Only One Person ( YeWook)

Popravdě, čas na psaní si většinou nenajdu, tak aspoň něco ne tak dlouhého.
Koukám, že by tahle FF mohla být takovou předfikcí Markétiny KangTeuk

Vydržel bych se na něj dívat celé hodiny. Vypadal opravdu vesele, když si během přestávky mezi cvičením kroků tak poskakoval a blbnul, zatímco my ostatní jsme si vyčerpaně posedali na zem a chopili se láhví s pitím. Jeho přítomnost ve mně vzbuzovala pocit štěstí, radosti a blaženosti. Naše objetí a doteky jsem citíl úplně jinak než s ostatními členy. Muselo být mezi námi nějaké pouto, věděl jsem to. A on nejspíš také, protože se na mě vždycky kouzelně usmíval. Tak kouzelně, že jsem se nedokázal bránit neutrálnímu výrazu. Čím častěji se na mě díval, objímal a usmíval, měl jsem pocit, že naše pouto sílí. Veřil jsem, že si je toho vědom, a že mi tyto pocity, prozatím jen ve skytu duše, opětuje.
Po skončení druhé části tancování jsme se vydali do našich aut a vyrazili do společného domu. Cesta ubíhala celkem rychle, pořád jsme se vzadu s Ryeowookem něčemu smáli. Najednou jsem uslyšel zaskřípění brzd, ucítil jsem, jak mnou auto cuklo, když jsme do něčeho narazili, a pak už jen příšerná bolest hlavy.

