Pohádka trochu jinak (Siwon, Heechul)

Pohádka trochu jinak (Siwon a Heechul)

V jedné daleké zemi žili, byli a milovali král a královna. I když se o to pokoušeli mnohokrát, královna nemohla otěhotnět.
Byla zima, zem pokrývala hustá peřina sněhu a panímáma královna seděla u otevřeného okna (trocha čerstvého vzduchu neuškodí) a vyšívala. Najednou vyhlídla ven, nešťastně zavzdychala a přitom se píchla jehlou do prstu. Kapka krve skápla na bílý sníh na parapetu.
„Ach, kéž bych měla děťátko s pletí jak ten bílý sníh a rtíky rudými jako kapka krve.“
Královnu zaslechla dobrá čarodějka, která zrovna prolétala okolo na koštěti. Znala královnino soužení a proto se nad ní slitovala. Mávla jednou hůlkou a bylo to. Druhý den ráno si královna dávala dostaveníčko se záchodovou mísou a královský lékař potvrdil, že je v očekávání. Král ihned uspořádal velikou oslavu, kde se zlískal jak zákon káže. Za devět měsíců se narodil krásný buclatý chlapeček se sněhovou pletí a rudými rty, kterému dali jméno Sněhurák.
Po čtyřech letech se stala tragédie. Královna zemřela. Král na malého hyperaktivního chlapce nestačil a po nějaké době mu došla trpělivost. Rozhodl se obětovat a znovu se oženil. Nová panovnice sice byla šťabajzna, ale srdce měla černé, jak díra do pekla. Před manželem si hrála na ctnostnou a hodnou ženušku, ale jakmile vystrčil patu z baráku, už měla v posteli několik milenců a nebohého Sněhuráka týrala těžkou prací, jako např. drhnutí schodů na celém hradě nebo leštění nočníků.
Nová královna měla ale jedno velké tajemství. V nejvyšší věži, kterou si hned zabrala, ukrývala velké kouzelné zrcadlo. Každý den před něj předstoupila a zeptala se: „Zrcadlo, zrcadlo, pověz kdo je v zemi zdejší, ten nejkrásnější?“
A zrcadlo odpovědělo: „ V-vy j-jste v v z-zemi z-zdejší t-ta n-nejkrásnějššší.“ (no jo no trochu koktalo no) a ta narcistická paní spokojeně odešla.
Když bylo Sněhurákovi deset let, stala se druhá tragická událost. Tatínek se jednou vrátil domů o trochu dřív a načapal tu ježibabu (pardon královnu) v posteli s třema chlapama. Na místě ho skolil infarkt.
Milý Sněhuráček od té doby dostával víc a víc práce, ale i tak víc a víc rostl do krásy. Služebnictvo ho milovalo pro jeho pracovitost a dobré srdce, zato macecha ho nenáviděla. Tak uplynulo dalších pět let.
„Zrcadlo, zrcadlo, pověz kdo je v zemi zdejší, ten nejkrásnější?“
„V-v z-zemi z-zdejší j-je n-nejkrásnější SNĚHURÁÁÁÁK! Babo jedna!“
S milou paní královnou to švihlo o zem. Když se probrala, chytl ji zuřivý amok. Zavolala si místního myslivce a přikázala mu, aby Sněhuráka odvedl do lesa a tam ho znásilnil a zabil. Jako důkaz měl přinést jeho srdce.
Nebohý myslivec, který byl už těsně před důchodem, sotva se udržel na nohou, odvedl tedy chudáčka Sněhuráčka do lesa.
„Mladý pane, královna mi přikázala, abych vás znásilnil a zabil, ale jak vidíte už jaksi nemůžu. Proto vás prosím utečte někam daleko, najděte si hodného muže a buďte šťastný. Sbohem.“ (Jsem zapomněla dodat, že Sněhurák byl typický uke.)
Sněhurák tedy utekl a myslivec, aby skryl svůj dobrý skutek, na třetí pokus zastřelil jelena a jeho srdce odnesl královně jako důkaz.
Díkybohu královna kvůli šoku několik dní kouzelné zrcadlo nenavštívila a tak měl mladý princ alespoň nějaký náskok.

Sněhurák bloudil lesem a díky jeho spanilosti a čistotě jeho duše se ho ani zvířata nebála. A tak mu ptáčkové zpívali nad hlavou veselé písně do kroku, veverky mu přinesly oříšky k obědu a když ulehl ke spánku, zahříval ho svým kožichem medvěd.

pri citani som padala od smiechu... perfektne!!! uz sa tesim na zvysok

Mily fakt super, nasmála jsem se u toho moc a moc.... Těším se na další dílek...

