[NEDOKONČENÁ] Special fanfiction

Vážené a milé dámy, spolučlenky sapphire-cyon fóra
Přináším vám první část naší fikce, ve které bohužel ještě nejste obsaženy všechny, za což se omlouvám >< Počítám s tím, že ta fikce bude opravdu rozsáhlá, takže se nebojte, svou roli tam teprve získáte. První malinký dílek už je konečně v počítači, tak ho sem můžu dát a zkrátit vám tak čekání... Teď už ale dost obkecávání a hurá do čtení ^^
...Srdečně doufám, že se vám to bude líbít (:

Special FF
by kyasurin
Pairings:
Markét & Sungmin
Lenny & Yesung
Angie & Kyuhyun
Mily & Siwon
Luc & Leeteuk
Kim & Hangeng
Kyas & Donghae
Jane & Kibum

Celý svůj život jsem poslouchala, jak se do mě všichni naváží kvůli mému snu dostat se do Koreje. Ze všech stran jsem slýchávala posměšky typu „ťamanci, pinpongáči“ nebo „šikmoočka“, což bylo taky kvůli tomu, že jsem poslouchala korejskou hudbu. My, asianofilové, to v životě nemáme lehký, co se našeho okolí týče. Nebo aspoň většina z nás…
Když jsem se ale ohradila a nazvala jejich posměšky rasisticky založenými, vyvrcholily všechny tyto debaty hádkou. A hádejte, kdo byl na konec ten špatný?
Všichni říkali, že se do Koreje nikdy nedostanu, že na to prostě nemám. Ale co všichni řeknou teď? Teď, když stojím v pokoji u okna ve svém bytě, který je až ve 13. patře a rozhlížím se po ostatních střechách Seoulu. V očích se mi zableskl jakýsi přízrak vítězoslavnosti, že navzdory všem těm kecům, stojím tady.
„Kyas! Pojď mi pomoct s těma krabicema!“ slyšela jsem ode dveří na mě volat Markét. No jo, zrovna jsme se i s Angie nastěhovaly a nevypadalo to tu zrovna nejuklizeněji.
A taky 13. patro. Ani jedna nemáme rády výšky, ale tohle byla ta nejlepší a nejvýhodnější nabídka, kterou jsme dostaly. Angie připadl pokoj s balkonem, třeba si ho někdy užije.
Ale dostat všechno nahoru byl taky docela záhul, bohu dík za vynález zvaný výtah! Nedokážu si sebe, Markét ani Angie představit, jak se s tím vším taháme po schodech. Nejspíš jsem ale asi našla způsob, jak začít s hubnutím.
„Ááááá,“ slyšela jsem ječet Angie z jejího pokoje. Doufala jsem, že nepřepadla z balkonu. V mžiku jsem i s Markét byla u ní.
„Co ječíš?“ zeptala se Markét soucitně.
„Mám tu myš!“ vyjekla Angie a očima se asi snažila zhypnotizovat roh místnosti.
„Jak by se sem dostala?“ Začala jsem trochu o jejím tvrzení pochybovat.
„Jak to mám asi vědět? Vyšplhala sem, přiletěla, nevím! Já tu nebudu!“ odpověděla hystericky a vyřítila se ven z pokoje.
„Máme tu pastičky?“ koukla se na mě Markét.
„Zajdu je koupit. Podívám se tu po okolí, aspoň se tu pak trochu líp vyznám.“ Odpověděla jsem rychle a už jsem běžela pro peněženku a pak hned ke dveřím, obout si boty a ven z bytu. Mezitím na mě Markét ještě houkla, že se Angie pokusí uklidnit, než se vrátím, to už jsem ale za sebou lehce zabouchla dveře a zběsile mačkala čudlík u výtahu.
Na výtah jsem musela chvilku čekat, co byste taky chtěli ve dvacetipatrovém baráku? Přistoupila jsem dovnitř ke dvěma starším paním, slušně pozdravila a pokynula jim hlavou. Zdá se, že další a tentokrát pořádné testování mé korejštiny pro mě i pro holky právě začalo. Obě dámy mě taky pozdravily. Samozřejmě hned poznaly, že jsem cizinka a celou cestu až do přízemí se mě měřily svými zvědavými pohledy, což mi zrovna dvakrát příjemné nebylo, ale nechtěla jsem být nějak hrubá hned první den stálého pobytu v Koreji.
Jakmile výtah dorazil do přízemí a dveře se pomalu otevřely, já doslova vystřelila ven. Teď mi zbývalo jen najít obchod, kde se prodávají pastičky na myši. Povzdechla jsem si a zakroutila hlavou při pomyšlení, čím vším jsme si s holkama prošly, abychom se sem dostaly, a já tu teď hned první den sháním pastičky. Rozhodla jsem se jít rozhlédnout se po centru. Nejkratší cesta tam byla ovšem metrem. Logicky jsem se vydala ke stanici, která byla asi 200 metrů od našeho domu.
Procházela jsem ulicemi a užívala si to. Dýchala jsem vzduch jednoho z posledních letních dnů a sledovala u toho kolemjdoucí nebo lidi na jejich balkonech a oknech svých bytů. Všechno to bylo zvláštní a přitom tak krásné.
Pomalým krokem jsem vlezla do stanice metra, počkala, až přijede a namáčkla se dovnitř mezi ně. Nebylo to nic pohodlného, ale pěšky se mi vážně jít nechtělo a ty dvě zastávky to snad vydržím. Ze všech stran se na mě cpali lidi a já se sotva jen tak tak držela na nohou. A dostat se ven taky nebyla žádná procházka růžovým sadem. Příště si asi rozmyslím, jestli znova použít městskou hromadnou dopravu.