Otevřel jsem oči a zadíval se nad sebe. Spatřil jsem bílý strop, který se vůbec nepodobal tomu v mém pokoji. Prudce jsem se posadil a chytil se za hlavu, která mě v tu chvíli strašně rozbolela. Snažil jsem si namluvit, že je to jen sen, že se každou chvilku probudím, ale tyhle naděje mi z hlavy zmizely, když do dvěří vešla zdravotní sestra.
„Koukám, že už jste vzhůru,“ spustila hned ode dvěří.
„Strašně mě bolí hlava. Co se stalo?“
Podala mi prášek a sklenici vody.
„Vaše auto mělo nehodu.U vás konkrétně slabý otřes mozku a ztráta vědomí “
„Kde jsou ostatní?!“ vyhrkl jsem,rychle vstal z postele a snažil se co nejrychleji dostat ke dveřím.
„Počkejte chvilku,“ chytla mě za paži, abych ji vyslechl, „skoro všcihni měli drobná zranění, takže jsme je ošetřili a pustili domů už včera. Jen pan Kim Ryeowook má větší zdravotní problémy, protože nebyl za jízdy připásaný.“
„Na jakým je pokoji?“ zeptal jsem se, aniž bych se zajímal o jeho zranění. Chtěl jsem ho co nedřív vidět.
„Pojďte za mnou,“vedla mě do druhého poschodí, kde jsme před čtvrtým pokojem zastavili, „ale nejspíš se ještě neprobral.“
Vešel jsem dovnitř a přiběhl k jeho posteli. Na obličeji měl pár škrábanců a všude samý hadičky. Při pohledu na něj se mi chtělo brečet. Chytl jsem ho za ruku a pohladil po vlasech.
„Co mu je? Je to vážný? Bude zase vpořádku?“chrlil jsem na sestru jednu otázku za druhou. Ta se zatvářila hodně smutně.
„Je tu jedna věc. Je to o to horší, že je v taneční skupině..“
„Co tím myslíte?“skočil jsem jí do řeči, vůbec jsem nechápal o co jde.
„Pan Ryeowook totiž...“ dál jsem jí neposlouchal, Ryeowook zrovna otevřel oči.
„Yesung,“ zašeptal, když mě nad sebou spatřil a ruku mi stiskl pevněji.
„Ach Ryeowook, já jsem tak šťastný, že jsi se probral.“vyhrkl jsem a objal ho.
„Yesung, já...necítím nohy,“sdělil mi se slzami v očích.
„j-jak..“vykoktal jsem a pohlédl na sestru.
„Neposlouchal jste mě, právě jsem vám to říkala.“
„Tak co s ním teda je?“nepomohlo, že jsem na ni zařval, stejně si dala s odpovědí na čas.
„Ryeowook má poraněnou míchu, nemůže chodit“skoro zašeptala.
„bude na vozíčku?“ teď pro změnu vytryskly slzy mně, „tohle není pravda že ne?“ neovládal jsem svůj vztek.
„Je mi to líto.“
„Ale...“
„Yesung, uklidni se“ zakročil Ryeowook, když jsem chtěl něco namítnout. Taky brečel, ale na rozdíl ode mě nereagoval tak přehnaně.
„Ještě je tu malá naděje,“ozvala se zase sestra „poranění není úplné, takže je možná operace.“
„Pak bude v pořádku?“vyhrkl jsem.
„To není zaručené. Popravdě, většina operací není úspěšných, ale víte přece, že naděje umírá poslední.“
Pak se ještě omluvila, že musí jít, a nechala nás o samotě.
„Ryeowook,“ zašeptal jsem.
„Yesung nebreč, půjdu na tu operaci.“ už neplakal, v očích se mu leskla kuráž a odhodlání. Divil jsem se, jak to může snášet tak klidně.
„Ty si myslíš, že to vyjde? Vždyť říkala, že se to spíš nepovede.“
„Když už tu ta možnost je, tak to zkusím,“ nenechal se odbít. Já jsem tomu rozhodně nevěřil, ale nechtěl jsem mu to dál rozmlouvat a kazit mu tak aslepoň tu malou naději.
„A jak se jinak citíš? Nebolí tě něco?“
„Vůbec nic, nechápu, proč na mě napojili tolik těch blbinek.“zavtipkoval. Usmál jsem se, ale do smíchu mi nebylo. Pořád jsem měl z toho všeho v hlavě zmatek.
„Yesung, jsem rád, že jsi tu se mnou.“opět jsem v ruce cítil pevnější stisk, „že mě v tom nenecháš?“
„Blázníš? Vždyť víš, že jsem tu pro tebe, a že ti s čímkoliv pomůžu,“ on se na mě vděčně usmál a já jsem zatoužil políbit ho, jenže něco mi říkalo, že je ještě brzy. Jen jsem ho pohladil po vlasech, řekl, ať se ještě prospí, a i když se mi od něj moc nechtělo,opustil jsem jeho pokoj. Cestou jsem minul několik udivených fanynek, které jsem ignoroval a zamířil k doktorům, od kterých jsem se dozvěděl, že jinak je na tom zdravotně dobře, a že by ho zítra mohli propustit domů. Taky mi sdělili informace o operaci, kvůli které by musel do ameriky, a že si ho během týdne vyzvednou na naší adrese.
Druhý den jsme tedy s několika členy pro něj jeli do nemocnice a odvezli si ho domů. Byl rád, že tam nemusel trávit víc času, bez nás ho to tam nebavilo. Dostal pohodlný vozík a já si v duchu oddychl, že máme naštěstí výtah.
Doma ho objetím přivítal zbytek kluků a byli vděční za to, že i když už možná nikdy nebude chodit, autonehodu vůbec přežil.
Tenhle večer jsme večeřeli všichni společně, což se nám tak často nepovede, a probírali jsme všechno ohledě operace, kterou všichni odsouhlasili a díky ní Ryeowookovo uzdravení brali jako fakt.
Po večeři Ryeowook někam zmizel, a i když jsem ho chtěl mít pořád na očich, musel jsem ho nechat trochu samotnýho. Šel jsem se tedy osprchnout, abych se trochu odregoval. Když jsem se vracel z koupelny, všiml jsem si , že je Ryeowook na balkoně.
Přehodil jsem přes sebe mikinu a šel za ním. Stál u zábradlí a pozoroval dění dole na ulici, kde byla i v tak pozdní době spousta lidí. Opřel jsem se o zábradlí a mlčky hleděl pod nás. Chtěl jsem něco říct, přerušit to trapné ticho.
„Dopadne to dobře, uvidíš,“vypadla ze mě slova útěchy, kterým stejně jsem moc naděje nedával.Pochyboval jsem, že by ještě někdy mohl chodit. Ale on věřil. Věřil a nedal na sobě znát strach.
Odvrátil jsem zrak od pouličního mumraje a pohlédl na něj. Koukal na nebe, na hvězdy. Snad si něco přál a já se modlil, aby se mu to splnilo. V jeho očích se zatřpytily slzy.
„Chtěl bych zase tancovat,“ zašeptal.
„Ryeowook, ty budeš tancovat,“ objal jsem ho zezadu kolem ramen. Do ucha jsem mu šeptal, ať je silný, i když teď jsem si spíš připadal jako slaboch já, protože jsem brečel víc než on. Chytl mě za ruku a já pomalu obešel vozík a shýbl se k němu. Hleděli jsme si do uslzených očí, až jsem se odhodlal. Něco mi říkalo, že neuhne. Jemně jsem mu přejel přes rty. Měl jsem pravdu, nechal se políbit. Zase jsem to zopakoval, on se ke mně pomalu přidával. Líbali jsme se opatrně, jakoby rychlejší pohyb mohl někomu z nás ublížit. Pečlivě jsme vnímali svá ústa a nechtěli nádhernou blízkost ukončit.
„Konečně,“ pronesl jsem tiše, když se naše ústa přestala dotýkat. Ryeowook se stydlivým výrazem sklonil hlavu.
„Veděl jsem, že se jednou mezi námi tohle stane,“pokračoval jsem.
„Už dlouho jsem po tomhle toužil,“ujistil mě s úsměvem.
Zase jsem se opřel o zábradlí a zahleděl se před sebe. A opět bylo ticho. Nechtěl jsem mlčet, ale nějak mi došla slova. Za chvíli ticho přerušil Ryeowook, který se chtěl vrátit domů, že prý mu je zima. Nechtěl jsem tam zůstat sám, tak jsem ho následoval.
„Yesung,“ zvedl ke mně oči, když jsem zavíral balkonové dveře.
„Ano?“ dal jsem mu najevo, že poslouchám.
„Víš, potřeboval bych tvoji pomoc,“řekl opatrně.
„O co jde?“ opřel jsem se o opěrky vozíku a pohladil ho po tváři.
„Je mi to trochu trapný, ale chtěl bych se vykoupat a sám do vany nevlezu,“ tvářil se tak nějistě, jako by mě tím bůh ví jak obtěžoval. Pokýval jsem hlavou na souhlas. Ještě jsem mu vynadal, proč by mě to mělo otravovat, když je to samozřejmost a zopakoval, že pro něj udělám kdykoliv cokoliv a zamířili jsme do koupelny. Napustil jsem vanu a on si svlékl mikinu a tričko. To ostatní už bylo na mně. Svlékl jsem mu ponožky a kalhoty a viděl jsem, jak je nesvůj. V obličeji zrudnul, když jsem mu stáhl spodní prádlo. Sytděl se. Opatrně jsem ho vzal do náruče a on mě objal kolem krku. V tuhle chvíli jsem si přál držel ho navždy a nepustit ho. Byl tak roztomilý, když se červenal. Optrně jsem ho posadil do teplé vody, sundal mu z poličky potřebnou kosmetiku a se slovy, ať mě zavolá, až bude chtít ven,jsem odešel.

