[NEDOKONČENÁ] Special fanfiction

Mezitím jsme dorazily na místo, které vypadala úchvatně a jak říkala Lenny, k bruslení bylo přímo stvořené. Na nic jsme nečekaly a nazuly si okamžitě brusle a začaly naše první rozjížďky. Samozřejmě jsme nejprve pomáhaly Angie, aby nespadla a nezranila se. Držely jsme ji za ruce a ona se pomalu, ale jistě začínala sama rozjíždět a za chvíli jí to docela šlo.
„Mily?“ začala jsem nesměle, když se mi konečně dostala do rány.
„Ah, Kyas, jak se ksakru máš, holka?“ spustila zvesela.
„Bezvadně, co brusle? Dobrý?“
„Jde to, ale abych se přiznala, moc dobře taky nejezdím a s Lenny to taky není o moc lepší,“ požalovala mi na sebe i na Lenny.
„Máme vám taky pomoct jako Angie?“ usmála jsem se na Mily.
„To zase ne, s Lenny i Luc jsme už párkrát jezdit byly, nechceme být za oslíky donekonečna,“ pošeptala trochu, aby to nikdo jiný nemohl slyšet.
„Aha,“ vydala jsem ze sebe slůvko pochopení.
„No a co tady s Markét a Angie děláte? Myslím, jako jestli nějak pracujete?“ zeptala se taktně Mily, aby řeč nestála.
„Zatím ještě nic, ale máme plán,“ odpověděla jsem po pravdě.
„Vážně? A jaký?“ zajímala se Mily.
„Je to tak, že bychom tu rády otevřely restauraci, samozřejmě s nějakým tím evropským a především českým jídlem,“ vysvětlila jsem ten bláznivý plán.
„To je zajímavé,“ zapřemýšlela se.
„Jen zatím nemáme žádné prostory, kde by se to dalo uskutečnit, ale snažíme se nějaké najít,“ prohodila jsem ještě nakonec.
„Klidně bych vám mohla pomoct, jestli chcete,“ navrhla mi Mily bezmyšlenkovitě.
„A jak bys to chtěla udělat?“ podivila jsem se.
„Jednoduše, přece nejsem agent nadarmo,“ pousmála se na mě.
„Agent? Myslíš jako James Bond?“ zrovna mi to trochu nemyslelo, jinak doopravdy tak blbá nejsem.
„Myslím jako realitní agent,“ zasmála se mi.
„Jo tak,“ pochopila jsem najednou.
„Takže by to neměl být žádný problém se vám po něčem podívat,“ mrkla na mě.
„Páni, to by bylo bezva!“ zaradovala jsem se.
„Pak vám někdy můžu zavolat a domluvily bychom se, co ty na to?“ zeptala se mě Mily.
„Nejdřív budu muset promluvit s holkama, ale jsem si jistá, že budou souhlasit,“ přikyvovala jsem nadšeně hlavou.
Mily se jen zasmála a náš rozhovor dál nepokračoval, zdálo se, že je dokonáno a domluveno.
Už mě to nebavilo tam jen tak bezcílně v bruslích jezdit malá kolečka na cestě kolem holek, tak jsem se rozhodla projet se sama. Nějak šetrně jsem jim to oznámila, že se jen kousek projedu a za chvíli se vrátím. To jsem ale netušila, že jakmile jsem zahnula za roh, pomalu, ale jistě se vydaly za mnou…
Za zatáčkou v rovince jsem přidala a vychutnávala si korejské babí léto, které mě obklopovalo všude kolem. Na chvíli, když jsem věděla, že je přede mnou dost dlouhá rovinka a nikdo tam není, jsem zavřela oči a rozpřáhla ruce. Na mysli mi okamžitě vyvstal „tájtanik“ a se zavřenýma očima jsem se radostně usmála. Pokud mě v tu chvíli někdo viděl, a zas tak nemožné to není, musel si o mě myslet opravdu zajímavé věci.
Otevřela jsem oči a zpozorovala, že asi sto metrů před mou trasou je docela prudká zatáčka. Zpomalila jsem brzdou a projela ji pomaleji než krokem, ale málem jsem při tom přímo na rohu té zatáčky srazila nějakého člověka. K naší srážce chybělo jen pár centimetrů. Okamžitě jsem samozřejmě zabrzdila a ten dotyčný se taky zastavil. Pohlédla jsem na toho, kdo stál přede mnou.
„Zase ty?“ nahodila jsem svůj nechápavý pohled.
„Copak mě nevidíš ráda?“ posmutnil si Kyuhyun.
„Ale ne, o to zase nejde, jen si mě překvapil,“ začala jsem vysvětlovat svou neochvějnou drzost, kterou bych si taky už mohla odpustit.
„Víš o tom, že když nějakého člověka potkáš třikrát, není to náhoda, ale osud?“ zeptal se mě se zájmem.
„Jo, ale to jen když ho potkáš třikrát v jeden den,“ začala jsem odporovat jeho tvrzení.
„A jo, na to jsem trochu zapomněl,“ pronesl a začal přemýšlet.
„Co tu vlastně děláš?“ svou otázku jsem mu kladla už jako jemu rovná, ale to jsem byla jen díky těm bruslím.
„Šel jsem si zaběhat,“ zazubil se na mě.
„Aha,“ řekla jsem a začala přemýšlet, proč jsem položila zrovna tu nejblbější otázku, která mě mohla napadnout.