Další smůla na sebe ale nenechala dlouho čekat. Prolezla jsem několik obchodů a ptala se po pastičkách, ale nikde mi nedokázali pomoct, až v jednom obchodě mi poradili jít o pár ulic dál, že tam je velký obchod se zbožím na hubení hlodavců. Poděkovala jsem a vyskákala ven s nadějí, že tenhle šílený výlet už budu mít za sebou.
Trochu jsem bloudila, to se přiznávám, ale nakonec se mi podařilo ten obchod najít.
Stála jsem před ním a přemýšlela, jestli už dokázala Markét uklidnit Angie. Pomalu jsem otevřela dveře a rozezněla tak malý zvoneček, který nad nimi visel. Váhavě jsem vešla dovnitř a dívala jsem se po někom, kdo by tam mohla představovat obsluhu. Očima jsem mezitím šmátrala i po poličkách, dokud jsem pastičky nenašla.
„Přejete si?“ ozval se hlas, který vycházel zpoza rohu místnosti, kde byl zřejmě vchod do místnosti pro pracovníky nebo tak něco. Ta malá osoba se pomalu šinula směrem k pultu. Šero v tom krámku dodávalo tomu tajemno a na velikosti zrovna taky moc nepobral, a když tam všude vidíte samé jedy na krysy a podobné zabijácké prostředky, tak asi pochopíte můj vzrůstající strach v tu chvíli.
„Eh, ano, chtěla bych pastičky na myši.“ Oznámila jsem rychle, abych to už měla za sebou.
Ta osoba pořádně vystoupila ze tmy na světlo a já tak viděla najednou její ženské obrysy v obličeji i jinde a už vůbec mi nepřipadala hrůzostrašná, jako když se tam krčila ve stínu. Nejlepší na tom všem bylo, že to ani nebyla Korejka. Ba co víc, někoho mi připomínala. Chvíli jsem si ji měřila pohledem a snažila se na to přijít, koho. Z toho mě však vytrhla její další otázka, kolik těch pastiček budu chtít.
„Dejte mi jich pět,“ Oznámila jsem a dál se na ni zkoumavě dívala, jak je pomalu vytahuje z regálu. Je docela blbost, abych ji znala. Vždyť jsme se s holkama právě přistěhovaly a nikoho tu neznáme. Ta dívka se otočila a taky se na mě tak zvláště podívala. Pohled do jejich očí jsem ale ztratila hned, jak sklopila hlavu a začala dávat pastičky do sáčku.
„Lenny?“ zeptala jsem se hodně váhavě.
„Co prosím?“ podivila se mé otázce a mě bylo jasné, že jsem se asi pořádně sekla.
„Ah, ne, pardon, já…“ chtěla jsem začít s vysvětlováním.
„Odkud znáš mé jméno?“ zarazila mě. Sakra, jak je tohle možný?
„Lenny? Vážně to jsi ty?“ začala jsem nevěřícně valit oči. Chvíli se na mě dívala tak trochu podezřele, jako bych spadla z jahody nebo co.
„Kyas?“ vypadlo z ní nakonec.
„Ježíš, co tu děláš?“ začala jsem vískat.
„Už půl roku tu žiju, co ty?“ už se začala radovat se mnou.
„Právě jsem se s Angie a Markét nastěhovala!“ vyhrkla jsem ze sebe nadšeně.
„Ony jsou tu taky?“ radost nebrala konce.
„No jistě. Je to vlastně tak, že už jsme tu párkrát zaletěly a jedna moje známá ze sousedního města nám tu pomohla najít byt a tak. Dneska v noci jsme přiletěly a vlastně ode dneška už oficiálně bydlíme!“ zahlásila jsem radostně.
„Páni, tak to blahopřeju,“ hlesla hlasem.
„To jo, a jak ses sem vlastně dostala ty?“ začala jsem vyzvídat.
„Sama na vlastní pěst. Slušně bydlím, mám práci, ale jsem tu sama,“ povzdechla si Lenny.
„Tak teď se třeba můžeme vídat, co ty na to? Přece toho využijeme, když bydlíme ve stejném městě ne?“ povzbudivě jsem nahodila svůj úsměv.
„Jo, to by bylo senzační!“ souhlasila Lenny nadšeně. „Jo hele a chceš něco říct?“ zeptala se mě ještě rychle.
„No jasně, povídej!“ byla jsem tak ráda, že jsem chtěla vědět úplně všechno do detailů.
„Luc a Mily jsou tu taky,“ oznámila mi.
„To myslíš vážně?“ zaradovala jsem se ještě víc.
„Jo a Luc pracuje jako kadeřnice, ale co dělá Mily, už si nepamatuju…“ začala nad tím přemýšlet, ale jak se zdálo, na nic nepřišla.
„Páni, to je vážně senzační,“ povzdechla jsem si s takovým štěstím, které jsem v sobě měla.
„Zvláštní, jak se nám vyplnil tenhle šílenej sen co?“ zasmála se Lenny a já s ní jen souhlasila.
„Teď to chce už jen naše vysněné Super Junior, dům, psa, bazén a kopu dětí!“ vyhodila jsem ze sebe ještě nakonec, než jsem Lenny napsala svou adresu, aby se kdykoli stavila na návštěvu, zaplatila pastičky a odešla z obchodu. Jak zvláštní věci se člověku dějí. Nejdřív jde bez tušení do neznáma a nakonec z něj vyjde radostně, víc než si přál. Poklidné cestě domů už nic nebránilo, to jsem ale ještě netušila, co se má teprve stát…

tak tohle je fakt moc úžasný a říkám vám, že tohle se jednou opravdu stane no i když prodávání pastiček by nebylo zrovna moje vysněné povolání

Chci poděkovat Kyu, ten příběh je vážně úžasný... Doufám, že až budeme v Koree, budu opravdu Tvoje spolubydlící Kyu Jak říká Lenny, jednou se to opravdu stane...

