu nedostalo ještě dlouho xD

Ale i tenhle konec byl nádhernýýý

To mě těší... :D:D
Sice jsem tuhle FF nechtěla s Happy Endem, ale co už >< xD

No tak to jsem ráda, že si jí tak udělala
Nemám ráda špatný konce

Ale mě je baví psát úplně šíleně *.*
A nevím proč... :D:D

No to taky nevim asi si šílená

Já mám taky ráda šťastný konce, zahřeje to pak u srdíčka...

Šílená, sadistická a morbidní
Sakra

mno krasny romantika napetí a šup na věc !!xD a honem si to du přečíst jeste jednou

tak to je super =)

Jsem ráda že se líbí =DD

tohle je nádhera začátek mě trochu deptal nejevil se podle mých představ na mě byl moc smutný ae je to kráása a to nenápadné sledování a pak ten konec no já nemám slov je to krááása