„A co tu děláš ty?“ zeptal se mě pak a mě došlo, že jemu to v tu chvíli asi taky zrovna dvakrát nemyslelo.
„Bruslím,“ snažila jsem se ho přesvědčit o právě i s důkazem kolečkových bruslí na nohou.
„No jo,“ řekl jen.
Pak už jsem jen slyšela nějaký rachot za sebou tak jsem se ohlédla zpátky za sebe přes zatáčku a Kyuhyun se mnou. Právě se řítily holky, a co byl zázrak, Angie jela dokonce sama! Někde před ní se řítila Lenny s Mily a Markét s Luc se držely tak někde kolem Angie, nejspíš proto, aby ji mohli jistit.
„A jé,“ začala jsem.
„Ty je znáš?“ podíval se na mě Kyuhyun.
„Moje kamarádky,“ nadšeně jsem pokyvovala hlavou, kterou jsem pak odvrátila směrem k nim. Ale menší zádrhel. Angie asi nějak nenaučily jezdit do zatáček a na brzdu nejspíš zapomněla nebo co, takže se řítila přímo rovně, zatáčku nevnímaje. Trochu se jí brusle sekla o malý obrubník, který tam byl, ale naštěstí přistála měkce do křoví. Zákrok to byl ale neuvěřitelný! Při pádu máchala rukama, jako by se ve vzduchu snažila plavat a přitom byl slyšet i nejasný výkřik. Holky se okamžitě řítily za ní. Byl to zajímavý pohled na křoví, ze kterého trčely dvě nohy s bruslemi.
„Máš moc roztomilou kamarádku,“ zasmál se Kyuhyun a díval se přitom, jak se Angie snažila vyškrábat zpátky na nohy.
„Jdu jí pomoct,“ zasmála jsem se s ním a dojela za holkama, abych jim pomohla odtamtud Angie vytáhnout a posadit v klidu na zem.
„Páni to byla pecka,“ obdivně zahlásila Luc.
„Tak to si piš,“ řekla Lenny a bylo vidět, jak v sobě trochu dusí smích. Abych pravdu řekla, vůbec se jí nedivím, měla jsem stejný problém jako ona.
„Není ti nic?“ zeptal se Angie ochranitelsky Kyuhyun, který mezitím dorazil k nám a chytil ji za rameno.
„Umřela jsem?“ zeptala se vyděšeně a zírala na něj stejně jako ostatní kromě mě, jelikož s jeho přítomností jsem již byla obeznámena.
„Ne, neumřela,“ vyvrátil Kyuhyun její snad nejniternější přání, aby tahle situace nebyla reálná.
„Nebolí tě něco?“ zeptal se jí ještě ustaraně.
„Myslím, že nic,“ vypadalo to, jako by jí bylo skoro do pláče a Kyuhyun jí začal pomalu vytahovat větvičky z hlavy.
„Sakra, Kyuhyune, kde to zase lítáš?“ uslyšely jsme za sebou hlas a jako na rozkaz se všechny otočily.
Kangin, který šel v čele skupinky nás se zájmem pozoroval a zkoumal, co se to tu vlastně děje. A za ním byly vidět další tři členi Super Junior, Siwon, Sungmin a Hangeng. Zamrazilo mě a s holkama to nejspíš nebylo jinak. Možná až na Luc, která je na jejich přítomnost nejspíš už celkem zvyklá.
„Co se to tu děje?“ zeptal se Hangeng a jeho korejština se zvláště podobala té naší, i když už v lepším stádiu vývoje a pochycení přízvuku.
„Tady maličká spadla do křoví,“ odpověděl mu Kyuhyun a stále se při tom na Angie díval. Ta vyplašeně mrkala kolem sebe a snažila se zjistit, jestli opravdu není v nebi.
„Luc, co tu děláš?“ Siwon byl asi taky mimo, ale určitě ne víc, než my.
„No, já si s kamarádkami vyjela na brusle,“ odpověděla mu trochu ustrašeně.
„Hele, vás já odněkud znám,“ řekl pak se zájmem a ukázal přitom prstem na Mily a Lenny.
„Hh,“ dostala ze sebe Lenny a Mily vypadala tak na omdlení. Markét na tom taky nebyla o moc líp, upřeně hleděla na Sungmina, který si toho ovšem nevšiml a zkoumal, co se to děje dole na zemi. To bylo ale taky dobře, aspoň si moc nevšímal našit vyjevených pohledů.
„Člověk si jde zaběhat a co nevidí,“ zakroutí hlavou Hangeng.
„Člověk si jde zabruslit a koho nepotká,“ dodám za ním tiše, ale i tak to slyšel a začal si mě měřit pohledem, což mi taky nebylo nějak příjemné.
I v téhle situaci s omámenými smysly mi ale neuniklo, že Markét přestala na Sungmina zírat a pomalu se vydala k útěku. Tohle ale samozřejmě nepřipadalo v úvahu.
„Ty nikam nepudeš,“ šeptla jsem jí, když jsem ji popadla za ruku a táhla jí zpátky o těch pár centimetrů, které se jí podařilo ujet. Provinile se na mě koukla, ale poslechla.
Sungmin odtrhl pozornost od pečovatele Kyuhyuna podíval se směrem k nám. Nebo přesněji řečeno, směrem na Markét. Sungmin na ni hleděl tím svým strašně sladkým vykuleným výrazem a ona zas trochu vyděšeným.
V tu chvíli jsem si pomyslela, že to bude ještě hodně zajímavé…