sice sem tam za totálního magora ale tak to nevadí
kéžby to byla všechno pravda
Kuju moc je to krásné

tesim sa ako to bude pokracovat, uz sa neviem dockat

kujeeeem Kyu, ze si sa na to dala

Pomalu jsem vyšla směrem ke stanici metra, i když jsem věděla, jak nacpané to tam zase bude. Když je ale člověk líný a nechce se projít pěšky, je to prostě pak už jeho problém. Překvapivě v tomhle okolí se dalo vyznat celkem bez problémů a navíc se známým ženským šestým orientačním smyslem to byla naprostá brnkačka. Cestou jsem míjela stánek se zmrzlinou, tak mě napadlo si jednu koupit. A proč taky ne? Bylo krásně, teplo, já s dobrou náladou, která se rozlézala i mými kostmi. Usmála jsem se a hned si běžela pro jednu citrónovou, která umí chladit naprosto bezvadně. Musela jsem vystát menší frontu, pár lidí taky stálo o zchlazení, tak jsem si musela počkat, než mě ten milý prodavač obsloužil. Vytáhla jsem kdesi z peněženky pár mincí a podala mu je. On mi za to dal moji tolik očekávanou zmrzlinu, poděkovala jsem s velkým úsměvem na tváři a otočila se k odchodu. Jo, ale taky tu byl malý problém. Nějak jsem netušila, že přímo těsně za mnou někdo stojí, takže si dokážete představit tu situaci, když jsem se otočila a svoji zmrzlinu vykydala tomu člověku za mnou na tričko. Jedním slovem prostě trapas. Nikdy jsem nebyla z těch, co by byli zrovna dvakrát šikovní. Takovéhle příhody se mi občas stávaly, takže jsem si na ně už docela zvykla. Možná jsem ale maličko doufala, že po mém přistěhování do Seoulu se něco změní a začnu žít i s holkama nový život. Jenže já si to zas pohnojila. Fajn, ale teď zase zpátky k příběhu, jak jsem se stala korejskou kydačkou zmrzliny číslo jedna.
„Sakra,“ zaklela jsem si pro sebe potichu a upírala na skvrnu, kterou jsem tomu člověku udělala na světle šedém tričku se spoustou nápisů. Byl vyšší než já a bála jsem se podívat nahoru, jen jsem klopila hlavu k zemi a sledovala pohyb jeho rukou, jak si je dával v bok, když jsem se snažila nějak nesmyslně omlouvat.
„To je v pořádku,“ řekl mi a zdálo se, že se u toho i trochu zasmál.
„Někde tu mám kapesníky,“ jako bych vůbec neslyšela, co řekl, a začala jsem se prohrabovat kapsami, dokud jsem ty zmiňované kapesníky nenašla a nevytáhla. Zvedla jsem ruku a podávala mu je a přitom se na něj podívala. Nebyl zas o moc vyšší, jak jsem si myslela. Trochu podlouhlé hnědé vlasy měl docela rozcuchané, dalo by se říct, že i každý vlas jinam. Na očích velké sluneční brýle a široký úsměv na tváři. Přes to všechno mu to pekelně slušelo a já se nezmohla na slovo. Stála jsem tam s pootevřenými ústy a sledovala každý jeho pohyb, jak si ode mě vzal papírové kapesníčky, jeden z balíčku vděčně vytáhl, sklopil hlavu a začal si pomalu utírat tu skvrnu, kterou jsem mu způsobila. Zatřepala jsem hlavou a probrala se tak z toho menšího šoku a začala se pro změnu stydět. Dnešek je vážně bláznivý den a nejspíš mě ten časový posun a všechna ta změna nějak poznamenala a pravděpodobně jsem měla i halucinace nebo jsem právě našla dvojče Kyuhyuna.
„Nechceš koupit novou?“ navrhl mi, když si své triko trochu očistil.
Beze slova jsem zakroutila hlavou a hodně vyjeveně zírala na mladíka přede mnou. Na zmrzlinu mě už nějak přešla chuť.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se napůl vážně a přitom se trochu usmíval.
„Jo, jasně,“ odpověděla jsem mu a kývala u toho zběsile hlavou. „Ještě jednou se strašně omlouvám a už bych asi měla jít,“ snažila jsem se rychle z toho všeho vykroutit. Obešla jsem ho a snažila se rychle prchnout.
„Jdeš směrem na metro?“ uslyšela jsem ho za mnou volat. Otočila jsem se a viděla, jak se dívá za mnou a stále se u toho usmívá.
„Jo, jdu,“ potvrdila jsem mu, když se začal pomalu přibližovat směrem ke mně.
„A nebude vadit, když tě kousek doprovodím? Taky jdu tím směrem,“ jeho úsměvu se nedalo odolat, takže mi nezbylo nic jiného, než souhlasit.
„Co na mě taky zíráš?“ zeptal se po pár společných krocích se zájmem, když zpozoroval, jak si ho pořád obhlížím.