„Umyl bys mi záda?“ zeptal se, jakmile jsem po příchodu do koupelny zavřel dvěře.
„Jo, jasně,“napěnil jsem houbu, přidřepl si k vaně a začal mu pěnu po zádech roztírat. V tu chvíli jako by mi ta houba v ruce překážela. Chtěl jsem se ho dotýkat. Nanesl jsem si mýdlo na ruce a začal nanovo. Zavřel oči a užíval si příjemnou masáž. Pečlivě se soustředil na moje hebké, pěnou zvlhčené ruce, které ho hladily čím dál pomaleji, až se zastavily úplně. Přiblížil jsem se k němu a vtiskl mu jemný polibek na kůži pod ouškem. Trochu znervózněl, ale oči neotevřel. Polibky jsem postupně zklouzával na rameno a zase zpět. Zaklonil hlavu a já své rty přesunul na kůži pod jeho bradou a sestupoval zase dolů po krku. Občas mu z úst vyšel slabý výdech, až jsem ho nakonec umlčel dlouhým polibkem. Chviličku si ho vychutnával, ale pak mě odtáhl.
„Nemůžeme se líbat tady,“sdělil mi potichu důvod přerušení naší činnosti.
„Proč?“
„Může sem kdokoliv z kluků přijít,“ měl pravdu, na tohle jsem zapomněl. Asi by se hodně divili. Zatím jsme neměli v plánu někomu se svěřovat.
„Promiň, ale tobě prostě nešlo odolat,“ zašeptal jsem mu do ouška, kterého jsem se rty nepatrně dotýkal. Ryeowook se od mně stydlivě odklonil a jeho tváře opět zazářily červení.
„Miláčku, přede mnou se přece stydět nemusíš,“ poškádlil jsem ho.
„Já se nestydím,“ bránil se. Musel jsem se smát, jak zrudl ještě víc.
„Raději mě už z té vany vyndej.“
„Jak si přeješ,“ usmál jsem se a vmžiku ho držel v náručí. Posadil jsem ho na vozík s ručníkem a ještě ho do jednoho zabalil. V jeho pokoji jsem ho přesunul na postel a pomohl mu z oblékáním.
„Budeš ode mě ještě něco potřebovat?“ ptal jsem se, když jsem mu upravoval deku.
„Už ne,“ usmál se, „ a děkuju ti za všechno.“ Ruce jsem opřel o polštář u jeho hlavy a naklonil se nad něj.
„Kolikrát ti mám říkat, že je to samozřejmost. A i kdyby nebyla, udělal bych pro tebe cokoliv a rád.“
„Vlastně, ještě od tebe něco potřebovat budu, jinak neusnu.“ šeptl.
Pochopil jsem a přitiskl svá ústa na jeho horké rty. Spojili jsme se ve vášnivém polibku, který nebral konce.
„Po tomhle budeš spát snad do oběda,“ zaculil jsem se a dal mu poslední pusu na čelo.
„Yesung, miluju tě.“ potvrdil mi své city, když jsem odcházel.
„Já tebe taky a vždycky budu, to si pamatuj.“