James Bond, realitní agent 007, alias Mily, těší mě
tohle jsem přečetla fakt na jeden nádech, potkat Siwona, tak ne že mi bylo na omdlení, já bych fakt omdlela
a jak Angie zapadla do křoví , promiň

Kdybyste mě slyšely, jak jsem se řehtala, když Angie zajela do toho křoví xD (promiň Angie) , ještě že neni nikdo doma

Jinak si úplně živě dokážu představit, že by to bylo zfilmovaný
Člověk se tu téhle povídky fakt zasměje

né dobré aspon uz mam ten trapas za sebou
..sak já ti to někdy oplatím
Ale zachránila jsi to s tim Kyuhyunem
uz chci dalsíí

Prostě paráda.... a já s těma svejma zaječíma úmyslama, v takové situaci bych asi opravdu chtěla zdrhnout.... A Ang ve křoví je taky dobrá, ale alespoň měl o ni KyuHyun starost...

Jak jako oplatíš?? xDD Tímhle jsem ti něco oplácela já, ale už nevím co to bylo xDD ... Takže jsme si kvit! =D
Mimochodem se omlouvám, že jsem to sem přidala tak pozdě, ale přes týden jsem měla hodně učení do školy a tak

„Asi byste ji měli odvést domů,“ řekl Kyuhyun, když konečně stěží odtrhl pohled od Angie, postavil se a otočil směrem k nám ostatním.
„Jo, odvedeme ji, neměj strach,“ rýpla si trochu do Kyuhyuna Luc a Lenny se tomu všemu pousmála. Nezdálo se, že by nám Hangeng věnoval byť jen špetku pozornosti. Vypadalo to, že se nudí tak, že každou chvíli si strčí prst do nosu a začne si v něm vrtat, aby aspoň něco do té chvíle své znuděnosti vnesl aspoň trochu napětí. Zato Siwon pořád hleděl na Mily a Lenny a v hlavě mu to šrotovalo, jak jen to šlo, aby zjistil, odkud ty dvě zná.
„Jak se jmenuješ maličká?“ zeptal se pak Kyuhyun Angie, když se k ní zase zpátky naklonil.
„A-a-a-angie,“ vykoktala ze sebe a dívala se na něj přitom jako na svatý obrázek.
„To je moc hezké jméno,“ usmál se na ni „pomůžu ti vstát, pojď,“ lehce ji chytil za ruku a Luc k němu okamžitě přispěchala, aby mohla pomoct. Pak už ji přenechal jen čistě v naší péči.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Siwon mezitím Lenny.
„Lenny,“ začala pokyvovat hlavou.
„A ty?“ otočil se na Mily.
„Já jsem Mily,“ vyhodila ze sebe bleskovou rychlostí a přitom mi neuniklo, jak ji sjížděl od hlavy až k patě pohledem.
„Neměli bychom je kousek odprovodit?“ zeptal se po dlouhé chvíli svého mlčení Kangin.
„To nemůžeme, už tak jdeme pozdě,“ zaprotestoval Hangeng.
„Aha, tak nic,“ sklopil hlavu Kangin. Zjevně mu to bylo líto.
Luc a Mily podpíraly Angie a Lenny s Markét se pomalu začaly k nim přidávat a otáčet se k odchodu. Sice odtrhávání Markétiných a Sunminových pohledů byla asi ta nejtěžší věc, co kdy Markét potkala. Hangeng už k nám byl dávno zády na odchodu a k němu se neochotně přidával i Kangin. Než jsem se však ještě stihla obrátit směrem k holkám, chytil mě Kyuhyun za paži.
„Až se příště potkáme, dáš mi číslo na Angie?“ špitl potichu tak, aby to nikdo jiný nemohl slyšet.
„Jsi si nějak jistý dalším setkáním,“ podotkla jsem bez váhání.
„Jo, docela jo,“ uznal.
„A proč bych ti ho měla dávat?“ zeptala jsem se ho s podezřením.
„Je roztomilá, snad nežárlíš,“ pousmál se.
„Nejvíc jak to jen jde,“ prohodila jsem ironicky.
„Když mi ho nedáš ty, řeknu si Luc, měj se hezky,“ zakončil náš rozhovor a následoval ostatní kluky.
Našpulila jsem rty mírným rozhořčením a dojela za holkama. Na tenhle výlet asi dlouho nezapomeneme…
Druhý den Angie ani nechtěla vylézt z postele. Vždycky když jsem za ní přišla, začala na mě křičet. Dávala mi za vinu to, co se předešlého dne v tom parku odehrálo. Samozřejmě to mě i Markét mrzelo, ale nebýt toho, ani bychom pár členů Super Junior nepotkaly. Markét z toho taky byla ještě pořád pěkně odvařená. Chodila po bytě s úsměvem na rtech a zasněným pohledem, s hlavou kdesi v oblacích, nebo spíš abych byla přesnější, u Sungmina. Ta na tom byla relativně dobře, ale Angie se nechtěla vyvrtat z peřin a nechtěla ani jíst jídlo, které jsem jí každou chvíli vnucovala.
Nechci ani při nejmenším tvrdit, že já byla naprosto v klidu, to rozhodně ne. To téměř neuvěřitelné setkání, které den předtím stalo, jsem měla zavrtané všude ve svém těle a ze šoku jsem se taky ještě nestihla pořádně probrat. Ale když jsem se podívala na ty dvě, musela jsem taky něco dělat.
„Ah, jak se na mě Sungmin díval, vidělas to Kyas?“ zeptala se mě toho dne několikrát Markét.
„Jasně, že viděla!“ odpověděla jsem pokaždé nadšeně a Markét se tak na tváři úsměv ještě rozšířil a pak si někam odkráčela.
Nikdo ale přitom nemyslel na to, že už za pár dní by měly přijet Jane s Kim, dokud nám den před svým plánovaným příjezdem nezavolaly a neoznámili nám přesnou hodinu, kdy se na Seoulské letiště dostanou. Tentokrát jsem s nimi mluvila já a všechno jsem si to zapsala a stvrdila, že určitě dorazíme a že se na ně už těšíme.
Angie nakonec ze svého pokoje vylezla a začala se mnou dokonce i komunikovat, Markét taky už o Sungminovi nemluvila tak často, takže se ta situace u nás doma poměrně uklidnila.
Hned po telefonátu od Jane a Kim, který musel být mimochodem asi šíleně drahý, následoval telefonát od Mily, který mě mile překvapil. Prý našla nějaké prostory, které bychom mohly použít za účelem restaurace a může nám je hned zítra ráno ukázat. Jane a Kim měly dorazit až odpoledne, takže jsem souhlasila a poděkovala. Hned pak jsem šla tu velkou novinu oznámit Markét a Angie, které z toho nebyly o nic míň nadšené.
Sešly jsme se tedy následujícího rána s Mily, která měla na sobě slušivý pracovní kostýmek. Fakt jí to strašně slušelo, až jsem se zastyděla, že mám na sobě jen obyčejné džíny a při pohledu na Angie a Markét jsem tušila, že v tom asi nebudu sama.
Mily nás zavedla do příjemné čtvrti kousek od malého náměstíčka. Následovaly jsme ji k jedné z vysokých budov, kde v přízemí na rohu budovy byl velký prosklený prázdný prostor s většími dveřmi. Vytáhla z malé kabelky klíče a otevřela nám. Jako ovečky jsme se pomalu dovnitř hnaly za ní, a když jsme se rozhlédly kolem sebe, div nám nespadla čelist.
Kolem nás byla obrovská místnost, ze které dvěmi prosklenými zdmi bylo nádherně vidět dění na rušné ulici plné lidí. Vevnitř byly asi čtyři tlusté sloupy a velké dřevěné dveře. Markét do nich běžela nakouknout.
„Tady bude kuchyň!“ zakřičela na nás s hlavou pořád ještě mezi dveřmi.
„Takže to berete?“ usmála se Mily.
„Samozřejmě, že to bereme!“ poskočila jsem si nadšeně.
Angie pořád ještě nic neříkala, rozhlížela se kolem. Pravda, nebylo to tam zrovna nějak upravené. Všechny stěny i sloupy byly natřené bílou barvou a pár zdí popraskaných. Na zemi se válely kusy igelitu, ale i tak to tam pro mě splňovalo všechno potřebné, i když bylo hned z prvního okamžiku jasné, že do toho budeme muset zapojit všechny své síly.
Mezitím Mily vytáhla z kabelky kupní smlouvu. Cena těch prostorů byla asi o polovinu nižší, než cena našeho společného bytu, čemuž jsem se hodně divila. Ale Mily nám sehnala prostě něco úžasného, do čeho budeme moci vložit naše srdce.
Asi je jasné, že na letiště jsme pak jely ještě s větší radostí, než se očekávalo a pořád jsme mluvily jen o naší budoucí restauraci. V taxíku jsme překřikovaly jednu druhou a řidič byl zatraceně rád, když nás konečně vyložil na letišti. Přijely jsme se zpožděním, kvůli ucpané silnici, takže když jsme vešly do obrovské haly, okamžitě jsme začaly hledat Kim a Jane, které tam tou dobou už měly být.
„Támhle jsou! Támhle jsou!“ začala skákat a křičet Angie a přitom ukazovala na jedny sedadla kousek od nás.