„Promiň, já jen, že mi někoho dost připomínáš,“ přiznala jsem neochotně.
„Fakt? A koho?“ byl zvědavý jak stará bába. Ale já být v jeho kůži, nebyla bych na tom jinak.
„To ti neřeknu, budeš se mi smát,“ sklopila jsem hlavu k zemi, jako bych tam právě něco velice zajímavého objevila.
„Ale no tak, nebudu. Slibuju ti to,“ zaškemral. Zastavila jsem se na místě a on udělal to samé.
„Dobře, řeknu ti to,“ souhlasila jsem nakonec. Cítila jsem, že by mi s tím stejně asi nedal pokoj. „Cho Kyuhyuna,“ vypadlo ze mě nakonec.
Usmál se takovým spokojeným úsměvem, ale nic mi na to neopověděl, tak jsem se znova dala do kroku.
„Ty jsi zdejší?“ uslyšela jsem zase jeho hlas vedle sebe.
„Ne tak docela,“ odpověděla jsem pochybovačně.
„A to znamená?“ naprosto mě vyváděl z míry.
„Nechceš toho vědět nějak moc?“ ohradila jsem se.
„Možná? Přestanu s tím, jestli ti to vadí,“ pokrčil rameny a zdálo se, že jeho hlas zesmutněl.
V Seoulu žije okolo deseti miliónů lidí. A já zrovna narazím na Lenny a jednoho z nejhezčích kluků, které jsem v životě viděla, co navíc vypadá jako Kyuhyun (nebo snad je?), hodím na něj svou zmrzlinu a pak má všetečné otázky, když mě „pronásleduje“. Tak tohle je prostě moc.
„Zrovna jsem se přistěhovala, ale už jsem tu párkrát byla,“ odpověděla jsem po chvíli přemýšlení.
„A sama?“ podivil se.
„Ne, sama ne. Se dvěmi kamarádkami,“ upřesnila jsem.
„Páni to je zajímavý,“ hlesl a já si uvědomila, že jsme skoro před stanicí metra.
„Jo, jasně,“ souhlasila jsem s ním ironicky.
„A máte doma myši?“ zeptal se.
„Jsi hodně všímavý,“ nahodila jsem jako by mimochodem.
„Jedna z mých skvělých vlastností,“ pochlubil se a hned na to se i zazubil. Pohled na něj mě okamžitě rozesmál.
„Hele,“ začal jsem pak zlehka „nevím jak tebe, ale mě maminka učila, abych se nebavila s cizími lidmi, takže když dovolíš, už bych ráda pokračovala sama,“ snažila jsem se to říct s velkým soucitem.
„Ale vždyť mě přece znáš,“ zaprotestoval.
„Ne, neznám,“ odporovala jsem jeho tvrzení.
„Mé jméno znáš, to ti nestačí?“ zasmál se a já začala přemýšlet, jestli si ze mě dělá srandu nebo to doopravdy myslí vážně. „Tady bych měl odbočit,“ nahodil a podíval se ulicí směrem doleva.
„Rád jsem tě poznal, třeba se ještě někdy potkáme,“ mrkl na mě a odkráčel svým směrem.
Tohle je sen, tohle je určitě sen. Jiné vysvětlení jsem pro to neměla. Rychle jsem doběhla na metro a nacpala se dovnitř. Cesta byla úplně stejná, jako když jsem jela směrem do centra. Metro narvané, plné lidí.
Když jsem vylezla ven, začal mi v kapse zvonit mobil. To mi volala Makrét.
„Příjem,“ zahlásila jsem, jakmile jsem stiskla zelené tlačítko a přitáhla si mobil k uchu.
„Kde sakra vězíš Kyas? Angie jsem trochu uklidnila, ale pořád to není nejlepší,“ řekla mi trochu ostřeji.
„Jo, už jsem na cestě, právě jsem vylezla z metra, za chvíli jsem doma,“ ujistila jsem ji a po rozloučení zavěsila.
Přihnala jsem se do bytu a daly jsme jednu pastičku do každého pokoje. Náš byt sestával z toho, že byl spojený obývák s kuchyní, tři pokoje a jedna koupelna. Nebylo to zrovna největší, ale za to hodně pohodlné. Jakoby mimochodem mi mezitím Markét řekla, že k nám na nějako dobu pozvala Jane s Kim, takže by měly přijet někdy za týden, takže jsem byla hodně nadšená. Bude bezvadný, až je tu u nás budeme moci pohostit.
„A já vám taky musím něco říct,“ začal jsem váhavě, když jsme měly pastičky nastražené.
„Tak spusť,“ zívla si Angie, vypadalo to, že jí vůbec nezajímá, co jim chci sdělit. Navrhla jsem pohodlně se usadit a dala jsem se do vyprávění toho všeho, co se stalo. Od nudného začátku natlačeného metra, děsivého krámku s Lenny uvnitř, informací že Mily s Luc jsou tu taky až po příhodu se zmrzlinou a cestou zpátky k metru. Hned, jak jsem dovyprávěla, jsem se dívala na jejich obličeje a čekala, co mi na to řeknou. Napjatě jsem čekala na jejich reakci, které se mi nedostávalo a celou místnost naplňovalo znepokojující ticho.