XD paradní rychle pokračko :-)

skoro brečím smíchy
fakt nářez
seš nejlepší
těším se na další část

děkuji děkuji

Druhý den svého útěku přišel k malé chaloupce. Slušně zaťukal a když nikdo neodpovídal, opatrně vešel. Jenže se trochu přepočítal a při vstupu se praštil čelem o futra. Všechno zde bylo maličký. A ohromný nepořádek, jakoby tady bydlela tlupa opičáků.
Uprostřed místnosti stál malý stůl se sedmi židličkami. Na něm sedm talířků a sedm lžiček. Potom tam bylo ještě sedm televizí, sedm posilovacích strojů a sedm gaučů.
Sněhurák měl rád pořádek, proto se dal hned do uklízení a do vaření. Když skončil, byl tak unavený, že sotva udržel oči otevřený. Vydal se tedy hledat místo, kde by si trochu zchrupnul. Vyšel po sedmi schodech a otevřel dveře do místnosti, kde bylo sedm postýlek. Byl to kluk šikovný a chytrý, tak si postele přirazil k sobě, lehl si na ně a během minuty se vydal do Morpheovy náruče.
„Hej hou, trpaslíci jdou, la la la.“
„Ha, je tady nějak moc čisto.“
„Ha, je uvařeno.“
„Ha, ha někdo tady je, hledat!“
„Veliteli, našel jsem!“ zařval z plných plic nejmenší z nich směrem od ložnice.
Tím samozřejmě probudil Sněhuráka a tak všichni na sebe půl hodiny vyjeveně koukali, než se velitel konečně vzpamatoval.
„Kdo jsi, odkud jsi, co tu chceš!“ začal výslech. Těch sedm mužíčků bylo totiž obranné komando tohoto lesa. Sněhurák jim všechno řekl a poprosil, jestli by u nich nemohl zůstat. Trpaslíci svolili, ale za podmínky, že jim bude dělat služku.
A tak začal život milého Sněhuráka u sedmi trpaslíků. No moc se nezměnil od toho na hradě, dřel jak kůň od rána do večera. Uklízel, vařil, pral a každý druhý den vymetal komín. Idioti trpaslíci totiž koupili špatný uhlí a tak se komín každou chvíli zanášel. Sněhurák proto byl pořád špinavý od popela a trpaslíci mu začali říkat Cindarellák neboli Popelák.
Takto v poklidu oběhlo několik měsíců, až jednou… Nejmladší z komanda jednou přiběhl a v ruce mával nějakým papírkem.
„Princ Siwon pořádá bál a zve nás na něj!“
„Můžu jít taky?“ zeptal se naivně Popelák.
„Ne, máš moc práce a stejně jsi špinavý. Nikam.“ Zavelel velitel a bylo.
Trpaslíci se vykoupali, navoněli, načančali a vyrazili si zatrsat a sbalit nějaký trpasličí buchty.
Popeláček, který opět vymetal komín, se lítostí rozplakal. Taky si chtěl vyrazit.
„Puf.“ Kde se vzala, tu se vzala, najednou před ním stála dobrá čarodějka.
„Nazdar, chceš na bál, co? Hej, nebul, já ti pomůžu.“
Mávla proutkem a bývalý princ se opět stal princem. Na sobě měl nádherné oblečení zlatem vyšívané a přes nos a ústa měl roušku.
„Musíš být maskovaný, protože tam bude tvoje macecha, tak aby tě nepoznala. A ještě varování: do půlnoci musíš být doma, jinak kouzlo zmizí. Tady máš koště, nasedni, řekni Hyje! a ono tě odnese na místo určení. Hodně zdaru a padej.“
„Hyje“ a už byl na zámku. Bál byl v plném proudu, ale jakmile vešel Popelák, vše ztichlo. Bylo zde plno lidí, ale nikdo zde nebyl tak krásně oblečený a učesaný jako právě příchozí. Princ, který seděl na trůně a nudil se, najednou vzhlédl. Svým pohledem se setkal s nádhernýma velkýma očima a jako uhranutý se zvedl a přistoupil k Popelákovi. Naštěstí komoří byl inteligentní a všímavý, proto zatleskal, hudba začala hrát a hosté se pustili opět do tance. Princ beze slova chytl Popeláka a zatáhl ho na terasu, kde nikdo nebyl.
„Promiňte mi mou opovážlivost, ale chtěl jsem si s vámi promluvit v klidu. Na první pohled jste mě zaujal, řekněte mi své jméno a odkud jste, prosím.“
„Odpusťte princi, ale nemohu vám nic říci. Mohl by jste se tím dostat do nebezpečí.“
„Nemusíte se bát, jsem dost silný, ochráním i vás jestli budete chtít.“
„Ne, nemohu. Příliš se bojím.“
„Když nemůžeš, tak to z tebe dostanu jinak.“
Princ chytl pevně Popeláka za zápěstí a táhl ho za sebou. Popelák byl o hodně slabší než jeho únosce, tak mu nezbylo nic jiného než ho následovat. Najednou se ocitli v královské ložnici a princ hodil Popeláka rovnou na postel. Než se jeho oběť stačila rozkoukat, měl ruce připoutaný k pelesti postele.
„Počkej, co to děláš? Nech mě být!“
„Promiň, ale když mi nechceš říct své jméno, tak tě musím potrestat! A ty mi to řekneš, protože si tě zamýšlím vzít za ženu a budeš jen můj!“
„Co? Jakou ženu? Já jsem muž! A okamžitě mě pusť!“
„Myslím, že dámské šaty ti budou moc slušet,“ a aby umlčel další protesty z Popelákových úst, strhl mu masku a jednoduše ho vášnivě políbil. Odtrhl se od nich až když oběma docházel dech.
Chudák Popelák ani nevěděl jak, ale najednou byl nahý a v sobě cítil dva prsty, které ho jemně roztahovaly. ‚O Bože, co to dělá? To je nádherný! Ah! Ano! Ještě!‘ V tom ucítil jak se do něj vsouvá něco většího nežli prsty a trochu to zabolelo. To už ale vzdychal opravdu hlasitě. Princ Siwon se v něm začal pohybovat a Popelák mu vášnivě odpovídal dokud oba dva nedošli uvolnění.
Jakmile se Popelák trochu vzpamatoval, uvědomil si kde je a hlavně kolik je – za deset minut dvanáct! Mrkl vedle sebe na prince, který naštěstí usnul, rychle se oblékl a pelášil ze zámku. Našel koště a okamžitě byl doma. Bim, bam – odbíjeli hodiny dvanáctou. Právě včas.
Když se trpaslíci vrátili zpátky, našli Popeláka spát na otomaně už v jeho starých hadrech. Poté ho někdy našli jak zasněně hledí do dálky a vzdychá, ale pomysleli si, že se mu asi stýská po domově a tak ho nechali na pokoji.