Pěkný nápad s tou restaurací, to bychom Lenny mohly časem osvobodit od těch pastiček a udělat ji společnicí... Jinak skvělé jako vždy a už se moc těším na další část.... "Chodí po domě se zasněným pohledem, myslí na SungMina a netrpělivě očekává pokřáčko..."

Kyuuu mě chytil za ruku
ach nemám slov
a ta restaurace k tomu
kéžby se to jednou fakticky stalo

super dil :-) ta restarace je dobry napad uz se tesim na pokracovani

Siwon už ví jak se jmenuju a jak se na mě díval

Na nich seděly dvě dívky, které se bezradně rozhlížely kolem až do chvíle, kdy Angie zahulákala, že je vidí. Oběma se v tu chvíli rozzářil obličej a nadšeně vyskočily na nohy, popadly své kufry a pospíchaly rychle k nám. My taky nestály na jednom místě a rozběhly jsme se za nimi.
Když už jsme od sebe byly pouhých pár centimetrů, Jane i Kim upustily své kufry na zem a následovalo obrovské hromadné objetí plné radosti a slovíček na přivítanou. Pak jsme jim pomohly s kufry a doplazily se ven před letiště a stoply si dva taxíky. V tom prvním seděla Angie spolu se mnou a Kim, do toho druhého se usadila Markét s Jane. Všech pět by se nás totiž asi do jednoho taxíku nenarvalo.
„Páni, Seoul je tak krásnej,“ vydechla Kim, když se dívala z okýnka taxíku, jakmile jsme vjely zpátky do ulic města. S Angie jsme se jen usmívaly a byly jsme ráda, že se jí tu líbí.
„Moc vám děkuju, že jste mě i Jane pozvaly!“ usmála se pak směrem k nám.
„To přece nestojí za řeč,“ mrkla jsem na ni.
„A co vy? Už jste to tu pořádně všechno prozkoumaly?“ zeptala se nás pak nadšeně.
„Vlastně ani ne,“ zapřemýšlela Angie, „ale hodně jsme toho už zažily,“ navázala a spiklenecky se na mě podívala. V druhém taxíku se nejspíš mluvilo o tom samém, tak jsem nechala Angie, aby všechno Kim povyprávěla. A že toho nebylo málo.
„A to všechno se vám vážně stalo?“ kroutila Kim nevěřícně hlavou.
„No, už to tak bude,“ váhavě jsem se na ni pousmála.
„Fakt to myslíte vážně?“ přesvědčovala se.
„Né, děláme si z tebe asi srandu… Jasně, že to myslíme vážně!“ oznámila Kim rázně Angie.
„To je ale neuvěřitelné bezvadné úžasné a skvělé!“ i po té dlouhé cestě měla v sobě tolik hyperaktivity, že mohla poskakovat v autě. S Angie jsme Kim pak slíbily, že určitě jí i Jane pak ukážeme naši budoucí restauraci. Zároveň jsme ale taky stačily podotknout, jak to tam teď vypadá a že jsme ji právě koupily.
Jakmile jsme dorazily domů, ukázaly jsme jim pokoje, ve kterých budou spát. Byl to můj a Markétin pokoj, ve kterých jsme pořádně uklidily a všechny soukromé nebo nějak pro nás potřebné věci přesunuly nebo ukryly na správná místa. Samy jsme se pak obětovaly ke spánku na rozkládacím gauči v obýváku.
Jane i Kim vypadaly už dost utahaně, když konečně bouchly s kufry na podlahu, tak jsme je nechaly, aby se šly osprchovat a po té dlouhé cestě pořádně prospat.
Sama jsem pak s Angie a Markét seděla v kuchyni a všechny společně jsme uvažovaly, co přichystat za program, aby si to tady pořádně užily. Než jsme však stihly na něco pořádného přijít, zazvonil Markét mobil. Sebrala ho ze stolu a poodešla dál ode mě a Angie. Za chvíli se ale vrátila s menším úsměvem přilepeným na rtech.
„Volala Luc, že by se s náma hned teď chtěla vidět,“ oznámila nám.
„Cože? Hned teď? Vždyť tu máme spící Jane a Kim,“ namítla jsem polohlasně.
„Ale ty můžem tak nechat ne? Stejně asi moc dlouho nebudeme pryč,“ pokrčila Angie rameny.
„No, to asi nebudem,“ souhlasila s ní Markét.
„A na co nás vůbec Luc chce?“ zeptala jsem se trochu podezřívavě.
„Tak to mi bohužel neřekla,“ posmutněla si Markét.
„Aha,“ zachápala jsem.
„Tak co? Půjdem nebo ne?“ zeptala se Angie.
„Mě je to jedno,“ prohodila jsem.
„Já už jí řekla, že jo,“ přiznala se tak trochu Markét.
„Ale necháme jim tu alespoň vzkaz, kdyby se náhodou probraly,“ navrhla jsem tiše.
„Jo, to je dobrý nápad,“ podpořila mě Markét a už hledala nějaký papír, kde by Kim a Jane mohla napsat vzkaz, kdyby se doopravdy probudily a my ještě nebyly doma.