Wooow parada :-) to je supr FF :-).

wow, júúú, super, úžas, dokonalý nemůžu se dočkat pokračování
a hned první den potká Kyuhyuna, ty jo

Kyasurinečka má hold na takovýhle věci fakt štěstí

Kéž by to tak bylo i v opravdovým životě a Ty jsi měla to štěstí, že by jsi Super Junior opravdu potkala... No a pak už by stačilo, aby jsi se SuJu seznámila i nás ostatní....

„A to ti jako máme věřit?“ zeptala se nakonec Angie pochybovačně a při pohledu na Markét jsem zjistila, jak i jí těkal úsměv na rtech.
„Já ale nelžu!“ snažila jsem se je všemožně přesvědčit, ale bylo to marné. Kdo by mi tohle mohl věřit že? Je to vážně šílený příběh.
„Hele, tu Lenny bych ti možná zbaštila, ale jak se procházíš s Kyuhyunem, kterýmu jsi ještě zamazala tričko, to už je moc,“ začala se mi smát Markét.
„Já ani tu Lenny,“ rýpla si ještě Angie.
„Fajn,“ prohodila jsem uraženě a odkráčela si vybalovat do svého pokoje věci, kde pořád ještě bylo slyšet, jak si ty dvě ze mě dělají srandu a smějou se na celý byt.
Začala jsem si ze všech kufrů a krabic vyndávat věci a strkala jsem je do zbrusu nových skříněk a zásuvek. Trvalo mi to podstatně kratší dobu, než jsem čekala a nakonec jsem si vyndala na noční stolek i fotku, na které jsem společně s Markét a Angie, když jsme se viděly dohromady poprvé. Byla jsem rozhodnutá, že vylezu, až trochu vychladnou, takže jsem měla v plánu zůstat ve svém pokoji nějakých pár dnů. Ale díky nedostatku jídla a velikosti mého hladu jsem vylezla asi už po půl hodině od mého rozhodnutí. Všechny posměšky jsem se snažila ignorovat a ledničce z půli prázdné se o to víc věnovat.
„Nic tu není,“ prohlásila jsem nakonec.
„Zítra můžeš jít nakoupit a třeba potkáš zase Kyuhyuna,“ zasmála se Angie.
„Ale to bys měla jít spíš ty Angie, ne?“ zeptala jsem se jí jízlivě.
„No jo, to je pravda! A nezapomeň ho ode mě pozdravit. Taky se s ním znám, jeli jsme spolu náhodou autobusem a jen tak jsme se dali do řeči,“ začala s posměšky i Markét.
„Že vás to baví,“ odsekla jsem, i když jsem věděla, že to nemyslí vážně a jen si ze mě utahujou. Zívla jsem si, únava byla na místě.
„Tak jo Kyas, my už toho necháme,“ slibovala Markét.
„Ale až nám zopakuješ, co hezkého ti říkal,“ zalesklo se Angie v očích a já pochopila, že to nemá vůbec žádný smysl, přesvědčovat je. Zakroutila jsem očima a s plechovkou zavařených broskví jsem se šourala zpátky do pokoje, kde jsem je spokojeně snědla, propašovala se do koupelny a nakonec šla celkem spokojeně spát.
Dny pomalu míjely a my se v novém bytě zabydlovaly celkem rychle. Občas jsem uslyšela ještě pár posměšků na téma Kyuhyun, ale ty jsem už vůbec neřešila, a za chvíli je to přešlo.
„Héééj!“ zakřičela ze svého pokoje jednoho krásného večera Markét a zkazila tak Angiin a můj seriál, který jsme si dost oblíbily.
„Co jééé?“ zahulákala Angie zpátky na oplátku.
„Za šest dní přiletí Jane i s Kim k nám na návštěvu!“ poskakovala Markét radostně už po obýváku.
„To je super!“ začala jsem se radovat taky.
„Jo, paráda, Kyas, zítra jsi na řadě s nákupem,“ vysypala ze sebe Angie nevzrušeně ze svého polospánku, takže jsme s Markét její nadšení skoro neregistrovaly.
Samozřejmě, že jsem věděla, že mám jít druhý den na nákup, ale nějak se mi vůbec nechtělo. Trochu jsem si přispala, ale i tak jsem si říkala, že se ranní sprška by nepřišla vniveč.
Vylezla jsem z pokoje do našeho obýváčku, kde se už u televize rozvalovala Markét:
„Bré ráno,“ pozdravila jsem ji se zívnutím a ona mi jen zvedla ruku na pozdrav. Dokonce se na mě ani nepodívala.
Pomalu jsem šmajdala směrem ke dveřím koupelny, vzala jsem je za kliku a… dveře byly zamčené. Paráda, někdo mě předběhl a doufám, že na mě nezbude ani teplá voda. Po ránu jsem ještě ale moc ironická nebývala, na to mi to ještě tolik nemyslelo. Začala jsem zvedat hlavu a všimla si ručně napsaného vzkazu na papíru, přilepeného na dveřích. Stálo na něm „Čvachty čvacht <3 koupu se“
Chvíli jsem stála a koukala na to nechápavě s jedním obočím zvednutým. Pak jsem ten nápis strhla a vrátila se s tím za Markét v nic nechápajícím stavu. Markét mi začala věnovat pozornost, a když zpozorovala, co to držím v ruce, začala se mi smát.
„Já jí říkala, ať to tam nedává,“ začala, aby se zprostila jakékoli viny.
„Bláznivá holka,“ řekla jsem jen a svalila se vedle Markét na gauč.
Počkala jsem, než se Angie konečně vyparádila a naskákala jsem tam já. Na pořádné probrání to pro mě bylo jako dělané a víc než příjemné, takže není divu, že jsem tam strávila víc než půlhodinu. Sušení vlasů, oblékání a celková úprava mě samotné, abych vypadala aspoň trochu jako člověk taky pak zabrala nějaký čas, takže jsem se na nákup vydala až po obědové pauze, kterou jsem prostě nemohla vynechat.
Naběhla jsem do supermarketu jako babička, co si právě přečetla v reklamním letáku, že je na většinu zboží skoro poloviční cena, popadla vozík a už s ním a seznamem nákupu šmejdila po různých regálech a vyhledávala všechny potřebné věci.
Zrovna jsem byla u předposlední položky na seznamu, u kafe, když jsem se sekla a nevěděla, který to kafe Markét chtěla. Snažila jsem se vybavit si aspoň jeho obal a hledala ho všude, kde se dalo. Nechápu, proč v Koreji musí mít tolik druhů kafe, copak by jim nestačil jeden nebo dva? Konečně jsem zpozorovala objekt, který se nápadně podobal tomu, který nám ležel doma v kuchyni ve skříňce. K mojí smůle, byl ale trochu výš, než jsem si myslela, takže jsem se pro něj snažila všelijak natahovat, ale stejně jsem na něj byla krátká. Když už byl marný i pokus o výskok, říkala jsem si, že někoho požádám o pomoc.
„Ahoj,“ ozvalo se nečekaně vedle mě, až jsem leknutím nadskočila. Otočila jsem se, abych viděla na toho útočníka, který mi způsobil šok na dalších pár dní dopředu.
„Vyděsils mě!“ vytkla jsem mu bez pozdravu.
„Jo, viděl jsem a omlouvám se, to jsem vážně nechtěl,“ zasmál se Kyuhyun. Trochu jsem se na něj zamračila, ale to jsem nemohla při pohledu na jeho úsměv ustát.
„Hmm,“ přešla jsem to pak zadumaně a odvrátila hlavu, aby neviděl, že mě dokázal obměkčit.
„Chceš to podat?“ zeptal se a já se donutila otočit se zpátky k němu, abych viděla, že ukazuje na kafe, které jsem chtěla předtím dostat dolů.
„Jo,“ špitla jsem skoro nehlasně a sklopila hlavu dolů jako malé dítě. Stačilo mu se jen pořádně natáhnout a už mi ho pokládal do košíku. Vděčně jsem se na něj podívala, ale nebyla jsem s to poděkovat nebo vydat pořádné kloudné slovo. Vždyť osud mě znova postavil před jeden z mých životních idolů a znova po menším trapasu, a to skákáním pro kafe. Pořád to ale bylo lepší než minule.
„Nějak na sebe máme štěstí, co?“ snažil se navázat řeč.
„Jo, už to tak vypadá,“ zasmála jsem se. „ty tu nakupuješ? Vždyť nemáš ani košík,“ podivila jsem se, když jsem si konečně toho menšího detailu všimla.
„Šel jsem kolem a dostal jsem žízeň, tak jsem si řekl, že si skočím pro něco k pití a hele koho to tu nepotkám!“ zaradoval se.
„Jsi nějak šťastný, žes mě potkal, nebo se mi to jen zdá?“ tak moc jsem si vůbec nevěřila, ale všemu tomu nasvědčovalo, tak proč ze sebe neudělat ještě většího debila?
„Proč bych neměl být? Zdá se, že jsi fajn,“ nevím, jestli se mi to zdálo nebo jestli mi začal podlejzat.
„Jsem laxní, chladná a bezcitná,“ nahodila jsem jako by mimochodem a začala svůj vozík tlačit kupředu.
„Tomu nevěřím,“ doháněl mě s těmito slovy Kyuhyun.
„Ale je to tak,“ prostě jsem pokrčila rameny a dál pokračovala ve své cestě jako by nic.
„Snažíš se taková být na všechny?“ jak může být sakra někdo tak zvědavý?
„Co je tohle za otázky?“ obořila jsem se na něj, přičemž jsem procházela kolem nápojů, tak si Kyuhyun mezitím stačil vzít nějakou plechovku s pitím, takže mi byl zase v patách.