Tak tohle je fakt nářez prosíím dalšíí

Ty tvoje hlášky.. Já z nich nemůžu, ještě teď se směju.... Díky, že mě dokážeš takhle pobavit, další dílek prosím.....

Vojenské komando?
Cituju Lenny, tohle je fakt nářez
Dalšíííí

poslední část

Princ Siwon vyhlásil rozsáhlé pátrání po svém zmizelém milenci. Nechal namalovat jeho portréty a své služebníky vyslal po celém království. Bohužel bezúspěšně. Poslal je tedy ještě do sousedních království a čekal.

A právě v tom jednom sousedním království se zrovinka tamní královna vydala do věže navštívit své kouzelné zrcadlo.
„Tak co zrcadlo, kdo je teď v zemi zdejší nejkrásnější?“
„P-popelák, P-popelák!“
„Kdo je sakra Popelák? Jak to, že je někdo krásnější než já?“
„P-popelák j-je b-bývalý S-sněhurák a ž-žije u u s-sedmi trpa-trpaslíků v-v l-lese.“
„Ti trvá než se vymáčkneš. Takže Sněhurák je naživu. Myslivce popravit!“
Naštěstí myslivec už dávno zdrhnul. Královna měla v krvi černokněžnickou krev, a tak dostala šílený nápad. Uvařila šíleně smrdící a smrtící lektvar, do kterého namočila rukavice. (S jablkem je to už profláknutý.) Převlíkla se za domovní prodejkyni a vyrazila do lesa.
„Kdo tam, heslo!“
„Ach milí pánové, neznám heslo. Jen prodávám po domech naše zboží. Nechtěli by jste rukavičky?“
„Nechceme, máme svoje. Ale máte i pracovní? Popelák by nějaký mohl potřebovat, furt si stěžuje, že se mu lámou nehty.“
A tak se královna vydala za Popelákem. Trpaslíci ji poradili, kudy má jít. Doprava za velkou borovicí, překročit bludný kořen, přeskočit potok a je tam.
„Ťuky, ťuk, je někdo doma? Mám pěkné rukavičky na prodej, nechcete?“
Popelák vystrčil svoji pěknou hlavinku a s radostí si jedny koupil. Královna si spokojeně zamnula ruce a prchala mílovými kroky z lesa. Popeláček si nasadil rukavičky a ….
„Hej, hou, trpaslíci jdou, la la la.“
„Popeláku, co je k večeři?“ ale odpovědi se nedočkali. Mrtvý Popelák ležel uprostřed pokoje s nožkama nahoře a s navlíknutými rukavicemi. Trpaslíkům to občas moc nemyslelo, tak je nenapadlo, že tím důvodem by mohl být otrávený předmět na jeho rukách. Všichni se rozplakali. Želeli hlavně toho, že už jim nikdo nebude vařit a starat se o ně. Pro nebohého Popeláka nechali vyrobit u obrů skleněnou rakev, protože se chtěli alespoň dívat na jeho krásu a uložili ho na menší pahorek poblíž domku.
Uběhlo dalších pět měsíců a Popelák se nerozkládal, protože díky skleněné rakvi vakuově uzavřené, se k němu nemohli dostat červíci. Vypadal jen jakoby spal.