S Markét a Angie jsme se tedy nakonec sebraly a vydaly se na cestu do centra, kde nás měla Luc čekat ve stanici metra. V duchu jsem se jen modlila, abychom měly už tu strašnou cestu za sebou, zrovna když Markét nechtěně spadla na jednoho mladíka, stojícího těsně za ní. Když se Markét podařilo zase dostat do původní pozice, omluvila se a vůbec si nevšímala toho, jak ji ten týpek se zájmem pozoruje a hezky se na ni usmívá. Podle mě ale beztak měla v hlavě zase Sungmina…
Jen co jsme na další zastávce vyvalily ven masy lidí a my mezi nimi, zhluboka jsem se nadechla. Počkaly jsme, až to tam trochu prořídne a hledaly pohledem Luc, ale ta už tou dobou hnala směrem k nám.
„Ahoj Luc!“ pozdravila ji Angie hlasitě, jen co stačila dojít do dostatečné blízkosti.
„Čekáš tu už dlouho?“ zeptala se Markét starostlivě.
„Ani ne, přišla jsem teprve před chvílí,“ odpověděla trochu zadýchaně.
„Ty jsi běžela?“ podivila jsem se.
„To ne, ale spěchala jsem, ještě jsem se stavovala za Lenny v práci,“ odpověděla nadšeně.
„Ráda tě zase vidím,“ změnila téma hovoru Angie. Zazubila se na Luc, což jí oplatila letmým úsměvem.
„Proč jsi se s námi chtěla hned teď vidět?“ přešla pak Markét hned k věci.
„Je to tak, že pro vás něco mám,“ zablýsklo se Luc v očích.
„Nepůjdeme ale radši někam jinam?“ vybídla jsem ostatní, když zrovna projížděla další podzemka kolem. Holky se mnou souhlasily. Přece si na to překvapení, které pro nás má Luc můžeme ještě chvíli počkat.
Zapadly jsme do kavárny, co stála jen pár metrů od stanice metra. Usadily jsme se ke stolu trochu bokem od ostatních lidí, objednaly si a teď už trochu netrpělivě čekaly, až Luc začne mluvit.
„No, takže,“ začala pak pomalu. Já, Markét i Angie jsme napjatě seděly a čekaly, co z ní nakonec vyleze. Místo toho, aby pokračovala, se začala hrabat v příruční tašce, kterou měla sebou. Zvědavě jsem zvedla obočí, když vytáhla velkou obálku, ve které něco bylo. Všechny tři jsme to zvědavě pozorovaly.
„To je ono?“ podivila se Angie.
„Důležité je hlavně to, co je uvnitř,“ prohlásila Luc tajemně.
„Co je uvnitř?“ Zeptala jsem se hbitě.
„Vážně to chcete vědět?“ usmála se Luc ještě tajemněji. Asi ji bavilo nás tahle napínat.
„No tak, Luc,“ zaškemrala Markét.
„Tak dobře,“ zasmála se nám Luc. Naše výrazy a reakce asi musely být vážně komické.
Pomalu nezapečetěnou obálku otevřela a vytáhla z ní tři visačky se šňůrkou na krk. Každé z nás jednu podala a přitom se dál roztomile usmívala.
„Na co to je?“ zeptala jsem se bez okolků, aniž bych si ty visačky prohlédla.
„Tohle,“ vzala mi tu moji Luc z ruky, „je moje milá zlatá, tvoje průkazka pro vstup na VIP party po performance Super Junior co bude ode dneška za dva dny,“ prohlásila Luc nadšeně.
„To myslíš vážně?“ skoro vyjekla Markét.
„Jo, myslí,“ potvrdila potichu Angie za Luc, když si prohlížela svoji visačku.
Luc jen beze slova seděla a usmívala se od ucha k uchu.
„Kdes je sebrala?“ vyvalila jsem oči, když mi to konečně pořádně došlo.
„Dneska ráno mi je “tajně“ podstrčil Kyuhyun, abych přivedla všechny svoje kamarádky z parku,“ prozradila nám.
„Sungmin, Sungmin, Sungmin…“ slyšela jsem, jak si Markét tiše mluvila pro sebe.
„Ale je tu trochu problém,“ zaprotestovala Angie.
„Jaký problém?“ znervózněla trochu Luc a úsměv ji konečně povadl ze rtů.
„Dneska přijela Kim a Jane, nemůžeme je někde jen tak nechat nebo tak něco,“ povzdechla si.
„No, to by se možná taky dalo zařídit. Zkusím říct Kyuhyunovi a pak vám zavolám. Když jich sehnal už pět, nějaké dvě by snad neměly být žádný problém,“ poškrábala se Luc zamyšleně na hlavě.
„Ok, tak jo,“ souhlasila jsem s ní.
Následující půlhodinku jsme tam už jen tak seděly a povídaly si jen tak. Samozřejmě jsme se pochlubily s našimi prostory pro restauraci, které jsme získaly. Zbytek hovoru jsme pak strávily nad debatou, co by si měla Angie na tu party případně vzít na sebe. Bylo mi jasné, že takhle zmatkovat jen tak nepřestane. Společně jsme se jen pak už zasmály, poděkovaly Luc za všechno a rozešly se na své strany. Byla jsem si jistá, že tenhle den byl štěstím pro Angie, Markét, Luc, Mily, Lenny, Jane, Kim i mě. Nedokázala jsem se zbavit myšlenky, že ode dneška za dva dny, jak pravila Luc, se uskuteční performance a VIP party, na které bych se mohla po tom všem setkat s Donghae. Trochu jsem se začervenala, ale to Markét ani Angie nevnímaly, jelikož byly zahloubané do svých vlastních myšlenek.