„Čvachty čvacht <3 koupu se“ jak realistické
ta fikce je boží uz se těším na další

Tohle je fakt moc príma povídka vždycky se třesu na další kus

„Promiň,“ omluvil se potichu a sklopil hlavu „ale,“ začal znova, ale já ho zarazila ještě dřív, než stačil cokoliv namítnout.
„Zkus třeba říct ty něco o sobě,“ nahodila jsem úplně první blbost, co mě napadla a přistavila se s vozíkem ke kase.
„A co bys třeba chtěla vědět?“ zeptal se, jako by mu to nemohlo být jedno.
„To je fuk, nějak prostě začni,“ snažila jsem se ho zabavit mezitím, co jsem vykládala nákup na pás.
„Hmm tak jo, jmenuju se Kyuhyun, mám starší sestru, živím se zpěvem, ale to mi taky moc nevynáší. Rád se seznamuju s lidmi, kteří jsou něčím zvláštní,“ začal pomalu.
„Počítám se mezi ně?“ podivila jsem se a upřela na něj svůj pohled.
„Samozřejmě,“ souhlasil okamžitě.
„Aha, a čím jsem jako tak zvláštní?“ pošklebila jsem se ironicky.
„Jsi jiná,“ odpověděl zamyšleně.
„Nejsem Korejka,“ dodala jsem za něj.
„To taky, ale ještě je tu něco jiného, máš něco zvláštního v očích,“ doslova mě probodával pohledem.
„Jo, jasně,“ pousmála jsem se, narvala zbytek nákupu do tašek, zaplatila a šinula jsem si to k východu.
Kyuhyun rychle zaplatil a znovu mě doběhl.
„Jsi naštvaná?“ zeptal se soucitně.
„Trochu,“ odpověděla jsem pravdivě, ale to už jsme stáli venku před supermarketem. Už nic neříkal, jen se na mě podíval a pak dopředu před sebe.
„Naše cesty se znovu rozcházejí,“ podotkla jsem.
„Jo,“ usmál se na mě, „měj se hezky,“ pokynul mi hlavou a vydal se svou cestou. Chvíli jsem se za ním dívala a pak jsem odešla i já tou svou.
Když už jsem byla kousek od domu, přemýšlela jsem, jestli to holkám říct, nebo ne. Klidně je možné, že by se mi pošklebovaly ještě delší dobu, než předtím, takže nakonec jsem se rozhodla jim to neříct.
Vešla jsem do domu, vyjela výtahem do našeho patra a začala hledat klíče ode dveří, které jsem nakonec našla v kapse u kalhot. Nějakým záhadným způsobem se mi podařilo odemknout a vešla jsem i s taškami dovnitř.
„Jsem tady!“ zakřičela jsem dovnitř, ale nikdo mi neodpovídal. Teprve až jsem došla do obýváku, všimla jsem si ke mně zády sedící Markét a Angie a někoho před nimi.
„Ahojky Kyas!“ pozdravila mě hodně nadšeně Lenny, která se vyklonila zpoza clony, kterou pro mě Markét s Angie představovaly. Všechny tašky jsem okamžitě pustila na zem a rozutíkala se Lenny obejmout. A až tehdy jsem si všimla výrazů v Angiiném a Markétiném obličeji.
Vítězoslavně jsem na ně pohlédla a zeptala se Lenny, jestli by si nedala něco k pití nebo k jídlu, že jsem právě byla nakoupit a sehnala jsem jedny šíleně dobré oplatky. Lenny jen vděčně a nadšeně pokývala hlavou, tak jsem to šla všechno připravit.
„Víš, tady holky mi nevěřily, že jsem tě potkala,“ začala jsem.
„Něčemu takovému bych taky možná ani nevěřila,“ zasmála se Lenny trochu.
„Ale ona tvrdila, že potkala i Kyuhyuna!“ skočila do toho hned Angie.
„Toho jsem potkala i dneska,“ prohodila jsem jakoby mimochodem.
Angie se začala trochu smát a Markét do ni jen trochu žduchla loktem, zdálo se, že mi konečně někdo začal věřit.
„A proč by ne? V té části centra, kde pracuju, se často potuluje, taky ho hodně potkávám,“ nevzrušeně ohlásila Lenny. „Prostě, když víte, ve které části města se Super Junior pohybují nebo tak, vůbec není těžké na ně narazit,“ pokračovala. S Markét a Angie jsme ji upřeně poslouchaly.
„Asi ti dlužím omluvu,“ sklopila pak hlavu Angie a Markét se k ní přidala.
„To je v pohodě, já to chápu,“ usmála jsem se na ně.
„Prý tu je i Luc s Mily,“ začala pak nadšeně Markét.
„No jasně, Luc dělá kadeřnici Super Junior, je v takovém tom jejich týmu co jim dělá vizáž a tak,“ podala nám další informaci s pusou nacpanou sušenkama, až jí pár drobků upadlo na zem.
„Co tak všechny civíte? Víte, jaká to je výhoda? Nedávno mě po jednom jejich vystoupení protáhla do VIP. To bylo úžasný!“ vžila se Lenny do svých vzpomínek a nám vážně nezbylo už nic jinýho, než jen zírat.