Druhý den jsem musel vstávat už kolem šesté, abych stihnul vysílání ranního rádia, kam jsem byl pozván jako host. S Ryeowookem jsem se neviděl, takže jsem se těšil, až se po různých aktivitách, které mi přišly nesmírně zdlouhavé, vrátím večer domů.
Teď si vyčítám, že jsem se tak moc těšil, protože vůbec nebylo na co.
„Kde je Ryeowook?“ vypálil jsem na kluky, když jsem ho nikde v bytě neviděl.
„Před polednem si pro něj přijeli z nemocnice, už je určitě na cestě do USA,“ odpověděl mi pohotově LeeTeuk.
„Netušil jsem, že by to mohlo být tak brzo,“ vyhrkl jsem. LeeTeuk jen pokrčil rameny a nechal mě stát na chodbě.
Já jsem se zabouchl v pokoji a s hlavou v dlaních zaujmul místo na posteli.
Už odjel. Odjel a já neměl šanci se s ním rozloučit. Bude skoro půl roku pryč, neuvidím ho, nedotku se ho, nepolíbím ho. Pomalu mi začínalo docházet, jak moc ho budu postrádat. Sáhl jsem po mobilu a namačkal Ryeowookovo číslo, abych aspoň slyšel jeho hlas. Ty dlouhé tóny bez odpovědi mě znepokojovaly.
“Volané číslo není dostupné“ zklamaně jsem svěsil ruku. Třeba se mu jen vybil mobil, pomyslel jsem si. Snad mi to zvedne později. Omyl.“Volané číslo neexistuje“. Cože? Jak neexistuje ?
Tenhle večer jsem nemohl spát. A i když jsem si byl jist, že se Ryeowook na druhém konci neozve, zkoušel jsem to dál. Ta situace mě zahrnula ještě většími obavami na celý půl rok dopředu. Ryeowook nebyl v našem státě, na našem kontinentě a já neměl žádný způsob, jak na něj získat kontakt. Veděl jsem, že ostatním se taky stýská a bojí se o něj, ale nepochyboval jsem, že já mám o něj strach nejvíc, že nejvíc chybí právě mně, já ho chci co nejdřív zpátky a já nejvíc toužím po jeho objetí. Mluvím jako sobec, ale Ryeowook byl můj a nikoho jeného.
O Ryeowookovi se vědělo, že nebude dlouho vystupovat kvůli špatnému zdravotnímu stavu, ale co přesně se mu stalo, a že není přítomen v Koreji, bylo tajeno. Bohužel to, jestli je vůbec v pořádku, jak se má nebo co dělá bylo kvůli nepřístupu informací tajeno i nám ostatním. Modlil jsem se, ať se operace zdaří a ať se mi vrátí. Myslel jsem na něj každou chvílí a dny ubíhaly pomaleji a byly nekonečně dlouhé. I na jevištích jsem občas propadal těm myšlenkám. Snažil jsem se koncentrovat na konkrétní činnosti, ale mysl mi častokrát odplula do snění. Každou chvilku jsem něco kazil.
„Co je s tebou? Prober se už konečně!“ Ale je to tak jednoduché? Tak lehké na něj nemyslet? Pro ostatní možná ano. Myslel jsem, že kdybych jim pověděl pravdu, nepochopili by mě.