ááách V.I.P
no né krása sem zvědavá co se na te párty bude dít

tak baby, vytiahnite preukazy, ideme na VIP paaaarty

keby to tak chcela byt pravda...

som zvedava, co bude dalej

Tohle je prostě bomba Dokážu si úplně živě představit, jak opatrně zkoumáme průkazky na VIP párty, které pro nás mají cenu zlata Už se taky nemůžu dočkat, až budeš psát o té párty, takže rychle další díl prosííííííííííím

přidávám se k ostatním, perfektní
ty jo co si vezmu na sebe, já nic nemám to je dilema
a už jsem jak Markét: Siwon, Siwon, Siwon

Není toho moc, ale je to všechno, co jsem za dnešek stihla

Jane i Kim ještě spaly, když jsme dorazily konečně domů. Už bylo docela pozdě, tak Markét jen uchystala malou večeři jen pro nás tři a pak jsme se společně chvíli dívaly na televizi, vysprchovaly se (to už ale každá sama) a Angie zaplula do svého pokoje, kdežto já a Markét si rozestlaly gauč.
„Myslíš, že si mě tam Sungmin všimne?“ promluvila Markét do tmy, čímž narušila všechen ten klid, který všude kolem panoval.
„Jsem si tím celkem jistá,“ zasmála jsem se a vzpomněla si na jejich první a zatím i poslední setkání.
„A ty tam potkáš Donghae,“ navázala pak Markét dál, když už jsem se připravovala k spánku.
„Jo, asi jo,“ odpověděla jsem s předstíraným klidem, ale pod mou peřinou se mi přitom rozklepaly kolena, stejně tak, jako když jsem na to pomyslela poprvé.
„Myslíš, že Luc zavolá už zítra?“ zeptala se Markét natěšeně a mě došlo, že dneska ještě hned tak spát nepůjdeme a povzdechla jsem si.
I když jsme usnuly nejspíš jako poslední v celém bytě, ráno jsme vstaly jako první a připravily vajíčka k snídani pro všechny. Kim a Jane konečně vylezly z pokojů po jejich prospané noci a půlce předchozího odpoledne a vypadaly už dost čile. Ani jsem se tak dlouhému spánku po té namáhavé cestě nedivila. Jen Angie to trochu déle trvalo, než konečně celá rozbořená a ještě v pyžamu vytáhla paty ze svého pokoje.
Po ranní očistě a následné už trochu pozdní snídani jsme se s holkama vydaly na prohlídku města, přičemž Markét pořád kontrolovala svůj mobil, jestli jí náhodou někdo, například Luc, nevolá.
Angie nakecala Kim a Jane, že je to Markétina úchylka. Neřekly jsme jim totiž o setkání, které proběhlo předchozího dne, protože jsme nevěděly jistě, jak to vlastně bude. A čeřit vodu by asi v té chvíli moc dobré nebylo. V duchu jsem se pevně modlila, aby to vyšlo a dostaly jsme se tam všechny. Zrovna při obědě v jedné menší příjemné restauraci jsem si tiše slibovala, jestli tam Luc, nebo spíš Kyuhyun, protlačí i Jane a Kim, budu hodná celý týden nebo snad i dva.
Pak jsme se zašly, no spíš zajely podívat na N Seoul Tower, Olympic Bridge a Samsung Tower Palace. Při pohledu na tyhle budovy jsem nabyla pocitu, že náš byt se drží ještě docela při zemi. Motala se mi hlava, jen když jsem se snažila ze země dohlédnout na jejich vrcholek. Jane, Kim a i my ostatní jsme si to parádně užívaly. Bohužel, tahle projížďka zabrala víc času, než se předpokládalo, takže když jsme odjížděli od Samsung Tower Palace se začala stmívat. A vtom jsem dostala nápad, co jim ještě ukázat, než se vrátíme domů.
Byla už tma, když jsme konečně dorazily k řece Han, která Seoulem protéká. Zastavily jsme se u Banpo Bridge, ze kterého voda vytryskávala jako z fontány. Ale nejkrásnější nádech tomu dávaly, barvy, které proudily spolu s vodou. Stály jsme na místě jako desítky lidí kolem nás a sledovaly tu krásu bez jediného slova. Trochu jsem pootevřela ústa stejně jako ostatní. Nevím, jak to na mě mohlo tak působit, ale v tu chvíli jsme cítila, že už nikam nechci. Že chci jen už stát na místě a na nic jiného se nedívat. Tak moc krásné to bylo a jsem si jistá, že holky vedle mě to cítily naprosto stejně. Nevzpomínám si, že bych někdy v životě viděla něco tak krásného. Něco se ale vždycky musím pokazit a v této chvíli to byl Markétin mobil, který jí vyhrával z kapsy. Najednou si ani neuvědomovala, že jí v kapse něco vibruje a vydává to zvuky. Až když do ní Kim lehce šťouchla prstem, se trochu probrala, rychle vylovila mobil z ruky a odběhla kousek dál od nás. Šum těch mas vody dopadajících na hladinu řeky ji stejně ale musel rušit.
„Jdem tam! Jdem tam!“ volala na nás a radostně skákala a mezitím i vískala s mobilem ještě pořád v ruce.
S Angie jsem se začala radovat a poskatovat a dokonce i pokřikovat.
„Kam jdem?“ zeptala se Jane. No jo, na ně bychom málem zapomněly.
„Na party!“ vykřikla Angie radostně.
„Na jakou?“ podivila se trochu Kim.
„Luc nám…“ začala Markét, ale já ji stihla ještě utnout.
„Jen tak, není to nic moc, ale bude to zábava!“ ujistila jsem je ještě rychle, když jsem Markét skočila do řeči. Nemůžu přece Jane a Kim připravit o moment překvapení.
„Aha,“ pochopila Kim, ale přitom se na mě dívala s podezřelým pohledem. Zřejmě tušila, že jsme jim něco zatajily, ale neptala se na nic.
„Takže víte, co to znamená?“ zeptala se nevinně Jane.
Místo odpovědi jsme však na ni jen zíraly a čekaly, co z ní nakonec vypadne.
„No přece nákupy v Dongdaemun Market!“ oznámila nám, jako by to byla naprostá samozřejmost.
Z nás ostatních se vydralo citoslovce zachápání a pokývaly jsme svými hlavami. Takže plán na zítřek byl vymyšlen více než dobře a počítala jsem dost dobře s tím, že nám zabere taky celý den.
„Hele, jak jsi přišla na Dongdaemun Market?“ zeptala jsem se Jane, když už jsme se otáčely k odchodu od Banpo Bridge.
„Jednou jsem o něm četla v časopise,“ usmála se a jen tak pokrčila rameny.
Rozhodla jsem se v tom už víc nešťourat a radši se psychicky, fyzicky a hlavně finančně připravit na následující den, po kterém měla následovat VIP Party se členy Super Junior, o čemž Jane a Kim neměly ani ponětí. Tak vážně takhle jsem si to vůbec, ale vůbec nepředstavovala, když jsem se sem s Markét a Angie stěhovala. Ale čím víc vzrušení, tím líp. A Super Junior jsou navíc to nejlepší, co nás tady mohlo potkat.