já taky zírám a zírám a zírám

Co je na tom tak zajímavýho? xDD .. tohle je teprve začátek

Tahle povídka je vážně skvělá Lenny s Luc se mají, že se znají a potkávájí se Super Junior..

ta FF je naprosto úžasná už se těším na další díl:-) ...... a přeju vám Šťastný nový rok :-)

nemam slov ...super, super, super

uz sa tesim na pokracko

„Hele holky, máte pozítří čas? Mohly bychom společně něco podniknout,“ navrhla pak do toho ticha Lenny.
„Jistě!“ souhlasila jsem ještě dřív, než Angie s Markét mohly cokoli říct.
„Dobře,“ zaculila se Lenny „nechám vám tu svoje číslo, tak mi potom zavolejte, teď už ale budu muset jít,“ povzdechla si.
Rozloučily jsme se, většina z nás ještě v poměrném šoku a slíbili jsme, že nazítří najisto zavoláme, abychom se mohly domluvit na ten další den.
„Tak, dá si někdo kafe?“ usmála jsem se, jen co se za Lenny zavřely dveře.
„Já,“ ozvala se tiše Markét.
„Já taky!“ přihlásila se hned na to Angie.
Spokojeně s úsměvem na rtech jsem začala prohrabovat tašky, abych to kafe nejprve našla. Když jsem ho vytáhla, všimla jsem si jejich pohledů směřujících k mé osobě.
„Co je?“ usmála jsem se na ně.
„Ty jsi fakt dvakrát potkala Kyuhyuna?“ ujišťovala se ještě Angie.
„No, už to tak bude,“ potvrdila jsem váhavě a čekala, co přijde.
„Jaký je? Vypadá stejně jako na fotkách? Co všechno ti říkal?“ začala na mě Angie sypat otázky tak rychle, že jsem nestíhala odpovídat, takže jsem se rozhodla ji umlčet a vyprávěla jim dnešní setkání celé od začátku do konce i se všemi detaily.
„A tohohle balíčku kafe se vážně dotýkal?“ zeptala se Angie, jakmile jsem s vyprávěním skončila.
„Jo,“ řekla jsem prostě a nevěnovala tomu větší pozornost. Ale Angie mi ve zlomku vteřiny kafe vyrvala z ruky a začala ho objímat. Nechápala jsem ji, teda, možná trochu jo, ale nechala jsem ji být tak, jak byla. A vypadalo to, že byla celkem spokojená.