Do pokoje mi přišel Eunhyuk, rychle sdělil nějakou informaci a hned zase odběhl. Asi bych si ho všiml, kdybych v tu dobu neměl na uších sluchátka s hudbou puštěnou na maximum. Při písničkách se mi hezky přemýšlelo a často mě doháněly i k slzám. Přiznávám, že jsem každou noc spíš probrečel než prospal. Veděl jsem, že tím o Ryeowookovi nezjistím víc, ale pláč se mi za tu dobu spouštěl v očích automaticky třeba je při myšlence na něj nebo sebekratším snu.
„No tak Yesung,“ zatřásl mnou Eunhyuk, „Ryeowook přijel. Nechceš ho snad vidět?“
„Ryewook je tady?“ praštil jsem sluchátkama na stůl a vyběhl na chodbu.
On byl opravdu tady. Stál v obložení ostatních, kteří ho radostě objímali. Ano, on stál. Žádný vozík, stál na vlastních zdravých nohách. Z očí se mi spustily slzy. Snad, štěstím, že je konečně tady, snad dojetím, protože operace dopadla úspěšně.
Všiml si mě, usmál se a vyšel z hloučku.
„Yesung, proč brečíš?“ zeptal se, když stál přímo přede mnou.
„Sám nevím,“ otíral jsem si si rukávem obličej a snažil se nebrečet už víc.
„Chyběl jsi mi,“ než jsem se nadál, svíral jsem ho v náručí. Cítil jsem, jak je hubený. Bál jsem ho stisknout víc, připadalo mi, že bych mu tím ublížil, byl tak křehký. Ale on se ke mně přivinul ještě těsněji, až jsem cítil tlukot jeho srdce. Takového láskyplného objetí se mi nedostalo snad nikdy v životě. Bez jakéhokoliv uvažování jsem se sklonil k jeho rtům a políbil ho. Zdálo se, že právě na tohle čekal. Na nějakou dobu jsem nevnímal nic jiného, než jeho ústa. Veděl jsem, že na nás všichni koukají, ale bylo mi to jedno. Teď určitě. Tu chvíli bych si nenechal ničím pokazit. Přivinul jsem si ho k sobě ještě blíž a nemínil ho pustit.
Nevím, kolik vteřin uběhlo, než se naše ústa rozpojila, ale Ryeowookovy rty byly červenější než předtím a v obličeji začínal opět růžovět, jako vždy, když se styděl.
„Miluju tě,“ zašeptal.
„Já tebe taky. A jen tak nepřestanu,“ ujistil jsem ho.
Po téhle scéně jsem v přítomnosti kluků zůstávat nechtěl, tak jsem ho odvedl k sobě do pokoje, abychom si mohli povídat osamotě.
Jen cvakly dveře, ležel mi Ryeowook opět v náručí.
„Stýskalo se mi.“
„Zkoušel jsem ti volat, ale...“
„Ztratil jsem mobil.“
„Víš, jaký jsem měl o tebe strach?“
„Jsem u tebe, nemusíš se bát.“
„Už mi nikdy nesmíš odjet takhle, bez rozloučení.“
Políbil mě.
Pak jsme si sedli na postel a povídali si, co se stalo, když byl pryč a co celou dobu dělal on.
„Není ti zima?“ všiml jsem si Ryeowookovy husí kůže na rukou.
„Trochu.“
Zapl jsem tedy topení a přes Ryeowooka přehodil svou peřinu.
„Lehni si, musíš být po cestě unavený.“ On se uvelebil tak, že jeho hlava spočinula na mém klíně, a tak jsem ho začal vískat v jemných, černých vlasech.
Po několika minutách se otevřely dveře a do pokoje se nahrnul zbytek skupiny.
„Co... to mělo znamenat?“ spustil nejsitě Teuk, náš leader.
„Co konkrétně myslíš?“ opáčil jsem.
„No, jak jste tam spolu...“ očima těkal po ostatních, aby mu nějak pomohli větu dokončit, nebo aby úplně začali mluvit místo něj, „jak jste se tam...líbali.“
„Nechtěl bych, aby to třeba ohrozilo skupinu nebo vám to nějak vadilo.“ pronesl jsem vážně.
„Takže spolu chodíte?“ ujišťoval se Kangin.Tím ulehčil Teukiemu, jemuž tato konverzace nějakým způsobem dělala potíže.
„Proč by nám to mělo vadit?“ ozval se chápavě Siwon. Ostatní buď pokývali hlavou nebo jim z úst vyšlo pár souhlasných poznámek.
„Jenom nám, prosím vás, slibte, že to zůstane jen mezi členy naší skupiny. Zatím to nechceme odhalovat veřejnosti.“
„To samozřejmě chápem. Snad bychom už měli jít....“ shrnul Teuk celou situaci a jemně všechny vysrkával z pokoje. Ještě se ozvalo několik frází přející nám ve vztahu štěstí, než se dveře zavřely.
Přesunul jsem Ryeowookovo hlavu z mých nohou na polštář a lehl si podél něj.
To, že ho miluju, a že jsme konečně spolu bych chtěl vykřičet do celého světa, ale chce to čas.
Přitulil jsem se k němu a políbil do vlasů. Zašeptal, jak moc mě miluje a já pomalu začal propadávat do snění o té nejcenější osobě v mém životě.
KONEC