Takhle jednou po ránu si vyjel princ Siwon na lov a když se hnal za kořistí, ztratil se. Dlouho bloudil lesem, když tu najednou zahlédl záblesk světla. Vydal se za ním a narazil na podivnou věc. Ve skleněné rakvi tu ležel překrásný mladík, právě ten, se kterým se vyspal na plese a právě ten, kterého už tak dlouho hledal. Ihned vylomil víko a zjistil, že jeho miláček nespí ani nechrápe, protože ani nedýchá. Princovi se vybavila vzpomínka na to, jak mu v dětství četla jeho sůva, pardon chůva, pohádku, kde princ vysvobodil princeznu z věčného spánku polibkem. Naklonil se tedy nad ústa spícího Popeláka a políbil ho. A … nic. Strašně se rozplakal, srdíčko mu pukalo bolestí, ale nic mu to nebylo platné. Rozhodl se tedy, že svou lásku vezme sebou na hrad a řádně ho pochová.
Mezitím Šmudla, který měl hlídku u rakve (princ ho neviděl, protože byl fakt malinkej), běžel za spolubojovníkama. „Šéfe, šéfe, někdo nám chce ukrást Popeláka!“ „Hoši, do akce! Nikdo nám ho nesmí vzít!“ zařval velitel a všichni si to běželi s tím opovážlivcem vyřídit.
„Hrrr na něj!“ No jo, jenže princ Siwon uměl teakwondo, kdežto trpaslíci jen pouhou sebeobranu. Tamhle kop, tadyhle pěstí do nosu (au), levej hák, pravej hák a milý trpaslíčci líbali matičku zem.
Princ vyzvedl Popeláka na koně, sedl si za něj a ujížděl k zámku. Liška Bystrouška, která náhodou ovládala lidskou řeč, mu ukázala správnou cestu. Když dorazil do svých komnat, položil Popeláka na postel a jal se ho svlékat. - No fuj, co si hned nemyslíte. Princ nebyl žádný nekrofil, jen chtěl Popeláka pořádně umít, protože ti blbci v lese mu umyli jen jeho krásnou tvář. Nebožtík byl celý nahý až na …. Ano správně, rukavice. Prstíček po prstíčku mu je princ sundával, dukud poslední nevyklouzl z látky. Aaahhh!
Popelák se po dlouhé době zase svobodně nadechl. Přešťastný princ ho na místě znásilnil a okamžitě poté uspořádal obrovskou svatbu, která trvala sto dní a sto nocí (ty noci samozřejmě trávili jen oni dva spolu). A jestli neumřeli ‚milují se dodnes‘.

A ptáte se co se stalo se zlou královnou? Když prchala z místa činu, spletla si cestu a ocitla se v obřím doupěti. Jak víte obři jsou opravdu obrovští a královna byla oproti nim prcek. Tak když si jeden obr sedal na zem, omylem zasedl milou paní královou, z které zbyla pouhá placka.
A trpaslíci? Po té hrozné porážce, se rozhodli odejít do Shaolinského kláštera, kde se stali mnichy.

KONEC

no já nemám slov to je fakt něco teda ty prostě piš dál a dál, ty tvoje povídky jsou fakt úžasný

Nejlepší pohádka jako jsem kdy četla
Tohle kdyby mi maminka četla před spaním... To by mi vůbec nevadilo :D:D
Chválím

*Tříská hlavou do desky stolu*
Tak tohle bylo fakt něco!
*Mrtvá smíchy*
Jako, taková parodie! Vážně! Takhel už jsem se dlouho nepobavila... Twe ze Siwona takové hovado :D No prostě perfektní :D Klaním se :D