„Ang, co navrhuješ ty, abychom podnikly?“ zeptala se jí Markét druhý den ráno u snídaně, kterou nám připravila. Právě jsme se rozhodovaly, co dělat nebo kam můžeme s Lenny jít.
„Markét já nevím, po ránu mi to nemyslí,“ řekla jí místo odpovědi a Markét nenápadně stočila svůj pohled směrem ke mně.
„Tak na mě se ani nedívej zlato,“ vyklopila jsem ze sebe narovinu a zívla si.
„Hmm,“ začala přemýšlet znovu sama, „co takhle brusle? Vždyť jsme si je sem braly, tak je využijeme ne?“ navrhla nejspíš to první, co ji napadlo.
„Pro mě za mě, když bude Lenny souhlasit, tak klidně i to,“ souhlasila jsem a podrbala se na hlavě.
„A co na to říkáš ty Ang?“ obrátila se Markét ještě na ni a dostalo se jí jen zamručení, ale ani jedna jsme nevěděly, co mělo vlastně znamenat. Vypadalo to, že Angie to ještě na chvíli zaboří rovnou na stole.
Chvíli po obědě vzala Markét svůj telefon do ruky a zavolala Lenny, která s bruslením víc než nadšeně souhlasila. Dokonce slíbila, že zkusí přitáhnout i Luc s Mily a prý taky zná jedno místo, které je na bruslení přímo ideální, že tam sama často chodí. Domluvila nám sraz, kde a kdy a zavěsila. Pak nám hrdě oznámila, abychom si nachystaly brusle, druhý den se vyráží. Nechápala jsem, proč si brusle chystat už den předem, ale nechtěla jsem Markét kazit její radost, tak jsem se došourala do pokoje a ze dna skříně vylovila svoje brusle a přistavila je ke dveřím stejně jako holky.
Večer se strhla menší bitka o to, kdo půjde jako první do koupelny. Nakonec se vytáhla párátka a tahalo se. Já to vzdala a řekla jsem si, že radši půjdu spát na prasáka, než abych se účastnila té šaškárny a ráno si přivstanu a v koupelně se zabarikáduju, ať se jim to líbí nebo ne.
Tu noc se mi zdál zvláštní sen, ale hodně zvláštní. Možná by ho vystihovalo lépe slovo bláznivý nebo šílený. Totiž, chovala jsem doma aligátora a městský šerif (ano, vážně to byl šerif) mi ho chtěl zabít. Ve snaze ho zachránit jsem ho schovala někam do trávy a nosila jsem mu pomeranče.
Absolutně nechápu svoje sny, ale alespoň mě probudily dřív, než mi zazvonil budík. Pomalu jsem se vyhrabala z peřin a šla do koupelny. Všude bylo ještě mírumilovné ticho, jen z ulice dovnitř pomalu doléhaly zvuky.
Ve sprše jsem strávila dobrou hodinu, a když jsem konečně vylezla, Angie s Markét už taky byly vzhůru. Po obědě jsme trochu poklidily a odpočinuly si.
„Tak, je čas jít!“ zavelela Markét kolem třetí odpoledne.
„Už?“ zasténala jsem z mého vyhřátého místečka na gauči.
„Jo, už bychom měly pomalu jít,“ řekla Markét.
„Holky, asi bych vám měla něco říct…“ začala s rozvahou Angie.
„Copak se děje?“ zeptala jsem se jí pečlivě.
„No, já brusle sice mám, ale nikdy jsem se na nich nenaučila pořádně jezdit,“ přiznala Angie s neskrývanými obavami.
„Neboj, to tě můžeme doučit,“ chlácholila ji Markét, zatímco mě škubal úsměv na rtech.
Víc už jsme čas neztrácely, popadly jsme brusle a došly včas na místo určení, kde na nás čekala Lenny dokonce i s Luc a Mily, jak prve slíbila. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Opravdu tam stály, živé z masa a kostí a zeširoka se na nás usmívaly.
Po krátkých pozdravech jsme se konečně vydaly na cestu. Lenny nás zavedla do jednoho velkého parku, kde se dalo běhat, jezdit na kole i bruslích nebo se jen tak procházet. Holky šly trochu rychle, takže já jsem se za nimi táhla trochu pozadu a dívala se na všechno kolem.
„Co že tak zaostáváš Kyas?“ zeptala se mě Luc, když na mě čekala, abych nešla tak sama. To bylo od ní moc hezké.
„Nechce se mi chodit tak rychle,“ postěžovala jsem si a Luc se trochu zasmála.
„Jak dlouho tu už jste s Markét a Angie?“ zeptala se pak.
„No, asi tak dva týdny,“ začala jsem přepočítávat naše dny pobytu „a co ty s Mily?“
„Skoro rok,“ odpověděla mi a zasněně se podívala na nebe.
„Páni,“ uznala jsem svůj obdiv „prý děláš kadeřnici Super Junior,“ zeptala jsem se zvědavě.
„Kdo ti to řekl?“ nevypadalo to, že z toho byla moc nadšená.
„Ehm, Lenny, snad to nevadí,“ začala jsem rozpačitě.
„Co? Jasně, že ne,“ usmála se na mě pak.
„Jací jsou?“ moje zvědavost nebrala konce, „Teda, už jsem dvakrát potkala Kyuhyuna a bavila se s ním a připadal mi trochu moc zvědavý,“ ušklíbla jsem se.
„Jo, Kyuhyun, to on teda je,“ zasmála se Luc „Lenny mi už něco říkala, ale jinak jsou moc fajn. Heechul možná trochu nafrněný, ale zažila jsem si s nimi i hodně legrace,“ vyprávěla.
„A ty se s nimi jako takhle normálně bavíš?“ podivila jsem se.
„Většinou, více méně,“ začala uvažovat nad správnou odpovědí „hlavě s Leeteukem,“ dodala nakonec a tak stydlivě se usmála.
„Závidím ti,“ vypadlo ze mě.
„K tomu nemám ani co říct,“ pousmála se Luc.
„No a jak ti to jde s Leeteukem?“ začala jsem z ní tahat nějaké informace.
„Je to fajn, zdravíme se, občas spolu prohodíme pár slov, někdy se na mě moc hezky dívá a usmívá,“ zasnila se znova.
„Třeba se mu líbíš,“ začala jsem ji pošťuchovat.
„To nemůžeš vědět,“ zasmála se „ale bylo by to fajn,“ povzdechla si pak.

teda na bruslích jsem stála naposledy asi v deseti letech (zimních)
jsem zvědavá co se stane v parku, že by zase Kyuhyun?

Ty jo tahle povídka je fakt napínavá i když, přiznám se, na bruslích taky moc neumím vlastně jsem tak antitalent na všechny sporty

Tak to je dobrý, vymyslela jsem "brusle", ale sama na nich taky pořádně jezdit neumím Naposledy jsem na nich stála na střední škole a snažila jsem se za všech okolností držet mantinelu.... Doufám, že už brzy i my ostatní potkáme někoho ze Super Junior

Jasně, že potkáme Zdá se to snad nereálný ? blbost, slovo nejde neexistuje, viď Markét

Vždyť víš, že pro mě slovo nejde opravdu neexistuje, takže potkáme.... URČITĚ