smekám před tebou jakou sis dala práci
fotka Banpo Bridge je i v článku v diskuzi (bo kde) že? když jsem ji viděla civěla jsem přesně tak jak jsi to popsala
už se těším na další

Woooow super díl :-) a ty fotky s té koreje jsou uplně užasný hned bych se tam přestěhovala

milena napsal:smekám před tebou jakou sis dala práci
fotka Banpo Bridge je i v článku v diskuzi (bo kde) že? když jsem ji viděla civěla jsem přesně tak jak jsi to popsala
už se těším na další

Jo jo, přesně tak =DD
To v těch fotkách Seoulu je vážně Banpo Bridge ) ... Nápad na něj jsem právě dostala z klipu S.E.O.U.L (2:30) xD

„Nákupy! Nákupy, nákupy!“ křičela Angie na celý byt už v devět hodin ráno a všechny nás tak probudila po náročném výletu předchozího dne. Nevím, jak se to mohlo stát, ale když jsem otevřela oči a zaostřila na ni svůj zrak, byla už oblečená i učesaná.
„Děláš si srandu?“ zaskučela jsem, než jsem se schovala hluboko pod peřinu.
„No tak, holky, rychle! Jdeme!“ skákala kolem roztaženého gauče, na kterém jsem se s Markét pokoušela ještě spát.
„Co je? Hoří nebo co?“ vyšla Kim z pokoje a rozespale si protírala oči. Hold se občas nevyplácí trajdat do noci po Seoulu a pak ještě dýl zůstávat vzhůru.
Angie přiskočila ke Kim a postrkovala ji směrem do koupelny.
„Hej, co děláš?“ zaprotestovala Kim slovně, ale celá ještě zesláblá se nechala dál posouvat ku předu.
„Ah, bože,“ vydralo se Markét ze rtů se zlobou v hlase a vyhrabala se z peřin.