Koukám, že se s povídkami na cyonu roztrhl pytel a to je jenom dobře, aspoň mám co číst a musím říct, že všechny povídky doslova hltám.... Ohh... to je tak dokonalé Miluju Tvoje povídky a jejich náměty Jen tak dál, už se moc těším na něco dalšího od Tebe ♥

to bylo nádherný, jsem četla jedním dechem
když jsi psala, e měli bouračku, hnedka mi to připomělo jak měli opravdu nehodu a nejvíc to odnesl Kyuhyun
drama se šťastným koncem

Tohle bylo nádhernééé [You must be registered and logged in to see this image.] ukápla mi slzička,jak řekl "já..necítím nohy" OH! To pro mě byla smrt.. [You must be registered and logged in to see this image.] ale nakonec všechno happy skončilo! [You must be registered and logged in to see this image.] Krásnééé .. máš u mě jedničku s hvězdičkou ! [You must be registered and logged in to see this image.] ne.. rovnou s dvěma..ne rovnou se třema! Víš co prostě je to dokonalý!!!!!!!!!! [You must be registered and logged in to see this image.]

Já vám moc děkuju Nejspíš začnu trochu víc hýbat s povídkou, co dělám už skoro rok a moc se jí nevěnuju Tak se budu trochu víc snažit

moc krasna povidka