Postupně jsme se vydrápaly všechny, ale příprava na odchod z domu nám trvala rychlostí šneka, i když Angie kolem nás hyperaktivně poskakovala a nutila nás dělat všechno co nejrychleji. Nakupovací nálada jí zcela zatemnila mozek. Říkala jsem si, že až dorazíme na Dongdaemun Market, trochu se uklidní, ale místo toho se to ještě zhoršilo. Běhala od jednoho obchodu ke druhému a čekala jsem, kdy se rozbrečí, že nemůže nic dokonalýho sehnat. Pak se to ale změnilo a na druhou stranu nevěděla co koupit. Už mi z ní trochu přecházela hlava. Já, Jane i Markét jsme už měly vybráno a nakoupeno za necelé dvě hodiny. Kim chyběly jen boty a Angie pořád ještě neměla nic. Povzdechla jsem si, na jednu stranu mi jí bylo i líto, ale přece nemůže lítat po obchodech až někdy do večera.
Prolezly jsme pár dalších krámů a pořád nic. Kim už dokonce sehnala i perfektní boty, ale Angie se prostě nedařilo. Tak moc se těšila a nakonec bude muset jít domů s prázdnou. Nebo to jsem si aspoň myslela, dokud nás nepřemluvila, abychom šly ještě do jednoho obrovského obchodu. Angie se zarazila hned ve dveřích a nám ostatním tak zabránila dostat se dopředu.
„To je ono,“ slyšela jsem ji vydechnout, když se konečně ráčila pokročit o pár kroků. Zvědavě jsme ji koukaly přes rameno a zjišťovaly, na co kouká jako na svatý obrázek.
„Ty šaty, to je přesně ono,“ zapištěla a ukazovala směrem na černé šaty asi tak ke kolenům. Nebyly ani moc úplné, ale ani nikde moc netrčely. Byly přímo ideální.
Hurá, konečně jsme měly všechny vybráno to, co jsme chtěly. Angie šaty padly jako by jí je někdo ušil přímo na tělo. Konečně se mohlo jít domů odpočívat a připravovat se na osudný zítřek.
Večer už jsme jen seděly u televize a sledovaly nějaké korejské drama, co zrovna dávali. Byla to celkem nuda a dost nás to uspávalo, ačkoli při pomyšlení na VIP party se mi začalo nervozitou dělat nevolno a znovu jsem okamžitě byla vzhůru. Vůbec jsem netušila, jak bych se tam měla chovat. Při pohledu na Angie a Markét jsem viděla, že je trápí nejspíš stejné myšleny. Jen Jane a Kim byly v naprostém klidu, ale to jen díky tomu, že jsme jim o Super Junior nic neřekly.
Jako rána z nebe mi zazvonil mobil. Vděčně jsem vyskočila a utíkala s ním do pokoje, kde jsem se zabouchla a přijala hovor od Luc.
„Luc volala,“ ohlásila jsem, když jsem se vrátila zpátky k televizi.
„Co říkala?“ zeptala se Markét napjatě a otočila se směrem ke mně a Angie vypnula televizi, načež Jane trochu zaprotestovala.
„Mluvila o té zítřejší party,“ popošla jsem ještě blíž.
„Jo? A co?“ vířila Kim nadšením.
„Že se ruší,“ odmlčela jsem se. Pozorovala jsem, jak se jim zkroutily obličeje a hlavně Angie a Markét.
„Cože? Co? Proč? Jak to?“ vykoktávala ze sebe postupně Jane.
„Prý tam jsou nějaký problémy,“ začala jsem, ale nevěděla, jak pokračovat dál.
„To jako myslíš vážně?“ vydala ze sebe Angie a vypadalo to, že jí je do pláče.
„Ale vůbec ne, dělám si srandu. Luc nás zítra v sedm vyzvedne s taxíkama před naším domem,“ zasmála jsem se tomu, že mi na to vážně skočily.
„Jsi fakt pitomá! Pitomá, pitomá a blbá!“ zakřičela na mě Angie a já se jen zasmála. Popadla jsem ovladač, znova zapnula televizi a sedla si mezi ně a dělala, jako že jejich nenávistné pohledy vůbec nevidím.
Ráno se u nás strhlo hotové Boží dopuštění. Lítali jsme už od devíti po celém bytě a v koupelně jsme se střídaly co deset minut. Markét si mezitím našla čas připravit i něco jednoduchého k obědu, s čímž ji Kim ochotně pomohla. Najedly jsme se rychlostí blesku a společně s Angie jsem se pak postarala o nádobí. Pak přišel na řadu asi půlhodinový odpočinek. Déle jsme totiž sedět nevydržely a začalo velké koupání. Aby nedošlo na hádky, kdo půjde první a kdo poslední, donesla Jane sáček, ve kterém byla papírky s čísly jedna až pět. Ano, bylo to trochu k smíchu, ale jinak bychom se asi nedohodly. Markét dostala přímo jedničku, takže okamžitě odklusala do koupelny. Já už tolik štěstí neměla a vyfasovala jsem čtyřku.
Všechny jsme se pokusily o to, abychom vypadaly co nejlépe a podle mého názoru se to celkem i povedlo. Hlavně Kim a Angie to náramně slušelo. V duchu jsem si říkala, že jestli se do nich někdo ze Super Junior nezamiluje, tak to bude konec.
Luc přijela s taxíky přesně v sedm, jak slíbila a venku už bylo docela chladno. Nastoupila jsem do jednoho s taxíků společně s Kim a Jane a Markét s Angie se rozhodly projet s Luc, která taxikářům nadiktoval, kam přesně nás mají doručit.
„Čeká Vás tam malé překvapení,“ prohodila jsem jen tak od svého okýnka.
„Vážně? A jaké?“ rozzářily se Jane oči.
„Když Vám to řeknu, už to nebude překvápko,“ zasmála jsem se.
„Ale no tak, Kyas, prosím,“ zažadonila Kim, ale se mnou to ani nehlo.
Asi po dvaceti minutách jsme konečně stanuly před dveřmi klubu, kde se měl odehrát jeden z nejúžasnějších večerů našeho života. Chvíli jsme ale musely počkat, než se k nám přidá i Mily a Lenny. Pak už jsme byly kompletní a s našimi VIP průkazy konečně vstoupit dovnitř. Atmosféra byla naprosto úžasná. Spoustu lidí, kteří se dobře bavili. Byli mezi nimi lidé, kteří VIP kartu nějak dokázali sehnat, například jako jsme se k ní dostaly my, a byli tam i lidé ze show businessu.
Zmateně jsem se rozhlížela kolem a očima jsem nejspíš hledala někoho známého, ačkoli jsem neměla ponětí koho. Vždyť tam z těch lidí neznám nikoho, jen pár členů Super Junior.
Holky kolem mě se tvářily naprosto užasle. Tedy až na Luc, ta musela být na takovéhle večery ve společnosti známých lidí zvyklá.
Procházely jsme dál do davu lidí, ale nikde nebylo vidět žádného člena Super Junior.
„Asi mají zpoždění,“ zamručela Luc.
„Kdo má zpoždění?“ začala se kolem sebe otáčet Kim.
„Ale nikdo,“ snažila se to zakecat Markét, ale to už se ji nemohlo podařit.
„Vy jste jim to neřekly?“ zasmála se Mily.
„No, neřekly, je to takové překvapení,“ odpověděla jsem jí s úsměvem na tváři.
„Tak to chci vidět, jak se budou tvářit! I když já na tom nebudu asi o moc líp,“ vložila se do rozhovoru i Lenny.
„Sakra, řekne nám už někdo, co se to tu vlastně děje?“ dupla si Jane.
Na to už jsme ji ale ani jedna nestihly odpovědět. Angiin pohled směřující ke dveřím nás donutil se otočit zpátky ke vchodu. Většina lidí kolem nás udělali to samé.
Jeden po druhém přicházeli oni, ti, kvůli kterým jsme byly tak nervózní, ti, kvůli kterým jsme teď byli na tom místě. Super Junior.

chovám se tam jak debil
ale to je vedlejší
hej ale uplně sem se vyděsila že žadna party nebude
mmm sem napnutá jk guma u spodaru
uz aby byla dalsi cast

Bezva, super, dokonalý díl.... Stejně mě ale málem trefil infarkt, když jsem zjistila, že jsi to takhle usekla.... Pořád se opakuju, ale to je jedno, koukej rychle napsat další díl....

při čtení jsem byla nervozní jako bych tam opravdu šla a když jsi řekla že party se ruší "já ji přerazím" jsem si myslela, ale pak už dobrý
teď už jsem jen zvědavá jak budou holky reagovat na překvápko